E

EFEKT BUMERANGOVÝ, (z angl. boomerang, z lat. effectus - provedení, činnost) - sociálnopsychologický jev, projevující se v tom, že jedinec při vnímání a hodnocení informací, které jsou zaměřeny na změnu jeho postojů, úsudků a názorů, nejenže nemění své původní stanovisko, ale ještě více se v něm utvrzuje. E. b. se projevuje nejčastěji tehdy, když lidé, kterým jsou informace adresované, mají velmi negativní vztah ke zdroji těchto informací nebo k člověku, který je podává; když jsou lidé nuceni dlouhodobě vnímat informace, které je nezajímají.

EFEKT NEUKONČENÉ ČINNOSTI - jev, kterým se označuje vliv přerušení činnosti na paměťové procesy. Přerušeno úlohy se v důsledku přetrvávání motivačního napětí zapamatuje lépe než ukončeno. V pokusech se zjistilo, že počet zapamatovaných přerušených úloh byl přibližně dvakrát větší než počet zapamatovaných ukončených úloh. E. n. č. závisí na mnoha proměnných: věku zkoumané osoby, poměru počtu ukončených a neukončených úkolů, délky řešení jednotlivých úloh, relativní složitosti úkolů, vztahu subjektu k přerušené činnosti, jeho zájmu o provedení úkolu atd. E. n. č. se však vždy neprojevuje. Ukázalo se, že při velmi silné zainteresovanosti lépe zapamätávali ukončené činnosti, zatímco při slabé motivaci přerušeno úlohy. Tyto experimenty se staly později východiskem při výzkumu vlivu úrovně aspirací, sebehodnocení osobnosti na paměťové procesy. Bylo prokázáno, že při adekvátním sebehodnocení se e. n. č. projevil, zatímco při zvýšeném nebo sníženém sebehodnocení se nevyskytl. Navzdory velkému množství získaných experimentálních poznatků e. n. č. není dosud definitivně teoreticky objasněn.

EFEKT NOVOSTI - větší pravděpodobnost zapamatování si těch prvků, které jsou v řadě poslední, ve srovnání s těmi, které jsou uprostřed (- »efekt okrajový). Zkoumá se v kontextu výzkumů paměti, procesů učení a sociální percepce (- »percepce sociální). Zjistilo se, že e. n. nezávisí na délce zapamatování radu a od tempa jeho podávání, ale od charakteru činnosti vykonávané bezprostředně po podání daného řady prvků: pokud zkoumaná osoba vykonává úlohu spojenou s detekcí signálu (J. Reitman), e. n. se projevuje; jestliže však zkoumána osoba řeší verbální roli (např. matematický příklad), e. n. se neprojeví (L. a M. Petersonovci). E. n. souvisí s vyřizováním si informací v krátkodobé paměti (-> paměť krátkodobá). Pokud e. n. chybí, k dané informaci se připojuje jiná shodná informace, postupující do skladu krátkodobé paměti. E. n. se podobně jako okrajový efekt interpretuje různě. V sociální psychologii se e. n. zkoumá při vnímání lidí a spočívá v tom, že ve vztahu k známému člověku se jako nejdůležitější ukazuje poslední informace o něm, zatímco ve vztahu k neznámému člověku je nejdůležitější první informace (- »efekt primámosti).

EFEKT OKRAJOVÝ  - jev spočívající v tom, že zkoumaná osoba si z prvků uspořádaných v řadě lépe zapamatuje ty, které jsou na začátku a na konci, než ty, které jsou uprostřed. Tento jev, který odhalil nem. psycholog H. Ebbinghaus, se potvrdil v mnoha dalších výzkumech. E. o. se projevuje tak při bezprostřední, tak při zpožděná reprodukci. Podle franc. psychologa M. Foucaulta, je tento jev výsledkem interakce procesů vnitřního útlumu, které působí během učení a zpomalují jej (-> útlum proaktivní, - »útlum retroaktivní). V současných výzkumech se e. o. studuje jako efekt primárních a efekt novosti.

