D

DISGRAFIE, AGRAFIE (z řec. a - předpona vyjadřující zápor, grapho - píšu) - poruchy písma, které vznikají při různých poruchách řeči. Projevují se buď jako úplná ztráta schopnosti psát, nebo jako výrazné komolení slov, vynechávání slabik a písmen, neschopnost spojovat písmena a slabiky do slov atd. A. u dětí je jedním z projevů celkově nedostatečného rozvoje řeči, spjatého s organickou nezralostí mozku; lze ji pozorovat i při poruchách řeči souvisejících s poruchami zvukové analýzy slov v důsledku nedoslýchavosti nebo hluchoty. A. u dospělých je jedním z projevů afázie.

DISKALKULIE, AKALKULIE (z řec. A - předpona vyjadřující zápor, z lat. kalkule- výpočet) - porucha počítání a aritmetických operací jako důsledek poškození různých oblastí kůry velkého mozku. Rozlišují se: prvotní a., která souvisí s poruchou chápání řazení čísel, s obtížemi v samotných aritmetických operacích, a druhotné formy a., které vznikají při jiných poruchách vyšších psychických funkcí (afazii, agnózii, amnézií) nebo celkovém narušení cílevědomé rozumové činnosti.

DAV - nestrukturované seskupení lidí bez jasně uvědomění společných cílů, avšak navzájem spjatých shodným emočním stavem a společným objektem pozornosti. Za základní mechanismus utváření d. a jeho specifických vlastností se považuje cirkulující reakce (vzrůstající vzájemná emoční nákaza) a zvěsti. Rozlišují se čtyři hlavní druhy d .: 1. příležitostný d., Který vzniká náhodně v důsledku neočekávané události (dopravní nehoda apod.); 2. konvenční d. se společným zájmem lidí o nějakou davovou událost, masovou formu rozptýlení (např. některé druhy sportovních zápasů a pod.), který pouze dočasně dostatečně dodržuje difúzně normy chování; 3. expresivní d., který vyjadřuje celkový vztah k určité události (radost, nadšení, rozhořčení, protest atd.) a jehož krajní formou je extatický d., kde se v důsledku vzájemné rytmicky vzrůstající nákazy dosahuje celková extáze (např. na některých masových náboženských rituálech, karnevalech, koncertech rockové hudby atd.); 4. aktivní d., Který zahrnuje tyto podskupiny: a) agresivní d., ve kterém jsou lidé spojení slepou nenávistí k nějakému objektu (lynčování, likvidování náboženských, politických protivníků atd.); b) -panický d., živelně se zachraňující před reálným nebo zdánlivým zdrojem nebezpečí (- »panika masová); c) ziskuchtivý d. , který vyvolává neorganizovaný bezprostřední konflikt, aby dosáhl určité hodnoty (peníze, místo v odchozím dopravním prostředku atd.); d) povstalecký d. , kde lidi spojuje společný spravedlivý hněv proti těm, kteří mají moc; často se stává atributem revolučních otřesů. Pokud se dokáže včas organizovat, je schopen změnit živelné masové vystoupení na uvědomělý politický boj. Pro d. je charakteristické, že nemá jasné cíle a přesně stanovenou strukturu, z čehož pramení jeho nejvýznamnější vlastnost - snadná proměnlivost z jednoho druhu na jiný. Takové přeměny se často uskutečňují spontánně. Poznání jejich typických zákonitostí a mechanismů umožňuje záměrně manipulovat s chováním d. nebo vědomě předcházet jeho zvlášť nebezpečným akcím a předcházet jim.

