A

ABSTRAKCE (z lat. abstractio - oddělování) - jedna ze základních operací myšlení, která spočívá v tom, že subjekt vyčleňuje určité vlastnosti zkoumaného objektu a odděluje je od ostatních. Výsledkem tohoto procesu je myšlenkový produkt (pojem, model, teorie, klasifikace atd.), který se rovněž označuje termínem a. Primárně se a. projevuje při bezprostředním smyslově-obrazovém odrazu prostředí, kdy se jedna vlastnost prostředí stává středem vnímání a činnosti, zatímco ostatní se ignorují. A. je nezbytnou podmínkou kategorizace. Prostřednictvím a. se utvářejí zobecněné obrazy reality, které v ní umožňují vyčlenit z hlediska činnosti významné souvislosti a vztahy objektů a oddělit je od ostatních. Pokud se však vynechají podstatné znaky, a. se stává máloobsažnou, povrchní. V tomto případě se jako abstraktní označují prázdné, od reality odtržené úsudky a pojmy. A. odpovídající skutečnosti spočívá v takovém zjednodušení nepříliš členité různorodosti jevů, která rozšiřuje kapacitu myšlení tím, že ho soustřeďuje na to, co je pro danou poznávací situaci podstatné. Kritériem pravdivosti a produktivity a. je praxe.

ABŮLIE (z řec. a - předpona vyjadřující zápor, bule - vůle) - patologická porucha psychické regulace činnosti. Projevuje se jako nedostatek podnětů k činnosti, jako neschopnost jedince rozhodovat se a správně jednat přesto, že si uvědomuje nezbytnost této činnosti. A. třeba odlišovat od slabé vůle jako charakterového rysu, vštípeného nesprávnou výchovou a odstranitelné cílevědomým nácvikem (-> vůle).

ADAPTACE (z lat. adapto - přizpůsobuji) - přizpůsobení stavby a funkcí organismu, orgánů a buněk podmínkám prostředí. Procesy a. jsou zaměřeny na udržení homeostázy. A. je jeden z centrálních pojmů biologie, často používán jako teoretický pojem v těch psychologických koncepcích, které podobně jako gestaltismus a teorie intelektového rozvoje, rozpracovaná švýc. psychologem J. Piagetom, objasňují vzájemné vztahy individua a jeho okolí jako procesy homeostatického vyrovnávání. Výzkum fyziologických regulačních mechanismů a., Které zvyšují stabilitu organismu vůči změnám teploty, nedostatku kyslíku, změnám barometrického tlaku a jiným nepříznivým faktorem, má velký význam pro řešení aplikovaných problémů psychofyziologie, klinické psychologie, ergonomie a jiných oblastí psychologie. Adaptační reakce organismu na nepříznivé vlivy značné intenzity mají několik společných rysů a označují se jako adaptační syndrom. Někdy se vyčleňují různé fáze procesů a. na neobvyklé extrémní podmínky (např. fáze počáteční dekompenzace a následné fáze částečné a pak úplné kompenzace). Změny, které doprovázejí a., zasahují do všech úrovní organismu: od molekulové až po psychologickou regulaci činnosti. Rozhodující roli v efektivnosti a. na extrémní podmínky má trénink, funkční, psychický a morální stav jedince.

ADAPTACE SENZORICKÁ (z lat. sensus - smysl, pocit) - přizpůsobování citlivosti intenzitě podnětu, který působí na smyslový orgán a může mít různorodé subjektivní projevy (- »následný obraz). A. s. lze dosáhnout zvětšováním nebo zmenšováním absolutní citlivosti (např. zraková adaptace na tmu a světlo). A. s. je charakterizována rozsahem změn citlivosti, rychlostí těchto změn, jejich selektivnost (selektivitou) ve vztahu k adaptačnímu působení. Např. procesy zrakové adaptace jsou částečně výběrové vzhledem na prostorovou frekvenci a směr pohybu podnětu ve zrakovém poli; procesy chuťové adaptace jsou výběrové ve vztahu ke kterékoliv soli, ale nevýběrové ve vztahu k různým druhům kyselin atd. Fyziologické změny, které jsou základem a. s., se vztahují jak na periferní, tak na centrální části analyzátoru. Velký význam při zkoumání mechanismů a. s. a procesů vnímání vůbec má současné použití neurofyziologických a psychofyzických metod (- »psychofyzika).

ADAPTACE SOCIÁLNÍ (z lat. socialis - společenský) -1. proces aktivního přizpůsobování se individua podmínkám nového sociálního prostředí; 2. výsledek tohoto procesu. Sociálněpsychologickým obsahem a. s. je sblížení cílů a hodnotových orientací skupiny a individua jako člena této skupiny, jeho osvojování norem, tradic, skupinové kultury, zapojení do rolové struktůry skupiny. V psychologii se problém a. s. zkoumá v rámci zvláštního směru, který vznikl v 30.-40. letech 20. stol. a který vychází z neobehaviorismu (N. Miller, J. Dollard, R. Sears a ď.) a ze směrů psychoanalytické psychologie (- »psychoanalýza) spjatých s kulturní antropologií (R. Benedict, M. Meadová) a psychosomatickou medicínou (F. Alexander, T. French). Zájmy osobnosti a sociálního prostředí se přitom chápou jako původně protikladné, hlavní pozornost se věnuje patologickým jevům (neurotickým a psychosomatickým poruchám, narkomanii atd.). Struktura potřeb a motivů individua určuje základní typy adaptačního procesu: typ, u něhož převládá aktivní vliv na sociální prostředí, a typ s pasivním, konformním přijímáním cílů a hodnotových orientací skupiny. Důležitým aspektem a. s. je přijetí role. A. s. je jedním ze základních sociálněpsychologických mechanismů socializace osobnosti.

ADAPTAČNÍ SYNDROM (z řec. syndrome - spojení) - souhrn adaptačních reakcí lidského i zvířecího organismu, který má obecný obranný charakter a vzniká jako odpověď na silné a dlouhotrvající nepříznivé vlivy (stresory). Funkční stav, který se rozvíjí působením stresorů, se nazývá stres. Pojem a. s. navrhl r. 1936 kanadský fyziolog H. Selye. Průběh a. s. má tři stádia: stádium úzkosti trvá několik hodin až dva dny a sestává z fáze šoku a protišoku, během níž dochází k mobilizaci obranných reakcí organismu; stádium odolnosti se vyznačuje zvýšením odolnosti organismu proti různým vlivům; dále následuje buď stabilizace stavu a uzdravení, nebo stádium vyčerpání, které se může končit smrtí organismu (- »adaptace).

ADITIVITA (z lat. additio - přidání) - vlastnost veličin, spočívající v tom, že součet hodnot veličin odpovídajících částem objektu se rovná hodnotě veličiny odpovídající celému objektu. Vlastnost a. má například skupina, ale nemají ji meziosobnostní vztahy v ní ani společná činnost.