EFEKTORY- orgány nebo systémy orgánů, které reagují (prostřednictvím neuro- humorálních mechanismů) na působení vnějších nebo vnitřních podnětů a vystupují v roli výkonného článku reflexního aktu. Např. e. zrakového reflexu je kruhový sval duhovky oka, který se světlem stahuje (-> bezpodmínečný reflex).

EFEKT PRIMÁRNOSTI - větší pravděpodobnost zapamatování si několika prvků umístěných v řadě jako prvních v porovnání s prvky uprostřed řady (-> efekt okrajový). Tento efekt se studuje v kontextu výzkumů paměti, procesů učení a sociální percepce (-> percepce sociální). V mnoha výzkumech se zjistilo, že e. p. závisí na množství zapamatování materiálu a tempa jeho podávání: čím je řada podávaných prvků delší a čím je rychlejší tempo jeho podávání, tím méně počátečních prvků se zapamatuje; od organizace opakování zapamatování materiálu, od výskytu synonym nebo homonym: jestliže se taková slova vyskytují, v některých případech se e. p. zmenšuje. Na e. p. neovlivňuje charakter činnosti, která se provádí bezprostředně po podání řady. E. p. se vysvětluje tím, že počáteční prvky v řadě se v důsledku vícenásobného opakování dostanou do dlouhodobé paměti (- »paměť dlouhodobá) a jejich vybavení souvisí s efektivností jejich hledání v skladu této paměti. V sociální psychologii se e. p. zkoumá při vzájemném vnímání lidí, když se zjišťuje, jak ovlivňuje určité pořadí podávaných informací o člověku na utváření mínění o něm (- »efekt novosti, -> stereotyp sociální).

EGOCENTRISMUS (z lat. ego - já, centrum - střed kruhu) - neschopnost jedince, který je zaměřen na vlastní zájmy, změnit svůj výchozí kognitivní postoj k určitému objektu, názoru nebo představě dokonce i tehdy, když stojí tváří v tvář informacím odporujících jeho předchozí zkušenosti. Podstatou e. je, že subjekt nedokáže pohřbít-pít, že kromě jeho hlediska existují i ​​jiné, odlišné aspekty. E. se překonává postupným rozvíjením schopnosti decentrácie. E. se projevuje převážně v raném dětském věku a překonává se převážně v 12. - 14. roku; tendence ke zvyšování e. se vyskytuje i ve stáří. V konkrétních výzkumech analyzuje různé druhy e .: 1. poznávací e., Typický pro vnímání a myšlení; 2. morální e., Který svědčí o neschopnosti vnímat morální příčiny řízení jiných lidí; 3. komunikační e., Který se vyskytuje při předávání informací jiným lidem. Rozličné druhy e. lze překonávat relativně nezávisle od sebe.

EGOISMUS (z lat. ego - ja) - hodnotová orientace subjektu, při které v životě jedince převládají jeho vlastní zájmy a potřeby bez ohledu na zájmy jiných lidí a sociálních skupin. Pro e. je typický vztah subjektu k jiným lidem jako k objektu a prostředku k dosažení zištných cílů. Vývin e. a jeho přeměna na dominantní zaměřenost osobnosti objasňuje chybami ve výchově jedince. Pokud je rodinná výchova objektivně zaměřena na posilování takových projevů osobnosti dítěte, jako je nadměrné sebehodnocení a egocentrismus, může se u něj vytvořit stála hodnotová orientace, při níž bere v úvahu pouze své vlastní zájmy, potřeby, prožívání a pod. V dospělosti může takové soustředění na vlastní "já", sebeláska a úplná lhostejnost k vnitřnímu světu jiného člověka nebo sociální skupině vést k odcizení jako prožívání osamocenosti subjektu ve světě, který je vůči němu nepřátelský. V mnoha psychologických a etickopsychologických koncepcích se e. považuje za vrozenou vlastnost člověka, která prý zajišťuje ochranu jeho existence. E. v běžném slova smyslu se považuje za protiklad altruismu.

ECHOLÁLIE (z řec. echo - odraz zvuku, lilie - řeč) - automatické opakování slyšených slov, které lze pozorovat u některých psychických onemocněních (schizofrenii, poškození čelních laloků mozku aj.) U dospělých i dětí. E. se někdy vyskytuje iu normálně se vyvíjejících dětí jako jedno z raných stádií utváření jejich řeči.