DECENTRACE (z lat. de - předpona označující odklánění, zrušení, centrum - střed) - jeden z mechanismů rozvoje poznávacích procesů osobnosti, její morálního dozrávání a zdokonalování komunikace, který funguje na základě schopnosti subjektu vnímat hledisko jiného člověka (-> percepce sociální). Pojem d. je jedním z klíčových pojmů genetické epistemologie (- »epistemologie genetická), kde se definuje jako mechanismus překonávání egocentrismu a označuje proces přetváření smyslu obrazů, pojmů a představ subjektu na základě respektování možných hledisek (poznávacích perspektiv) jiných lidí. Zdrojem d. je bezprostřední nebo interiori- zovaný (- »interiorizace) styk s jinými lidmi (vnitřní dialog), během kterého se konfrontují rozporné názory, což podněcuje osobnost měnit vlastní poznávací stanovisko. J. Piaget a jeho žáci chápali d. převážně jako jeden z faktorů socializace dětského myšlení. Později se poukázalo na vztah mezi d. a úspěšností přijetí role jiného člověka (J. Flavell), rozvojem kognitivní empatie (F. Deutsch), efektivností komunikační interakce; nedostatečná schopnost d. může sehrát určitou roli při vzniku několika psychických chorob, zejména schizofrénie. Úroveň d. se podstatně mění v různých věkových obdobích: roste do dospělosti, pak klesá do stáří. Schopnost d. se mění i při různých druzích činnosti: při pracovním styku je obvykle větší než v rodinných a občanských vztazích.

DEDUKCE (z lat. deductio - vyvození) - poznávání od obecnějšího k méně obecnému, jednotlivému, odvozování z předpokladů. D. úzce souvisí s indukcí. Logika považuje d. za druh úsudku. Psychologie zkoumá rozvoj a poruchy deduktivního myšlení. Poznávání od obecnějšího k méně obecnému se zkoumá ve vztahu ke všem psychickým procesům, které ho podmiňují, k celkové struktuře myšlenkové činnosti. Jako příklad empirického zkoumání deduktivních úsudků lze uvést analýzu důvěřování předpokladům a závěrům, které jsou z nich odvozené.

DELIRIUM (z lat. delirium - blud) - porucha vědomí, zkreslený odraz skutečnosti doprovázen halucinacemi, bludy, pohybovým neklidem. Nejčastěji vzniká v nejvyšším stádiu některých infekčních onemocnění a po traumatech, které vyvolávají organické poškození mozku.

DEMENCE (z lat. dementia - pomatenost) - slabomyslnost jako následek nedostatečně vyvinutých nebo atrofovaných vyšších psychických funkcí (- »atrofie). Primární d. představuje nedostatečný vývin inteligence v důsledku dědičné choroby, vrozeného poškození nebo deprivace v raném období vývoje dítěte. Sekundární d. je způsobena atrofií psychických funkcí v důsledku chybějícího nácviku, emočního posílení, působením trvalých škodlivých faktorů (sociálních a vývojových faktorů, následky léků a nemocí). Podle charakteru škodlivých a degenerativních faktorů se rozlišuje d. senilní (stařecká), alkoholická, epileptická, posttraumatická aj.

DEPERSONALIZACE (z lat. de - předpona naznačující opak, persona - osobnost, osoba) - 1. změna sebeuvědomění, pro kterou je typický pocit ztráty svého ,, já "a mučivé prožívání chybějící citové vazby na blízkých lidech, práci a apod. D. se může vyskytovat při psychických onemocněních a hraničních stavech. Lehká forma d. je pozorovatelná u psychicky zdravých osob při emočním přetížení, somatických chorobách atd .; 2. v různé míře se projevující objektivní ztráta možnosti individua projevovat se individuálně v životní činnosti jiných lidí, neschopnost stát se osobností (- »personalizace).