AFÁZIE (z řec.  - předpona a - vyjadřující zápor, phasis - projev) - porucha řeči vznikající při lokálních poškozeních kůry levé mozkové hemisféry (u praváků) a představující systémovou poruchu rozličných druhů řeči. Projevuje se poruchami fonematické, morfologické a syntaktické struktury řeči a chápání řeči při zachování pohybů řečového aparátu, které zajišťují článkovanou výslovnost, a elementárních forem sluchu. Rozlišujeme následujících sedm druhů a., z nichž každý souvisí s poruchou jednoho z faktorů tvořících základ řeči a vyskytuje se při určité lokalizaci patologického procesu: 1. senzorická a. - porucha fonematického sluchu, t. j. schopnosti rozlišovat zvukovou strukturu slov [potíže v chápání ústní řeči (- »řeč ústní), při psaní na diktát; 2. akusticko-mnestická a. - porucha sluchové a řečové paměti, která se projevuje obtížemi při chápání řeči ve ztížených podmínkách (rychlá řeč, současný poslech dvou řečových projevů atd.), Jakož i obtížemi, které vznikají při ústní řeči (hledání potřebných slov, verbální parafázie), při psaní na diktát; 3. optickomnestická a., jejíž základ tvoří porucha zrakové paměti (- »paměť senzorická); projevuje se obtížemi při pojmenovávání předmětů a jejich obrazů, zatímco činnosti se pojmenovávají snadněji; 4. sémantická a. - porucha chápání určitých logicko-gramatických konstrukcí (jako otcův bratr, bratra otec, jaro před létem apod.); spojuje se s poruchami počítání, prostorového myšlení; 5. aferentní motorická a. - porucha výslovnosti slov, záměna jedněch zvuků za jiné v důsledku narušené diferenciace blízkých artikul (artikulačních pohybů nezbytných na vyslovení slova); obvykle je přitom narušena schopnost samostatného psaní a psaní na diktát; 6. eferentní motorická a. - porucha kinetické organizace řečových aktů potíže přechodu od jednoho slova (nebo slabiky) k druhému v důsledku inertnosti řečových stereotypů; 7. dynamická a. - narušení následnosti řečového projevu, které spočívá v narušeném plánování řeči; vyznačuje se poruchou souvislé ústní řeči a písma, obtížemi při aktualizaci slov označujících činnosti.a

AFEKT (z lat. affectus - duševní vzrušení, vášeň) - silný a relativně krátkodobý emoční stav, který je spjat s náhlou změnou životních podmínek důležitých pro subjekt a který doprovází výrazná pohybová aktivita a změny ve funkci vnitřních orgánů. A. vzniká jako odpověď na událost, která se již stala, a soustřeďuje se na její ukončení. Podstatou a. je člověkem prožívaný stav vnitřního konfliktu, který vzniká v důsledku rozporů mezi jeho pudy, snahami, přáními nebo na základě rozporů mezi požadavky, které se na člověka kladou (nebo které klade sám na sebe), a možnostmi splnit tyto požadavky. A. vzniká v kritických podmínkách, pokud subjekt neví najít adekvátní východisko z nebezpečné, často neočekávané situace. A. působí jako dominanta a tlumí psychické procesy, které s ním nejsou spjaty, vyvolává jistý stereotypní způsob "havarijního" řešení situace (ustrnutí, únik, agrese), který se vytvořil v průběhu biologické evoluce a který je přiměřený pouze v určitých biologických podmínkách. Další důležitá regulační funkce a. spočívá v tom, že se vytváří specifická zkušenost - afektivní stopy ( "afektivní komplexy"), které se projeví, pokud se objeví jednotlivé prvky situace vyvolávající a., a které upozorňují na to, že se situace může zopakovat. Stav a. se vyznačuje zúžením vědomí, když okolnosti vyvolávající a. a s nimi spojené děje zcela pohlcují pozornost subjektu. Poruchy vědomí mohou vést k tomu, že subjekt si nedokáže vzpomenout na jednotlivé epizody události, která a. vyvolala, a při velmi silném a. až ke ztrátě vědomí a úplné amnézii. A. maximálně omezuje možnosti volní regulace chování, a proto jsou pedagogické a psychoterapeutické rady zaměřené na prevenci a. : vyhýbat se afektivní situacím, odpoutat se jinou činností, představit si jeho negativní následky apod. Odolnost proti a. závisí na úrovni morální motivaci osobnosti.

AFERENTNÍ SYNTÉZA (z lat. afferens, afferentis - přivádějící) - v teorii funkčního systému syntéza materiálu uloženého v paměti, motivace, informací o prostředí a spouštěcím podnětu za účelem rozhodování. Paměť se přitom objasňuje jako souhrn vzájemně spjatých funkčních systémů různé hierarchické úrovně, které se vytvořily v procesu evoluce a v individuální životní zkušenosti, zatímco motivace jako konkretizace jedné z potřeb organismu. Při a. s. se díky motivaci aktualizují všechny systémy, jejichž činnost někdy vedla k uspokojení dané potřeby. Informace o prostředí pomáhají dosáhnout výsledků požadovaných v dané situaci. Konečné řešení probíhá v tom momentě, kdy nějaká událost - spouštěcí podnět - způsobí, že jeden ze systémů získá vlivem motivace a situace převahu. V souvislosti s tím, že hierarchická organizace systémů v paměti odráží evoluční a individuální historii adaptačních vztahů mezi organismem a prostředím, existuje také odpovídající hierarchie a. s. Jako každý systémový proces, ani a. s. nesídlí v nějaké oddělené struktuře mozku, ale představuje proces interakce neuronů, které patří k nejrůznějším (centrálním i periferním, aferentních i eferentní) morfologickým strukturám celého mozku a organismu.

AFILACE (z angl. to affiliate - připojit, připojit se) - úsilí člověka setrvávat ve společnosti jiných lidí. Tendence k a. vzrůstají, pokud subjekt dostane do potenciálně nebezpečné stresové (-> stres) situace. Společnost jiných lidí mu přitom umožňuje ověřit zvolený způsob chování a reakcí na složitou a nebezpečnou situaci. Přítomnost jiných lidí do určité míry redukuje úzkost, čímž se zmírňují následky fyziologického a psychologického stresu. Omezování a. navozuje pocit samotv, odcizení, vyvolává frustraci.

AGNOZE (z řec. a - předpona vyjadřující zápor, gnosis - poznání) - porucha rozličných druhů vnímání, která vzniká při určitých poškozeních mozku. Rozlišují se: 1. zrakové a., Které se projevují tím, že člověk navzdory dostatečné zrakové ostrosti nepoznává předměty a jejich zobrazení; 2. taktilní a., které se projevují jako poruchy poznávání předmětů hmatem (astereognoze) nebo jako porucha poznávání částí vlastního těla či jako porucha vnímání tělového schématu (somatoagnoze); 3. sluchové a., které se projevují poruchami fonematického sluchu, t. j. schopnosti rozlišovat zvuky řeči, což vede k její poruše (afázie) nebo poruchami schopnosti poznávat známé melodie, zvuky, šumy (přesto, že jsou zachovány elementární sluchové formy).