ECHOPRAXE (z řec. Echo - odraz zvuku, praxe - činnost) - napodobující, automatické opakování pohybů a činností jiných lidí. E. se může projevovat v různých formách; nejčastěji nemocný opakuje relativně jednoduché pohyby, které se uskutečňují před jeho očima (např. zvednutí ruky, tleskání apod.). Jednou z forem e. je echolália. S e. se lze setkat při schizofrenii, poškození čelních laloků mozku, organických onemocněních mozku.

EIDETISMUS (z řec. eidos - obraz) - schopnost některých jedinců (eidetikov) uchovat a reprodukovat neobyčejně živý a detailní obraz předtím vnímaných předmětů a scén. Výzkum e. se stal hlavním tématem prací představitelů Marburské psychologické školy (E. R. Jaensch, O. Kroh a d.), kteří dospěli k závěru, že v předškolním a mladším školním věku je e. běžným, dokonce zákonitým jevem. Údaje získané zejména z hromadného výzkumu dětí se považovali za důkaz toho, že v eidetických obrazech se detailně reprodukují předmětné scény, že eidetické obrazy se prožívají podobně jako skutečné vnímání apod. V polovině 30. let publikace pracovníků Marburské psychologického institutu nabyly otevřeně pseudovědecké charakter a klasifikace druhů e. se stala základem fašistické typologie osobnosti. Existuje pouze relativně málo případů, kdy je spolehlivě prokázán výskyt eidetických obrazů, např. u některých (avšak ne u všech) lidí s vynikající pamětí, u malířů, hudebníků. V těchto případech se e. často spojuje se synestéziou.

EMOCE (z lat. emoveo - otřásat v základech) - psychický odraz ve formě bezprostředního citového prožívání životního smyslu jevů a situací, které je podmíněno vztahem mezi jejich objektivními vlastnostmi a potřebami subjektu. E. vznikly v evoluci jako prostředek, který umožňuje živým bytostem určovat biologický význam stavů organismu a vnějších vlivů. Nejjednodušší formou e. je tzv. emoční tón pocitů - bezprostřední prožívání, které doprovází jednotlivé životně důležité podněty (např. chuťové, tepelné) a které podněcuje subjekt k tomu, aby je nadále přijímal nebo se jim vyhýbal. V extrémních podmínkách, kdy se subjekt neumí vyrovnat se situací, vznikají afekty. Z hlediska svého původu jsou e. formou druhové zkušenosti: jedinec tím, že se zaměřuje na určité e., provádí nezbytné činnosti (např. při vyhýbání se nebezpečí, zachování rodu), jejichž smysl je pro něj skrytý. E. jsou důležité i pro získávání individuální zkušenosti. V tomto případě jsou e. vyvolávané situacemi a signály, které předcházejí vlivy a podněty přímo vedoucí k e., což subjektu umožňuje, aby se včas na nepřipravil. Energetickou mobilizaci (aktiva-ci) organismu, která je nezbytná pro realizaci funkcí e., Zabezpečuje vegetativní nervový systém a jeho interakce s mozkovými strukturami, tvořícími centrální nervový substrát e. Při e. nastávají změny v činnosti dýchacích a trávicích orgánů, kardiovaskulárního systému, žláz s vnitřní sekrecí, kosterního a hladkého svalstva apod. E. člověka jsou produktem společensko-historického vývoje. Patří mezi procesy vnitřní regulace chování. Jako subjektivní forma projevu potřeb e. předcházejí činnost zaměřenou na uspo-kojovanie těchto potřeb, podněcují a usměrňují ji. Nejvyšší formou rozvoje e. u člověka jsou stále city vůči předmětům, které odpovídají jeho vyšším potřebám. Silný převládající cit se nazývá vášeň. Události, které signalizují možné změny v životě člověka, mohou vedle specifických e. vyvolat i změny v celkovém emočním ladění - tzv. nálady. Emoční život člověka má různorodý obsah: e. vyjadřují hodnotící vztah k určitým podmínkám, které pomáhají nebo brání realizovat činnost (např. strach, hněv), ke konkrétním výsledkům dané činnosti (radost, rozhořčení), k vzniklým nebo možným situacím apod. Povaha a dynamika situačních e. jsou určovány tak objektivními událostmi, jakož i city, na základě kterých se tyto e. rozvíjejí (např. z lásky se může vyvinout hrdost na milovaného člověka, rozhořčení nad jeho neúspěchy, žárlivost apod.). Vztah k odrážení jevům jako hlavní vlastnost e. je dán v jejich kvalitativních charakteristikách (vztah může být kladný nebo záporný, může se projevit různým způsobem: jako údiv, radost, odpor, rozhořčení, úzkost bohužel apod.) av dynamice jejich průběhu (trvání, intenzita atd.), v jejich vnějším projevu, tzv. emoční expresi (mimika, řeč, pantomimika). E. člověka mají různý stupeň uvědomění. Konflikt mezi vědomými a nevědomými (-> nevědomí) e. je často základem neuróz. Vývin e. v ontogeneze se projevuje v diferenciaci kvalit e., v růstu složitosti situací (objektů), které vyvolávají emoční reakci, v rozvoji schopnosti regulovat e. a jejich vnější projevy. Emoční zkušenost člověka se mění a obohacuje během vývinu osobnosti v důsledku spoluprožívání (empatie), které se utváří ve styku s jinými lidmi, při vnímání uměleckých děl, vlivem sdělovacích prostředků. E. vystupují jako regulátor lidského styku, ovlivňují výběr partnerů styku a stanoví metody a prostředky styku. Jedním z prostředků styku jsou výrazové pohyby, které mají signální a sociální charakter. Navzdory některým společným rysům se výrazové pohyby podstatně odlišují v různých historických epochách a různých kulturách.