DEPRESE (v psychologii) (z lat. depressio - potlačení) - afektivní stav, pro který je typické záporné emoční ladění, změny motivační sféry, kognitivních představ a celková pasivita chování. Člověk ve stavu d. subjektivně prožívá především tíživé, mučivé emoce a stavy - stísněnost, smutek, zoufalství. Pudy, motivy, volní aktivita (-> vůle) jsou výrazně oslabeny. Příznačný je výskyt myšlenek o vlastní odpovědnosti za rozličné nepříjemné, těžko doléhající události, které postihly člověka nebo jeho blízké. Pocity viny za předchozí události, jakož i pocity bezmocnosti při životních potížích se spojují s pocitem bezperspektivnosti. Výrazně se snižuje sebehodnocení. Dochází i ke změnám vnímání času, který se nesnesitelně vleče. Pro chování jedinců v d. je charakteristická pomalost, nedostatek iniciativy, rychlá únavnost, což vede k výraznému poklesu výkonnosti. V těžkých, dlouhotrvajících stavech d. může dojít k pokusům o sebevraždu. Rozlišují se funkční stavy d., Které lze pozorovat u zdravých osob v rámci normálního fungování psychiky, a patologická d., Která je jedním ze základních psychiatrických syndromů.

DETEKTOR LŽI  - soubor přístrojů určených k objektivnímu zjišťování fyziologických ukazatelů afektivního stavu člověka. D. 1. byl sestrojen v USA a používá se především v soudnictví při výslechu obviněných. Člověku, jemuž vyšetřují pomocí d. l., připevní zařízení na registrování kožněgalvanické reakce (změny elektrického odporu kůže), mozkových biopotenciálů (elektroencefalograf), krevního tlaku (pletyzmogram), tremoru (změny svalového napětí) atd. Během vyšetřování se ukazatele všech zařízení najednou zaznamenávají a zkušený vyšetřovatel může podle nich posuzovat emoční stav vyšetřovaného přesněji než při pozorování vnějších projevů jeho chování, protože bez nácviku člověk nedokáže vůlí regulovat své vegetativní reakce. Vyšetřování pomocí d. l. nezaručuje, že se zaznamenává pouze reakce na danou emoční situaci. Mohou to být i reakce na samu proceduru vyšetřování, která vyvolává strach, úzkost, depresi atd. Pomocí přístrojových metod nelze odlišit "aktuální" emoce od "indukovaných". Tato skutečnost byla příčinou mnoha justičních omylů, které vyvolaly negativní postoj vůči vyšetřování pomocí d. l. V psychologii se ještě před vznikem d. l. vypracovala metoda pro zjišťování "afektivních stop" zločinu (-> sdružená motorická metodika).

DISPOZICE (nebo predispozice) - připravenost, předurčenost subjektu na určitý akt chování, činnost, řízení, resp. jejich posloupnost. V personalistické psychologii [(W. Stem) (- »personalizmus)] d. označuje kauzální bezpodmínečný sklon k činnosti, v teorii osobnosti G. W. Allporta - množství osobnostních rysů (od 18 do 5000), které vytvářejí komplex sklonů subjektu k určité reakci na vnější prostředí.

DOČASNÝ SPOJ - synonymum podmíněného reflexu. V současnosti se chápe jako obecný pojem, který zahrnuje vedle podmíněných reflexů, vyžadujících na své uplatnění nervový systém, i jejich ekvivalenty, které se mohou utvořit u nejjednodušších organismů bez nervového systému.

DOMINANTA (z lat. dominans - vládnoucí) - dočasně převládající reflexní systém, který zabezpečuje činnost nervových center v daném okamžiku, a tím orientuje chování určitým směrem. D. je převládající ohnisko vzruchu, které shromažďuje impulzy přicházející do centrálního nervového systému a současně potlačuje aktivitu jiných center. Tím se objasňuje systémový charakter a cílevědomost chování organismu, které jelikož je reflexní, je aktivní, nikoli reaktivní. Někteří psychologové v minulosti považovali d. za zvláštní orgán, čímž podpořil chápání orgánu jako funkčního systému, a ne jako morfologicky neměnného útvaru. Rozhodující význam připisovali principu "historie systému", jehož rytmus fungování reprodukuje rytmus vnějších vlivů. Díky těmto vlivům se za optimálnych podmínek nervové zdroje tkáně nevyčerpávají, ale zesilují. Nervový systém se vyvíjí k přesné signalizaci a řízení; odráží předměty vnějšího prostředí v jejich časoprostorové jednotě.