AKCELERACE (z lat. acceleratio - zrychlení) - v posledních 100-150 letech pozorované zrychlování somatického rozvoje a fyziologického zrání dětí a dospívajících, které se projevuje růstem jejich hmotnosti a tělesných rozměrů, jakož i rychlejším pohlavním dospíváním. Statisticky je spolehlivě prokázáno, že za poslední století vzrostla délka dětí při narození v průměru o 0,5-1 cm a hmotnost o 100-300 g; u 5-7-letých dětí se tělesná výška každých deset let zvyšovala v průměru o 1,5 cm a hmotnost o 0,5 kg; u dětí školního věku vzrostla tělesná výška o 10-15 cm. Pohlavní dospívání přichází dříve v průměru o 1-2 roky. Tato skutečnost se při dodržování tradičních podmínek výchovy a norem chování dospívajících stává někdy zdrojem psychologických kolizí (vznik bariér smyslových, konfliktů, afektivních forem chování). Existují údaje i o zrychlování rozumového rozvoje dětí (psychologická a.), ale spolehlivé statistické důkazy o tom nejsou.

AKCENTACE CHARAKTERU (z lat. accentus - přízvuk) - nadměrné zvýraznění jednotlivých charakterových rysů, které se projevuje ve výběrové vnímavosti osobnosti na určitý druh psychogenních vlivů (traumatické zážitky, mimořádně nervové a psychické napětí atd.) a v relativně dobré, dokonce zvýšené odolnosti proti jiným. Navzdory vzácnému výskytu čistých typů a převaze smíšených forem se rozlišují následující typy a. ch .: cykloidní - sklon k prudkému střídání nálad v závislosti na venkovní situace; astenický - úzkostlivost, nerozhodnost, rychlá únavitelnost, dráždivost, sklon k depresím; bázlivý (senzitivní) - plachost, ostýchavost, tendence k pocitům méněcennosti; schizoidní - izolovanost, uzavřenost, potíže v navazování kontaktů (-> extroverze - introverze), emoční chlad, který se projevuje jako nedostatek soucitu (- »empatie); vztahovačný (paranoidní) - zvýšená dráždivost, přetrvávání záporných afektů, chorobná urážlivost, podezíravost, zvýšená ctižádost; epileptoidní - nedostatečná ovladatelnost, impulzivnost chování, netrpělivost, konfliktnost, ulpívání myšlení, nadměrná důkladnost vyjadřování, pedantnost; demonstrativní (hysteroidní) - výrazná tendence k vytěsnění nepříjemných faktů a událostí, k lživosti, fantazírování a přetvářce, které subjekt využívá k upoutání pozornosti, typický je nedostatek výčitek svědomí, dobrodružnost, touha po slávě, "únik do nemoci" při neuspokojené potřebě uznání; hypertymní - trvalé povznesená nálada, touha po činnosti se sklonem k marnotratnosti, neschopnost dokončit započatou činnost, zvýšená hovornost (přeskakování myšlenek); distymní - nadměrná vážnost, zodpovědnost, zaměření na temné a smutné stránky života, sklon k depresi, nízká aktivita; nestálý (extravertní) - sklon snadno se poddávat vlivu okolí, ustavičně vyhledávat nové dojmy, společnost, schopnost snadno navazovat kontakty, které však mají pouze povrchní charakter; při nadměrné ovlivnitelnosti a závislosti mluvíme o konformním typu. Podle stupně výraznosti se rozlišuje zjevná a skrytá a. ch. Proces formování a. ch. končí v období dospívání; s věkem se a. ch. zmírňuje - neprojevuje se v libovolných psychogenních situacích (např. u psychopatů), ale pouze při složitých, které zatěžují "nejslabší článek". A. ch. jsou vhodnou půdou pro vznik prudkých afektivních reakcí (- »psychogenní), neuróz, patologických poruch chování. A. ch. třeba brát v úvahu při individuálním přístupu ve výchově dětí a dospívajících, při výběru adekvátních forem individuální a rodinné psychoterapie.

AKCEPTOR VÝSLEDKŮ ČINNOSTI (z lat. acceptor - příjemce) - psychologický mechanismus předvídání a hodnocení výsledků činnosti ve funkčních systémech. Termín a. v. č. zavedl P. K. Anochin r. 1955. Z informačního hlediska je a. v. č. "informačním ekvivalentem výsledku", vybraným z paměti při rozhodování, podmiňujícím organizaci pohybové aktivity organismu při chování a srovnávání výsledku s jeho "předbíhajícím odrazem". Pokud se shodují, funkční schéma se rozpadá, organismus může přejít k jinému cílevědomému chování; pokud se částečně neshodují, program činnosti se koriguje; pokud se vůbec neshodují, použije se orientačně-pátrací chování.

AKTIVACE (z lat. activus - činný) - stav nervového systému, který charakterizuje úroveň jeho podráždění a reaktivity. Třeba odlišovat a. celého nervového systému jako jeho obecnou charakteristiku od a. jednotlivých mozkových struktur. Pojem optimální úrovně a. označuje maximální soulad mezi stavem nervového systému a chováním; individuální úroveň a. se chápe jako obvyklá úroveň a., na jejímž základě individum převážně realizuje svou činnost.

AKTIVITA - obecná charakteristika živých bytostí, jejich vlastní dynamika jako zdroj přetváření nebo udržování životně důležitých vztahů s prostředím. V psychologii se a. zkoumá ve vztahu k činnosti, představuje dynamickou podmínku vzniku, realizace a změn činnosti, je vlastností jejího vlastního pohybu. A. je do značné míry charakterizována 1. tím, že realizované činnosti jsou podmíněny jedinečností vnitřních stavů subjektu bezprostředně v okamžiku realizace, na rozdíl od reaktivity, kdy jsou činnosti podmíněny předchozím stavem; 2. vůlí, t. j. podmíněností aktuálním cílem subjektu, na rozdíl od chování závislého od "pole" (- »nezávislost od pole); 3. nadsituačností, t. j. překonáním hranic výchozích cílů, na rozdíl od přizpůsobivosti jako ohraničení činnosti subjektu úzkým rámcem zadané úlohy (-> a. nadsituační); 4. výraznou stabilitou činnosti vzhledem k přijatému cíli na rozdíl od pasivní asimilace předmětů, se kterými subjekt přichází do styku při realizaci své činnosti.

AKTIVITA NADSITUAČNÍ - schopnost subjektu překonat úroveň požadavků situace, vytyčovat si cíle, které jsou náročnější než výchozí úkol. Prostřednictvím a. n. subjekt překonává vnější a vnitřní ohraničení ( "bariéry") činnosti. A. n. se projevuje v tvořivosti, v poznávací (intelektuální) aktivitě, "nezištném" riziku, nadprůměrné aktivitě (skupinová efektivnost).

AKTIVITA OSOBNOSTI - schopnost člověka realizovat společensky významné změny ve světě na základě osvojování výsledků materiální a duchovní kultury. Projevuje se v tvořivosti, volních aktech, styku; její integrální charakteristikou je aktivní životní postavení člověka, které se projevuje v jeho ideové zásadovosti, důslednosti při obhajobě svých názorů, v jednotě slova a činu (-> aktivita, - »aktivita nadsituační, -» činorodost, - »činnost, -> osobnost) .