EMOCIONALITA- vlastnost člověka charakterizující obsah, kvalitu a dynamiku jeho emocí a citů. Podstatné aspekty e. odrážejí jevy a situace, které mají pro subjekt osobitý význam. Jsou pevně spjaty se základními zvláštnostmi osobnosti, s jejím mravním potenciálem: směrováním motivační sféry, světonázorem, hodnotovými orientacemi apod. Kvalitativní vlastnosti e. charakterizují vztah individua k jevům okolního světa a projevují se v polaritě a modalitě dominujících emocí. Mezi dynamické vlastnosti e. patří zvláštnosti vzniku, průběhu a ukončení emočních procesů a jejich vnějšího výrazu. E. je vedle aktivitě jednou ze základních složek temperamentu.

EMPATIE (z řec. empatheia - spoluprožívání) - postižení emočních stavů jiného člověka v podobě spoluprožívání. Termín e. zavedl E. B. Titchener, který v něm sloučil navzájem si blízké názory na sympatii a teze koncepce vcítění se E. Clifforda a T. Lipps. Rozlišuje se emoční e., Založená na mechanismech projekce (-> testy projekční) a napodobování motorických a afektivních reakcí jiného člověka, kognitivní e., Založená na poznávacích procesech (srovnávání, analogie atd.), A predikční e., Která se chápe jako schopnost člověka předvídat afektivní reakce jiného člověka v konkrétních situacích. Jako zvláštní formy e. se vyčleňují: spoluprožívání - prožívání stejných emočních stavů, jak pociťuje jiný člověk, na základě ztotožnění se s ním; soucítění - prožívání citů jiného člověka. Důležitou vlastností procesů e., Která ji odlišuje od jiných druhů porozumění (akceptace rolí, decentrácie apod.), Je nízký stupeň zpětné (- »reflexe) stránky, OMEZENÍ se na bezprostřední emoční zkušenost. Zjistilo se, že schopnost e. jednotlivců roste se zkušeností; e. se snadněji realizuje, pokud existuje shoda mezi reakcemi chování a emočními reakcemi jedinců, tak u velmi úzkostlivé jedinců (-> úzkostlivost).