DRÁŽDIVOST - změna fyziologického stavu organismu, jeho orgánů, tkání nebo buněk vlivem vnějšího působení podnětů. Minimální velikost podnětu, která takovou změnu vyvolá, se nazývá práh d. D. je jednou ze základních vlastností živých systémů: její přítomnost je klasickým kritériem života obecně. Už d. nejjednodušších (jednobuněčných) organismů je charakterizována určitým směrováním jejich pohybu: ke zdroji působení nebo od něj. D. protoplazmy jednobuněčných organismů tvoří spolu se schopností utvářet elementární podmíněné reakce základ všech u nich pozorovaných forem chování. D. nebo vzrušivost smyslových orgánů je nejdůležitějším předpokladem odrazu objektivních vlastností okolního prostředí, co tvoří podstatu procesů citlivosti (- »pocit).

DUŠE - pojem, který odráží historicky se měnící názory na psychiku člověka a živočichů; v náboženství, filozofii a psychologii představuje d. nemateriální, od těia nezávislý životodárný a poznávací princip. Vznik pojmu d. se spojuje s animistickými představami prvobytného člověka, který si takto vysvětloval spánek, bezvědomí, smrt atd. Sny se pokládali za zážitky d., které ve spánku opouští tělo a existuje nezávisle od něj. Názory na d. se dále rozvíjely v kontextu s dějinami psychologie a projevovaly se v konfrontaci učení o psychice. Už v antice bylo známo, že orgánem d. je mozek (Alkmaion), přičemž sama d. se považovala za jeden z druhů látky: d. jako oheň (Hérakleitos, Démokritos), vzduch (Anaximenes), směs čtyř prvků (Empedokles) atd. Tezi o neoddělitelnosti d. od těla poprvé vyslovil Aristoteles, podle kterého d. u člověka vystupuje ve třech podobách: jako rostlinná, živočišná a rozumová. Toto učení bylo ve středověku přepracováno na idealistické (Tomáš Akvinský). V novověku Descartes ztotožnil d. s vědomím jako reflexí subjektu. V empirické psychologii byl pojem d. vystřídán pojmem duševních jevů. Ve vědecké literatuře (filosofické, psychologické atd.) se pojem d. nepoužívá nebo se používá jen velmi zřídka jako synonymum slova psychika. V běžné řeči slovo d. odpovídá obvykle pojmem "psychika", "vnitřní svět člověka", "prožívání", "vědomí".

DYNAMICKÝ STEREOTYP (z řec. dynamikos - silný, pohyblivý, stereos - stálý, pevný, typos - otisk) - integrovaný systém obvyklých podmienenoreflexných odpovědí, který odpovídá signální, pořadové a časové charakteristice poditetového řady (stimul). Pojem d. s. zavedl I. P Pavlov (1932). Nervové procesy, které jsou základem formování d. s., se spojují v důsledku toho, že běžná reflexní odpověď (funkční stav) je signálem pro následující odpověď a zároveň se jí posiluje. Při upevněném stereotypu se tato posloupnost nervových procesů posiluje a všechny odpovědi lze znovu vyvolat ve stejné polaritě, intenzitě a sledi dokonce i tehdy, když se podá pouze jeden ze stimulů

DYNAMIKA NERVOVÉHO SYSTÉMU (z řec. dynamis - síla) - vlastnost nervového systému, kterou charakterizuje lehkost vzniku vzruchu a útlumu při utváření podmíněných reflexů. Vztah mezi ukazateli dynamiky vzruchu a útlumu se definuje jako dynamika rovnováhy. Od d. n. s. závisí rychlost a úspěšnost primárního přizpůsobení individua novým podmínkám. (-> labilita, -> pohyblivost).