AKTIVITA VYHLEDÁVACÍ - chování zaměřené na změnu situace (nebo vztahu k ní), když není možné s určitostí předpovědět jeho výsledky, ale ustavičně se zohledňuje stupeň jeho efektivnosti. A. v. je nezbytnou součástí mnoha typů chování. U živočichů sem patří všechny druhy aktivního obranného chování (agrese, složité formy vyhýbání se nebezpečí), autostimulace, orientační chování (skupinové chování živočichů). U člověka jsou psychické projevy a. v. důležitou součástí plánování, fantazie atd.

AKTUALIZACE (z lat. actualis - činný) - činnost spočívající ve vybavení si osvojeného materiálu v dlouhodobé nebo krátkodobé paměti s cílem dále jej použít při znovupoznávání, vzpomínání, vyřizování nebo bezprostřední reprodukci. Pro a. jsou charakteristické různé úrovně obtíže nebo lehkosti v závislosti na stupni uchovávání nebo zapomínání osvojeného materiálu (- »zapomínání, -» zapamatování).

ALEXIE (z řec. a - předpona vyjadřující zápor, lexis - slovo) - porucha čtení, která vzniká při poškození různých částí kůry levé hemisféry (u praváků), nebo neschopnost zvládnout čtení. Podle lokalizace poškození kůry se rozlišují různé formy a.

ALGORITMUS (z lat. algorithmi, algorismus) - předpis udávající na základě systému pravidel posloupnost operací, jejichž přesné provedení umožňuje vyřešit úlohy dané třídy. Zatímco v matematice a matematické logice je a. klíčovým pojmem, v psychologii (inženýrské, pedagogické, psychologii řízení aj.) se používá (ne však v přísném matematickém smyslu) při zkoumání procesů řízení a plnění příkazů v různých druzích činnosti. A. poukazuje na výchozí údaje, které jsou potřebné k řešení úlohy, obsahuje kritérium (nebo pravidlo) ukončení procesu. Ovládat nějaký a. znamená schopnost řešit úlohu "obecně" (t. j. ovládat některé obecné postupy pro řešení úloh dané třídy).

ALTRUISMUS (z lat. alter - jiný, druhý) - systém hodnotových orientací osobnosti, kdy ústředním motivem a kritériem mravního hodnocení jsou zájmy jiného člověka nebo sociálního společenství. Termín a. zavedl franc. filozof A. Comte jako protiklad k pojmu egoismus. Ve Freudově psychoanalytické koncepci se projevy a. považují za neurotickou potřebu subjektu oslabit pocit viny nebo za kompenzaci primárního egoismu, který podléhá vytěsnění. Mechanismus projevu a. bývá rozličný. Může se projevovat v činnosti subjektu v konkrétních situacích ohrožení (např. záchrana dítěte za cenu vlastního života), nebo se může stát uvědomělou hodnotou, která determinuje chování osobnosti jako celku (v tomto případě se stává smyslem života osobnosti). Nesprávné je tak absolutizovat, tak podceňovat a. Reálný význam altruistického chování osobnosti určují takové hodnoty, které tvoří základ vzájemných vztahů osobnosti s jinými lidmi. A. projevující se v odpouštění, přehlížení nedostatků, nesmyslné obětavosti ve vztahu k jiným lidem, to představuje záporný rys osobnosti. A. může vystupovat i jako sociálněpsychologický projev humánnosti.

AMBIVALENTNOST CITŮ  (z řec. amphi- přípona označující dvojakost, z lat. valentia - síla) - nesoulad, rozpor mezi několika současně prožívanými emočními vztahy k určitému objektu. Typická a. c. je podmíněna tím, že jednotlivé vlastnosti složitého objektu různě ovlivňují potřeby a hodnoty člověka (lze si např. určitého člověka vážit za jeho píli a odsuzovat jej za prchlivost). Zvláštním případem a. c. je rozpor mezi stabilními city k předmětu a na jejich základě vznikajícími situačními emocemi (např. pocit křivdy, pokud si člověka nevšímají lidé, ke kterým má kladný emoční vztah).

AMNÉZIE (z řec. a - předpona vyjadřující zápor, mneme - paměť) - porucha paměti, která vzniká při různých lokálních poškozeních mozku. Rozlišují se dvě hlavní formy a. - retrográdní a anterográdní. Retrográdní a. se projevuje jako porucha paměti na události, které předcházely onemocnění (např. trauma), kdy se zapomínají události, které se staly několik hodin, dní a někdy i několik let před onemocněním. Anterográdní a. je porucha paměti na události, které se staly po propuknutí onemocnění, a může se vztahovat na různě dlouhé časové úseky. Vyčleňují se i takové formy a., které odpovídají funkčním poruchám paměti [např. posthypnotická a. - zapomínání událostí, které se staly během hypnózy; obranná a. - zapomínání (vytěsnění) nepříjemných, traumatických minulých zážitků].

ANALGEZE (z řec. analges - bezbolestný) - snížená nebo úplně odstraněna citlivost na bolest. A. se dosahuje léky analgetiky nebo koncentrací pozornosti na objekty, které nesouvisí se zdrojem bolesti (hudba, bílý šum apod.), jakož i sugescí, autosugescí a hypnózou. A. lze dosáhnout i masáží - celkovou nebo lokální, působením tepla nebo chladu na určité body těla.

ANALOGIE (z řec. analogos - shodný, srovnatelný) - shoda mezi objekty v určitých souvislostech. Využití a. v poznání je východiskem formulování předpokladů, hypotéz. Úsudky na základě a. nejednou vedly k vědeckým objevům. Podstatou těchto úsudků je tvoření a aktualizace asociací. A. je možné i záměrně vyhledávat. Úkoly zaměřené na hledání a. jsou součástí psychodiagnostických vyšetření. Obtíže při hledání shody mezi objekty podle abstraktního znaku mohou být ukazatelem nedostatečného rozvoje nebo poruchy myšlení.

ANALYTICKÁ PSYCHOLOGIE - systém názorů švýc. psychologa C. G. Junga, který ji chtěl tímto názvem odlišit od příbuzného směru - Freudovy psychoanalýzy. Jung podobně jako Freud přisuzoval rozhodující význam při regulaci chování nevědomí a vyčlenil vedle individuální (osobní) formě nevědomí i kolektivní nevědomí, které se nikdy nemůže stát obsahem vědomí. Kolektivní nevědomí představuje autonomní psychický fond, ve kterém je uschována zkušenost předchozích pokolení, děděna prostřednictvím mozkových struktur. Do tohoto fondu patří prvotní obrazy - archetypy (všeobecné lidské prvotní obrazy), které jsou základem symboliky tvořivosti, různých rituálů, snů a komplexů. Jako metodu analýzy skrytých motivů Jung navrhl test asociace slov (-> přidružený experiment): neadekvátní (nebo opožděná) reakce na podnětové slovo poukazuje na přítomnost komplexu. A. p. považuje za cíl psychického rozvoje člověka individualizaci - osobitou integraci obsahů kolektivního nevědomí, díky které se osobnost realizuje jako jedinečný nedělitelný celek. Ačkoli a. p. zavrhla celou řadu postulátů freudizmu (především nechápala libido jen jako sexuální, ale i jako jakoukoliv nevědomou psychickou energii), z hlediska nové metodologie je to, jak chápe osobnost a její rozvoj, stejně neopodstatněné jako v jiných psychoanalytických směrech, protože popírá sociálně-historický základ motivačních sil lidského chování a převládající roli vědomí v jeho regulaci. A. p. nesprávně interpretuje historická fakta, mytologii, umění, náboženství a tvrdí, že pocházejí z jakési věčné psychické podstaty. Jungem navržena typologie charakterů, podle níž existují dvě hlavní kategorie lidí - extroverti (zaměření na vnější svět) a introverti (zaměření na vnitřní svět), se rozvíjela nezávisle od a. p. v konkrétních psychologických výzkumech osobnosti (- »extraverze - introverze).