ERGONOMIE (z řec. Ergon - práce, nomos - zákon) - společný název pro skupinu věd, které se zabývají komplexním výzkumem člověka ve výrobní činnosti a optimalizací pracovních prostředků a podmínek. Do e. se začleňují aplikované oblasti inženýrské psychologie, psychologie, fyziologie a hygieny práce, antropologie, některé aspekty vědecké organizace práce, technické estetiky (designu), kybernetiky, obecné teorie systémů, teorie automatizovaného řízení a i. Předmětem e. je studium a optimalizace systému "člověk-stroj-prostředí". Metodologickým základem e. je systémový přístup, který umožňuje získat všestranný pohled na pracovní proces a způsoby jeho zdokonalování. Spolu s inženýrskou psychologií řeší e. takové problémy, jako je hodnocení spolehlivosti, přesnosti a stability práce operátora, rozdělení funkcí mezi člověkem a stro-jem, výzkum vlivu psychické zátěže, únavy, stresu, emočních stavů na efektivnost práce člověka; rozpracovává metody a prostředky výběru a výuky odborníků. E. organicky souvisí s uměleckým designem nové techniky, technologického zařízení, pracovišť, interiérů, dopravních prostředků a systémů, vizuální komunikace, průmyslových komplexů. Bylo schválených několik státních norem v oblasti.

ETOLOGIE (z řec. ethos - mrav, charakter, způsob chování, logos - učení) - věda o "biologii chování", o obecných biologických základech a zákonitostech chování zvířat. Označení e. zavedl r. 1895 L. Dollo, který vypracoval její základní principy. Mezi úkoly e. patří výzkum fylogenetického a oiitogenetického (-> fylogeneze, - »ontogeneze) rozvoje chování zvířat, odhalení významu chování jako evolučního faktoru, individuální a populační adaptace. Hlavní pozornost se přitom věnuje typickým druhovým (instinktivním) prvkem chování. Etologické analýza se opírá o zkoumání celostního aktu chování pomocí biologických metod. Typické druhové výrazy a pohyby se zaznamenávají v podobě "etogramov" (systematizovat-vaných "katalogů" pohybové aktivity živočišných druhů); prostřednictvím pozorování a experimentů se zjišťuje funkční význam těchto prvků, kvantitativní a kvalitativní se analyzují vnější a vnitřní faktory chování. Zvláštní pozornost je věnována biologickým (ekologickým) mechanismem aktů chování. Upřesňují se vztahy mezi živočišnými druhy a ostatními taxonů zvířat z hlediska chování. E. zkoumá i odchylky chování zvířat od normy v extrémních situacích. Její poznatky se uplatňují při vypracovávání vědeckých základů chovu zvířat v zajetí (- »zoopsycholog, -> instinktivní chování zvířat).

EUFÓRIE (z řec. eyphoria) - povznesená radostná, veselá nálada, stav bezstarostnosti a jistoty, který neodpovídá objektivním okolnostem a při kterém lze pozorovat mimické a celkové pohybové oživení, psychomotorický neklid.

EXPERIMENT (v psychologii) (z lat. experimentum - zkouška, pokus) - jedna ze základních metod vědeckého poznání vůbec a psychologického výzkumu odděleně (spolu s pozorováním). Od pozorování se e. liší tím, že badatel (experimentátor) aktivně zasahuje do situace, plánovité manipuluje s jednou nebo několika proměnnými (faktory) a registruje příslušné změny v chování zkoumaného objektu. Správně navržený e. umožňuje ověřovat hypotézy o kauzálních vztazích, přičemž se neomezuje pouze na konstatování vztahu (korelace) mezi proměnnými. Rozlišují se tradiční a faktorové plány e. Při tradičním pláno-vání se mění pouze jedna nezávislá proměnná, při faktoriál několik. Předností fakto- rového plánu e. je, že umožňuje hodnotit interakci faktorů - změny charakteru vlivu jedné proměnné v závislosti na velikosti jiné. Na statistické zpracování výsledků e. se v daném případě používá analýza rozptylu (R. Fisher). Pokud je zkoumána oblast relativně neznámá a neexistuje systém hypotéz, použije se tzv. pilotážny e. (- »pilotážny výzkum), jehož výsledky upřesňují směr další analýzy. Pokud existují dvě navzájem protikladné hypotézy a e. se plánuje tak, aby bylo možné vybrat si jednu z nich, mluvíme o "křížovém e." (Lat. Experimentum Crucis). Kontrolní e. má za cíl ověřit určitou závislost. Použití e. však naráží na jisté ohraničení, vyplývající z toho, že často není možné záměrně měnit proměnné. Např. v diferenciální psychologii a psychologii osobnosti má empirická závislost mezi proměnnými převážně korelační charakter (t. j. pravděpodobnostní a statistickou závislost), což zpravidla neumožňuje zjišťovat kauzální vztahy. Jedna z obtíží při uplatňování e. ve psychologii spočívá v tom, že badatel komunikuje má zkoumaná osobou a může nevědomky ovlivnit její chování. Zvláštní kategorii metod psychologického výzkumu a působení představují formující nebo vyučovací e. (-> e. Formující). Tyto e. umožňují záměrně formovat vlastnosti takových psychických procesů, jako je vnímání, pozornost, paměť, myšlení.