ANALÝZA (z řec. analysis - rozložení, rozčlenění) - proces rozčlenění celku na části. A. je přítomna ve všech aktech praktické i poznávací interakce organismu s prostředím. U člověka se na základě praktické činnosti rozvinula schopnost provádět a. při operování pojmy. A. jako nezbytná etapa poznávání je nerozlučně spjata se syntézou a je jednou ze základních operací, z nichž se skládá reálný proces myšlení.

ANALÝZA ROZPTYLU (v psychologii) - statistická metoda, která umožňuje analyzovat vlivy různých faktorů (vlastností) na zkoumanou (závislou) proměnnou. Metodu a. r. vypracoval biolog R. Fisher (1925) a poprvé se použila při vyhodnocování experimentů v rostlinné výrobě. Později se a. r. začala používat v psychologii, pedagogice, medicíně a pod. Podstata a. r. spočívá v rozložení měřené vlastnosti na nezávislé části, které poukazují na vliv určitého faktoru nebo interakce faktorů. Následné srovnání těchto částí umožňuje posoudit význam každého zkoumaného faktoru nebo jejich kombinace. A. r. se uplatňuje zejména v experimentální psychologii při zkoumání vlivu různých faktorů na zkoumané osoby. Zvláštní úlohu hraje přitom analýza průměrů (-> statistické metody).

ANALYZÁTOR - nervový aparát, který analyzuje a syntetizuje podněty, přicházející z vnějšího i vnitřního prostředí organismu. Termín a. zavedl I. P. Pavlov. A. skládá ze tří částí: 1. periferní oblast - receptory, které přetvářejí určitý typ energie na nervový proces; 2. vodící dráhy - aferentní, po kterých se vzruch z receptoru přenáší do vyšších center nervového systému, a eferentní, po kterých se impulzy z vyšších center, především z mozkové kůry, přenášejí na nižší úrovně včetně receptorů a regulují jejich aktivitu; 3. kůrové projekční zóny. Každý a. zaznamenává určitý typ podnětů a následně je člení na jednotlivé prvky. Např. zrakový a. zaznamenává určitý rozsah elektromagnetických vln a umožňuje rozlišovat jas, barvu, tvar, vzdálenost a jiné charakteristiky objektů. A. současně odráží vztah mezi těmito prvky v prostoru a čase. Podle druhu citlivosti se rozlišuje zrakový, sluchový, čichový, chuťový, kožní, pohybový a jiný a. Ve fylogenezi se vlivem vnějšího prostředí a. specializovali a zdokonalovali v důsledku stálého růstu složitosti centrálních a receptorových systémů. Vznik a diferenční-znehodnocení mozkové kůry umožnily rozvoj složité analýzy a syntézy. Specializace receptorů umožňuje první fázi analýzy senzorických vlivů, když z množství podnětů a. vyčleňuje jen pobídky určitého druhu. Existující poznatky o neuronových mechanismech umožňují chápat a. jako souhrn receptorů a s nimi spojených detektorů, které jsou hierarchicky seskupeny: detektory složitých vlastností jsou sestaveny z detektorů elementárnejší úrovně. Přitom z ohraničeného souboru receptorů se vytváří několik paralelně pracujících detekčních systémů. A. je součástí reflexního aparátu, který zahrnuje i realizační mechanismus, sestávající z řídících neuronů a pohybových jednotek, a speciální neurony - modulátory, které mění úroveň vzruchu jiných neuronů.

ANKETA (z franc. enquête - seznam otázek) - metodický prostředek získávání prvotní sociologické a sociálněpsychologické informace na základě verbální komunikace. A. tvoří soubor otázek, logicky spjatých s hlavním úkolem výzkumu. Sestavení a., t. j. vytvoření základních hypotéz výzkumu do souboru otázek, představuje složitou a náročnou proceduru. A. musí zaručit, že získané odpovědi budou pravdivé ve vztahu k respondentovi a významné ve vztahu k problému. Sestavení z vědeckého hlediska hodnotné a. je zpravidla kolektivní prací. První etapou při vypracovávání a. je určení jejího obsahu. Může to být okruh otázek zaměřených na životní fakta respondentů (na jejich znalosti, postavení, předchozí a současnou činnost atd.) Nebo na jejich motivy, hodnocení, vztahy. Kromě samotných názorů třeba znát i jejich intenzitu, pak se do formulace otázky zahrnuje i příslušná škála posuzovací. Druhou etapou při sestavování a. je výběr vhodného typu otázek. Otázky mohou být otevřené, které umožňují respondentovi volně odpovědět po obsahové i formální stránce, a uzavřené, které připouštějí pouze odpověď "ano" nebo "ne". Podle funkce je lze rozdělit na hlavní a doplňující, kontrolní a upřesňující atd. Typ otázky může ovlivňovat úplnost a pravdivost odpovědi. Otázky musí být podle možností krátké, významově jasné, jednoduché, přesné a jednoznačné. Nejčastějšími chybami při sestavování a. je skrytá nápověda, přílišná detailnost, dvojsmyslnost a nízká rozlišovací schopnost otázek. Dobré otázky musí vyhovovat běžným kritériím spolehlivosti a validity. Poslední etapou při sestavování a. je určení počtu a pořadí zadávaných otázek. Rozličné druhy a. mívají různé pořadí otázek.

ANKETOVÁNÍ - dotazování - metoda sociálnopsychě - logického výzkumu prostřednictvím ankety. V společenských vědách (demografii, sociologii, psychologii) je cílem a. objasnění biografických údajů, názorů, hodnotových orientací, postojů a osobnostních rysů respondenta. Podle povahy požadovaných informací a způsobů jejich získávání se používají různé typy a .: hromadné (např. sčítání obyvatelstva) a selektivní (výběrově se zkoumá určitá věková skupina, pracovní tím atd.); ústně (interview) a písemné (anketa); individuální a skupinové; přímé a zprostředkované (poštou, telefonicky). Při jakémkoliv a. třeba vyřešit především dva problémy: zaprvé rozsah a homogennost vybraného souboru [o dotazník nebude zájem, pokud bude zahrnovat pouze úzký okruh osob a nebude spolehlivý (- »spolehlivost testu), pokud se vybraní jednotlivci budou v měřených parametrech velmi odlišovat]; zadruhé reprezentativnost výběru, t. j. možnost zobecnit závěry získané při zkoumání části (výběru) na celek (celkový soubor).

ANTICIPACE (z lat. anticipo - předvídám) - pojem označující schopnost živých bytostí (člověka i živočichů) předvídat výsledky činností, předměty, jevy ještě dříve, než se reálně uskuteční, nebo dříve, než jsou vnímány ( "předbíhající odraz"). Schopnost a. je založena na vlastnosti centrálního nervového systému "modelovat" průběh a výsledek budoucích událostí využitím minulé zkušenosti.

ANTROPOGENEZE - (z řec. anthropos - člověk, genesis - vznik, zrod) - proces vzniku člověka (homo sapiens). Pralidé se objevili na počátku čtvrtohor, před několika miliony let. Hlavním předpokladem a. byly osobité vlastnosti opic: rychlý rozvoj obou základních projevů pohybové aktivity; v živočišné říši dosud neexistující pohyblivost dlaně a prstů, zejména palců předních končetin, a schopnost provádět poměrně složité uchopovací pohyby; binokulární vidění, převládající nad čichem a fungující spolu s pohyby předních končetin a jejich kožní a svalovou citlivostí, což zaručilo lepší seznamování s fyzickými vlastnostmi objektů manipulace; vysoko rozvinuté formy skupinového chování (- »skupinové chování živočichů) a komunikace (-> komunikace u zvířat). Primáti - předkové člověka - přešli k způsobu života na zemi a k ​​chození na dvou nohách. V důsledku toho se přední končetiny osvobodili od pohybové funkce a jejich hlavní funkcí se stala manipulace, která zajistila rychlý rozvoj manipulačních činností (- »manipulace u zvířat) a další zvyšování úrovně psychické činnosti. Na základě toho se zrodily první, i když primitivní, ale už specificky lidské pracovní činnosti, které se vyznačovaly používáním speciálně zhotovených pracovních nástrojů. Společná práce zrodila první společenské vztahy, později se vyvinula artikulovaná řeč a vědomí. A. je vcelku charakterizována ani ne tak morfologickými změnami (změnami stavby těla přímých předků člověka), jako zejména hlubokými kvalitativními změnami chování a psychiky a vznikem zásadně nových vztahů k okolnímu světu. V dějinách organického světa představuje a. nebývalý kvalitativní skok z biologické sféry vývoje do sociální (-> zoopsychologie).

ANTROPOMORFISMUS (z řec. anthropos- člověk, morph - druh, forma) - představa, že živočichové mají psychické vlastnosti a schopnosti, kterými ve skutečnosti disponuje pouze člověk. Antropomorfická vysvětlování chování živočichů z hlediska lidských motivů a řízení znamená stírání hranic mezi člověkem a živočichem a vede k ignorování kvalitativních zvláštností lidské psychiky, podmíněných pracovní činností, společenským životem a artikulovanou řečí, k popírání vedoucí úlohy sociálních faktorů v životě a činnosti člověka, v rozvoji lidstva. Podobné koncepce jsou založeny na biologizaci chování člověka, na záměně sociálních faktorů a sociálně historických zákonitostí za biologické.

APARATŮRA PSYCHOLOGICKÁ (z lat. apparatus - zařízení) - přístroje, vybavení a zařízení používané pro registraci a měření psychických procesů, funkcí a stavů. Mezi a. p. patří: 1. detektory (snímače) - zařízení, které zjišťují a přetvářejí primárně signály tak, aby byly vhodné pro další registraci a zpracování; 2. zobrazovací a registrační zařízení, které slouží buď k podávání stimulující informace (- »stimul) zkoumané osobě nebo na registraci její odpovědí; 3. měřicí zařízení - zařízení a přístroje, které pomáhají získávat kvantitativní informace o charakteristikách zkoumaných jevů. Jako snímače slouží v psychologických a psychofyziologických výzkumech všechny druhy elektrických, mechanických a chemických detektorů. Mezi zobrazovací a registrační slouží měřicí zařízení; počítačová technika, mechanické přístroje; fotografické a promítací přístroje, videomagnetofony, magnetofony, zapisovače, polygrafie. Jak se měřicí zařízení používají: a) pro měření časových charakteristik - stopky (mechanické a elektronické), reflexometrie, chronoreflexometrie; b) pro měření charakteristik vidění - luxmetry, měřiče jasu, anomaloskopy, tachistoskopy; c) pro měření charakteristik sluchu - audiometry, hlukoměry, zesilovače; d) pro měření charakteristik kožně-dotykového analyzátoru - esteziometre, kružítka. Zvláštní místo mezi přístrojovými technikami psychologického výzkumu zajímají počítače, které se ve velké míře využívají nejen na výpočty a statistické zpracování výsledků, ale i na bezprostřední řízení experimentu. Zavedením počítačů a sofistikovaných software se zvýšila produktivita výzkumů v různých oblastech psychologie a v některých případech se odstranila možnost negativního vlivu experimentátora na průběh experimentu.

APERCEPCE (z lat. ad - k, perceptio - vnímání) - závislost vnímání od předchozích zkušeností, od celkového obsahu psychické činnosti člověka a jeho individuálních zvláštností. Termín a. navrhl nem. filozof G. W. Leibniz, který ho chápal jako výrazné (uvědomělé) vnímání určitého obsahu duší. Podle W. Wundta je a. univerzální vysvětlující princip, "vnitřní duchovní síla", která podmiňuje průběh psychických procesů. Na rozdíl od těchto představ o a. jako o vnitřní spontánní aktivitě vědomí současná vědecká psychologie ji považuje za výsledek životní zkušenosti individua, která zaručuje posuzování zvláštností vnímaného objektu, jeho smysluplné vnímání. Rozlišuje se stabilní a. - závislost vnímání od stabilních vlastností osobnosti (světonázoru, přesvědčení, vzdělání atd.) a dočasná a., V níž se odrážejí situačně podmíněné psychické stavy (emoce, očekávání, atd.).

APRAXIE (z řec. apraxia - nečinnost) - porucha volních cílevědomých pohybů a činností, která není způsobena elementárními pohybovými poruchami (Pařez, paralýzou apod.), ale patří k poruchám vyšší úrovně organizace pohybových aktů. Forma a. závisí na mozkové lokalizaci poškození. Rozlišují se následující základní formy a .: 1. Kinestetická a. - rozklad potřebného souboru pohybů (hlavně při chybějící zrakové opoře) v důsledku narušené kinesteticky (t. j. spojení s pociťováním polohy a pohybu svého těla) analýzy a syntézy; 2. prostorová (konstruktivní) a. - porucha zrakově-prostorové organizace pohybového aktu (maximální ztížení pohybů prováděných v různých prostorových rovinách, řešení rozličných konstruktivních úloh); 3. kinetická (dynamická) a. - potíže v uskutečňování série za sebou následujících pohybových aktů, které tvoří základ rozličných pohybových návyků, výskyt pohybových perseverací; 4. "čelová" regulační a. - porucha programu pohybů, narušení řečové regulace vědomých pohybů a činností, vznik složitých systémových perseverací, echolálií, echopraxí; 5. apraktoagnoze - spojení zrakových prostorových poruch (- »agnoze) a pohybových poruch ve formě prostorové  a.; 6. orální a. - porucha kinestetické základny řečového aparátu; často se spojuje s aferentní motorickou afázií.