EXPERIMENT FORMUJÍCÍ - metoda sledování změn v psychice dítěte, při níž ho badatel (experimentátor) aktivní ovlivňuje. Používá se ve vývojové a pedagogické psychologii. E. f. se do značné míry uplatňuje v sov. psychologii při zkoumání konkrétních způsobů utváření osobnosti dítěte, sjednocuje psychologické výzkumy s hledáním a projektováním nejefektivnějších forem vzdělávacího a výchovného procesu v pedagogice. Synonymy e. f. jsou: přetvářející, tvůrčí, výchovný, vzdělávací e., metoda aktivního formování psychiky.

EXPRESIVNÍ (z lat. expressio - výraz) - výrazový, schopný projevit emoční stav.

EXTERIORIZACE (z lat. exterior - vonkaj¬í) - proces zrodu vnějších činností, projevů apod. přetvořením několika vnitřních struktur, které vznikly na základě interiorizaci vnější sociální činnosti člověka.

EXTERNALITA A INTERNALITA (z lat. exterior - vnější, interior - vnitřní) - sklon individua k určité formě lokalizace kontroly. Pokud člověk přebírá na sebe odpovědnost za události, které se vyskytují v jeho životě vysvětlovala jejich svým chováním, charakterem, schopnostmi a pod., Pak lze hovořit o vnitřní (interní) kontrole. Pokud u něj převládá sklon připisovat příčiny událostí vnějším faktorem (vnějšímu prostředí, osudu, náhodě), pak lze hovořit o vnější (externí) kontrole.

EXTROVERNOST - INTROVERTNOST (z lat. extra - mimo, intro - uvnitř, versio - obracet) - charakteristika individuálních psychologických rozdílů člověka. Její krajní póly odpovídají hlavní zaměřenosti osobnosti buď na svět vnějších objektů, nebo na jevy vlastního subjektivního světa. Pojmy e. - i. zavedl C. Jung (- »analytická psychologie) pro označení dvou protikladných typů osobnosti. Extravertní typ se vyznačuje zaměřením osobnosti na okolní svět, jehož objekty "jako magnet" přitahují zájmy, "životní energii" subjektu, co ho do určité míry odpoutává od sebe samého (- »odcizení) a vede ke snížení osobnostního významu jevů v jeho subjektivním světě . Extroverti se vyznačují impulsivností, iniciativností, pružností chování komunikativností, sociální adaptabilitou (-> adaptace sociální). Pro introvertní typ je příznačná fixace zájmů osobnosti na jevy vlastního vnitřního světa, kterým připisuje nejvyšší hodnotu, nekomunikatívnost, uzavřenost, sociální pasivita, sklon k sebeanalýza, potíže v sociální adaptaci. Otázkám e.-i. se nejintenzivněji věnovali faktorové teorie osobnosti (R. Catty, J. Guilford, H. Eysenck aj.), kde se osobnost studována v rovině typů osobnosti, ale jako souvislá škála vyjadřující kvantitativní poměr vlastností e.-i. u konkrétního subjektu. V nejpopulárnější z nich, v koncepci H. Eysenck, e.-i. a neurotismus (emočních-volní stabilita - labilita) tvoří dvě hlavní dimenze osobnosti, které určují všechny ostatní vlastnosti. Abstraktně-statistický přístup, který tvoří základ této koncepce je relativní.