ASOCIACE (z lat. associatio - spojení) - vazba mezi psychickými jevy, při které aktualizace (vnímání, představa) jednoho z nich vyvolává druhý. Původ pojmu a. třeba hledat ve filozofických učeních starověku. Od konstatování existence a. (např., že vnímání předmětu vyvolává obraz jeho majitele) přešla psychologie k jejímu objasňování pomocí procesů uvnitř organismu. To dodalo chápání a. deterministický smysl (-> determinismus): vznik obrazu ve vědomí bez působení vnějšího podnětu se připisoval vazbě mezi tělesnými procesy, které se upevnily v důsledku minulé zkušenosti a které se podle Aristotela mohou sbližovat a tvořit pevné spoje na základě blízkosti, shody nebo kontrastu. Pokud jedna ze součástí vzniká v duši, "automaticky" vyvolává ostatní, skryté v organismu. Termín "asociace idejí" zavedl J. Locke, který postavil a. do protikladu k vazbám na základě rozumové úvahy. Pojem a. se stal klíčovým pojmem pro mnohé psychologické systémy 18. a 19. stol. (- »asocianismus). Psychofyziologickým základem a. je podmíněný reflex.

ASOCIACE (v sociální psychologii) - skupina, které chybí sjednocující společná činnost, organizace a řízení. Hodnotové orientace, které zprostředkovávají meziosobnostní vztahy, se projevují v podmínkách skupinového styku. Podle společenského zaměření zprostředkujících faktorů se rozlišují: 1. prosociální a., do kterých se pozitivně mravní hodnoty vnášejí ze širšího sociálního prostředí, přičemž nejsou zformovány a upevněny v procesu pracovní činnosti; pokud se tyto a. zapojí do společné činnosti, ovlivněné společensky významnými úkoly a příslušnou organizací a řízením, nastupují cestu formování kolektivu. 2. Protispolečenské a., kde hodnotové orientace nabývají negativní, někdy až protispolečenskou povahu, při protispolečensky zaměřené organizaci a vedení se snadno mění na korporaci.

ASOCIAČNÍ EXPERIMENT  (z lat. associatio - spojení, experimentum - experiment, zkouška) - projekční test (-> testy projekční), který navrhl švýc. psycholog C. G. Jung na odhalení skrytých afektivních komplexů. A. e. původně sloužil na psychiatrické účely, později se začal používat pro výzkumné a psychodiagnostické cíle (psichodiagnostika). Test vyžaduje od zkoumané osoby co nejrychleji reagovat na podnětová slovo prvním slovem, které jí napadne. Oddálení této reakce, nepochopení podnětového slova, jeho mechanické opakování, celkové chování zkoumané osoby (nemotivovaný smích, stížnosti, zarudnutí se atd.) poukazují na přítomnost emočně podbarvených představ, o kterých zkoumaná osoba nechce mluvit. Konkrétní charakter emočního komplexu lze určit interpretací obsahu odpovědí; pro tento účel slouží např. předběžné třídění najsymptomatičtejších reakcí a jejich další rozvíjení pomocí "volných asociací". A. e. se často používá jako skupinový test. Při použití kterékoli formy a. e. je třeba nejprve zjistit běžné, nejfrekventovanější odpovědi na každé podnětové slovo ze seznamu, t. j. uskutečnit a. e. na dostatečně reprezentativním vzorku zkoumaných osob, které hovoří danou řečí. Jako "podněty" lze v a. e. použít kromě jednotlivých slov i čísla, beze smyslu slabiky, neznámá slova, obrázky, barevné skvrny, zvuky atd.

ASTÉNIE  (z řec. astheneia - bezmocnost, slabost) - neuropsychiatrické slabost, která se projevuje zvýšenou únavností (-> únava) a vyčerpaností, sníženým pocitovým prahem, velikou nestálostí nálad, poruchami spánku. Vzniká jako důsledek různých onemocnění, jakož i při nadměrné mentální a fyzické zátěži, dlouhodobých záporných zážitcích a konfliktech.

ATRAKTIVNOST (z lat. attrahere - upoutat, přitahovat) - pojem, který označuje vzájemnou přitažlivost jedinců při vnímání člověka člověkem (-> vnímání meziosobnostní). Náklonnost se u subjektu utváří jako výsledek jeho specifického emočního vztahu, jehož hodnocením vzniká různorodé spektrum pocitů (od odporu až k sympatii nebo dokonce lásce), a projevuje se v podobě osobitého postoje k druhému člověku. V experimentálních výzkumech se zkoumají mechanismy formování náklonnosti a přátelských citů (- »přátelství, -» láska) při vnímání druhého člověka, příčiny vzniku kladného emočního vztahu, zejména podíl podobnosti ve vlastnostech subjektu a objektu vnímání, jakož i situace, v níž se nacházejí ( např. vliv takových formálně dynamických charakteristik na vznik a., jako je blízkost partnerů ve styku, frekvence jejich setkání, vzdálenost mezi nimi atd .; podmínky interakce: "napomáhající chování", společná činnost atd.).

ATRIBUCE KAUZÁLNÍ  (z lat. Causa - příčina, attribuo - přidávám, připisuji) - interpretace příčin a motivů chování jiných lidí subjektům medziosobnostního vnímání (-> vnímání meziosobnostní). Výzkum a. k. vychází z těchto tezí: 1. lidé se při vzájemném poznávání neomezují pouze na získávání navenek pozorovaných informací, ale snaží se vysvětlit příčiny chování a učinit závěry o příslušných osobnostních vlastnostech subjektu; 2. jelikož informace o člověku získaná pozorováním často nestačí na spolehlivé závěry, pozorovatel hledá pravděpodobné příčiny chování a rysy osobnosti a připisuje jejich pozorovanému subjektu; 3. tato příčinná interpretace podstatně ovlivňuje chování pozorovatele. Výzkumy a. k., které se původně dělaly pouze v sociální psychologii, se v současnosti rozšířily i na další oblasti psychologické vědy: obecnou, pedagogickou, vývojovou psychologii, psychologii sportu. Základní výzkumy a. k. uskutečnil a její základní kategorie a principy vypracoval F. Heider. K hlavním oblastem výzkumu a. k. patří meziosobnostní vnímání, vnímání sebe sama a vnímání množiny jiných sociálních objektů. Nejpodstatnější zjištění, které získal experimentální výzkum a. k., jsou: 1. systematické rozdíly v objasňování vlastního chování a chování jiných lidí; 2. odchylky a. k. od logických norem pod vlivem subjektivních (motivačních a informačních) faktorů; 3. vliv na motivaci a činnost člověka v tom směru, že neúspěchy se vysvětlují vnějšími faktory a úspěchy vnitřními. Na základě zjištěných zákonitostí se vypracovávají metody praktického využití a. k. s cílem ovlivňovat emoce, postoje, motivaci a efektivní činnost člověka. A. k. se zkoumá i jako jev udělení nebo přijetí osobní odpovědnosti ve skupině za úspěchy a neúspěchy ve společné činnosti. Ukázalo se, že v rozvinutějších skupinách (týmech) tento jev odpovídá reálnému přínosu členů týmu k výsledku činnosti.

ATROFIE  (z řec. atropheo - hladovět, chřadnout) - degenerace organické struktury. V psychologii se tento termín používá ve smyslu degenerace některé psychické funkce pro nedostatek nácviku nebo pro nepříznivé, traumatizující vlivy (dlouhotrvající emoční stres, konflikt, frustraci, narkotika, intoxikaci aj.).

AUTOGENNÍ TRÉNINK (z řec. autos - sám, genos - původ) - psychoterapeutická léčebná metoda, při níž pacienti nacvičují svalovou relaxaci, autosugesci, rozvíjejí koncentraci pozornosti a sílu představivosti, schopnost kontrolovat bezděčně rozumovou aktivitu s cílem zefektivnit činnost, která je pro ně významná. Rozlišujeme dva stupně a. t .: 1. nácvik relaxace, vyvolání pocitů tíže, tepla, chladu, které svědčí o kontrole vegetativních funkcí; 2. navození hypnotických stavů různé úrovně (J. H. Schultz). A. t. se využívá v medicíně, sportu, pedagogice, ve výrobě, při sebevýchově.

AUTOHYPNÓZA (z řec. autos - sám, hypnos - spánek) - hypnóza vyvolaná autosugescí, na rozdíl od heterohypnózy, vyvolané působením jiného člověka. Cílevědomé navození autohypnotického stavu se dosahuje specifickými postupy (-> hypnotizovat). Schopnost a. závisí od fyzického a emočního stavu, osobnostních vlastností člověka, od jeho schopnosti kontrolovat své fyziologické a psychické funkce. A. se v současnosti používá jako jeden z postupů při autogenním tréninku.

AUTOMATISMUS (z řec. automatos - samočinný) - činnost realizována bez přímé účasti vědomí. Rozlišují se "primární" a., které představují fungování vrozených nepodmíněněreflexních programů, a "sekundární" a., které se vytvářejí v průběhu života. Při "sekundárních" a. vzniká pevná jednoznačná souvislost mezi určitými vlastnostmi situace a sérií následných operací, které si předtím vyžadovaly vědomé zorientování se. V důsledku toho se subjekt nemusí orientovat ani v situaci, ani v samém procesu provádění příslušných operací (pro jejich stereotypnost). Objevení se významné situace (nebo signální vlastnosti v dané situaci) okamžitě "spouští" celý sled operací. V "sekundárních" a. může dojít při opětovném zorientování se (v důsledku chyb nebo překážek a.) k "deautomatizaci". A. v normě představuje prvek vědomě regulované činnosti; izolovanost a. svědčí o patologickém stavu. A. se dělí na motorické, řečové a intelektuální. A. se zkoumají jak v obecné psychologii (při výzkumu utváření návyků), jakož i v aplikované psychologii (klinické, inženýrské).

AUTOREGULACE (z lat. regulare - dát do pořádku, opravovat) - na cíl zaměřené fungování živých systémů různých úrovní organizace a složitosti. Psychická a. je jednou z úrovní regulace aktivity těchto systémů; projevují se v ní zvláštnosti psychických prostředků odrazu a modelování skutečnosti včetně reflexe subjektu. Psychická a. má energetické, dynamické a obsahově-významové aspekty. Při vší rozmanitosti projevu má a. tuto strukturu: subjektům přijatý cíl volní aktivity, model významných podmínek činnosti, program vlastní činnosti, systém kritérií úspěšnosti činnosti, informace o reálně dosažených výsledcích, porovnání reálných výsledků s kritérii úspěchu, rozhodnutí o potřebě a povaze korekce činnosti. A. představuje uzavřený kruh regulace a informační proces, jehož nositeli jsou rozličné psychické formy odrazu skutečnosti. Podle druhu činnosti a podmínek jejího provádění se a. může uskutečňovat různými psychickými prostředky (smyslově konkrétní obrazy, představy, pojmy atd.). Subjektem přijatý cíl jednoznačně neurčuje podmínky, které jsou nezbytné pro vytvoření programu činnosti; při shodných modelech významných podmínek činnosti lze totiž stejného výsledku dosáhnout různými způsoby atd. Individuální projevy a. jsou závislé na konkrétních podmínkách, jakož i od charakteristik nervové činnosti, od osobnostních vlastností subjektu, od jeho organizace činnosti, která se utváří v procesu výchovy.

AUTORITA (z lat. autoritas - vliv, moc) - 1. vliv skupiny aleno individua v rozličných sférách života, který se jim přiznává na základě jejich zkušeností, vědomostí, mravních kvalit atd.; 2. uznání práva jedince rozhodovat v situacích, které jsou pro jednotlivé osoby aleno skupinu důležité. V prvním významu se pojem a. v sociální psychologii ztotožňuje s pojmem "moc". V druhémm významu sa a. nemusí ztotožňovat s mocí - a. může mít člověk, který nedisponuje "mocenskými" pravomocemi, ale má vysoký stupeň referenčnosti pro ostatní.

AUTORATIVNOST (autokracie) (z lat. autoritas - moc) - sociálněpsychologická charakteristika stylu vedení (vůdcovství). Projevuje se v soustředění veškeré moci v rukou jednoho člověka, který nedovolí řešit důležité otázky společné činnosti ostatním lidem, potlačuje jejich iniciativu a působí na ně převážně donucovacími prostředky.

AUTOSUGESCE - sugesce, při které se subjekt sugestivního působení zaměřuje na sebe jako na objekt. A. vede ke zvýšení úrovně autoregulace, což umožňuje subjektu vyvolávat si určité pocity, vjemy, řídit procesy pozornosti, paměti, emoční a somatické reakce. Záměrná a. se dosahuje prostřednictvím verbálních (slovních) autoinstrukcí nebo vyřizováním si v mysli určitých situací, které jednoznačně souvisí s požadovanou změnou psychického nebo fyzického stavu (-> autogenní trénink). Efektivní záměrná a. napomáhá psychická relaxaci, bohaté fantazii. Neznalost a. se vyznačuje nekritickým vztahem subjektu k vlastním myšlenkám, koncepcím, hodnocením, nepochybováním o jejich správnosti a hodnověrnosti, snížením regulační funkce vědomí. Proto občas dochází k rigiditě (nepružnosti) psychické činnosti. A. se může projevovat v poruchách fungování různých systémů organismu v důsledku subjektivního očekávání určité poruchy a přesvědčení, že se určitě vyskytne nebo se již vyskytla (iatrogenní). Opačný jev lze pozorovat při placeboefektu. A. se může aplikovat jako metoda autoregulace v psychoterapii, sportu, pedagogice.