I
psychologický slovník

I

IATROGENIE (z řec. iatros - lékař, gennao - způsobuji) - nepříznivá změna psychického stavu, která vzniká v důsledku neúmyslného sugestivního působení lékaře na pacienta (např. Neopatrným komentováním zvláštností jeho onemocnění) a napomáhá vznik neuróz (- » neurózy klinické). Synonymem i. je vsugerovaných choroba.

IDENTIFIKACE (z lat. Identificare - ztotožňovat) - 1. poznání, rozpoznání něčeho, někoho; 2. přirovnání, ztotožnění s někým, něčím. V prvním významu se termín i. používá v psychologii poznávacích procesů, jakož i v inženýrské a právnické psychologii, které ji chápou jako proces porovnávání, konfrontace jednoho objektu s druhým na základě nějakého znaku nebo vlastnosti, v důsledku čehož se stanoví jejich podobnost nebo rozdíl. Pomocí i. probíhá rozpoznávání obrazů, zevšeobecňování a jejich klasifikace, analýza systémů znaků atd. I., pokud je její objektem člověk, představuje proces poznávání té vlastnosti, na jejímž základě může být osobnost přiřazena k nějaké třídě, typu nebo považována z určitého hlediska za jedinečnou v průběhu celého života. Ve druhém významu je i. emočních-kognitivní proces nevědomého (-> nevědomí) ztotožnění se subjektu s jiným subjektem, skupinou, vzorem. Pojem i. zavedl S. Freud na interpretaci jevů patologické deprese, později na analýzu snů a některých procesů, jejichž prostřednictvím si malé dítě osvojuje vzory chování významných jiných jedinců, utváří si "nad-já" a přebírá ženskou nebo mužskou roli apod. V současné psychologii se pojem i. vyskytuje v těchto vzájemně se prolínajících oblastech psychické reality: 1. jako proces, ve kterém subjekt spojuje sebe sama s jiným jedincem nebo skupinou na základě vytvořeného emočního vztahu, zvnitřňuje a za vlastní přijímá normy, hodnoty, vzory. Toto se může projevit v zjevném napodobování, následování vzoru, což je zvláště výrazné v předškolním věku; 2. jako proces, kdy subjekt vnímá jiného člověka jako pokračování sebe sama a připisuje mu vlastní rysy, city, přání (-> projekce); 3. jako mechanismus, kterým se subjekt staví na místo jiného, ​​a to formou ponoření, přenesení sebe sama do prostoru a času jiného člověka, což vede k osvojení si jeho osobnostních smyslů. Tento mechanismus vyvolává odpovídající chování (-> altruismus, - »empatie) a d.

IDEOMOTORICKÝ AKT (z řec. idea - idea, obraz, z lat. Motor - uvádějící do pohybu, actus - pohyb, činnost) - přeměna představ o pohybu svalů na realizaci tohoto pohybu (jinými slovy, objevení se nervových impulsů, které vyvolávají pohyb, jakmile vznikne představa o něm). I. a. jsou neúmyslně-né, neuvědomované a obyčejně nemají zřetelně vyjádřené prostorové charakteristiky. Princip i. a. odhalil v 18. stol. angl. lékař D. Hartley a rozpracoval ho angl. psycholog W. Carpenter. Další výzkumy ukázaly, že pohyby, které doprovázejí proces představy pohybu, nelze vždy považovat za nezámemé a že svalové stahy vyvolávající dané pohyby mohou být uvědomovala. Citlivost individua na nepozorovatelné mikropohyby svalů při i. a. umožňuje předvídat nevědomý pohyb, který udělá jiný člověk.

ILUZE VNÍMÁNÍ (z lat. illusio - chyba, omyl) - neadekvátní odraz vnímaného předmětu a jeho vlastností. Někdy se termínem i. v. označují samy konfigurace podnětů, které podobné neadekvátní vnímání vyvolávají. V současnosti jsou nejvíce prozkoumány iluze pozorované při zrakovém vnímání dvojrozměrných obrysových zobrazení (kontur). Tyto tzv. geometricko-optické klamy spočívají v zdánlivém zkreslení metrických vztahů mezi částmi obrazu. Do jiné skupiny i. v. patří fenomén světelného kontrastu. Např. šedý pás se na světlém pozadí zdá tmavší než na černém. Známé jsou mnohé iluze pohybu: autokinetický pohyb (chaotický přesun objektivně nehybného zdroje světla pozorovaného v úplné tmě), stroboskopický efekt (dojem pohybujícího se objektu při rychlém následném podávání dvou statických stimulů v prostorové blízkosti). I. v. jsou složité: např. ve stavu beztíže při nadměrné stimulaci vestibulámeho aparátu se zkresluje vnímání polohy zrakových a akustických objektů. V současnosti neexistuje jednotná teorie, která by objasnila všechny i. v. Obecně se soudí, že iluze, jak ukázal nem. vědec H. Helmholtz, jsou výsledkem činnosti mechanismů vnímání, které za normálních podmínek zajišťují jeho konstantní v mimořádných podmínkách.

INDIVIDUALITA - člověk charakterizován z hlediska svých sociální významných znaků, kterými se odlišuje od jiných lidí; osobitost psychiky a osobnosti jedince, její neopakovatelnost. I. se projevuje v rysech temperamentu, charakteru, v specifičnosti zájmů, vlastností percepčních procesů (- »vnímání) a inteligence, potřeb a schopností jedince. Předpokladem formování lidské i. jsou anatomicko-fyziologické danosti, které přetvářejí v procesu společensky podmíněné výchovy, vyvolávající velkou rozmanitost projevů i. Individuální styl činnosti - zobecněná charakteristika individuálně-psychologických zvláštností člověka, které se utvářejí a projevují v jeho činnosti. I. š. č. závisí na zvláštnostech výchovy, psychologických vlastností subjektu, podmíněných vlastnostmi jeho nervového systému, jakož i od zvláštností jeho řízení v typických, opakujících se situacích (např. výrobních apod.). Zkoumání a zohledňování i. š. č. umožňuje s velkou pravděpodobností předpovědět úspěšnost činnosti.

INDIVIDUM (z lat. Individuum - nedělitelné) - 1. člověk jako jedinečná přírodní bytost, představitel druhu homo sapiens, produkt fylogeneze a ontogeneze, jednoty vrozeného a získaného (- »genotyp, -> fenotyp), nositel individuálně specifických vlastností (vloh , pudů atd.); 2. jednotlivý představitel lidského společenství; sociální bytost, která překročila rámec svého přírodního (biologického) ohraničení, používá nástroje, znaky a pomocí nich kontroluje vlastní chování a psychické procesy (-> vyšší psychické funkce, - »vědomí). Oba významy pojmu i. navzájem souvisejí a charakterizují člověka z hlediska jeho jednotlivosti a jedinečnosti. Nejvšeobecnějšími vlastnostmi i. jsou celostnosť psychofyziologických organizace stabilita ve vztahu k okolnímu světu, aktivita. Celostnosť poukazuje na systémový charakter vztahů mezi různorodými funkcemi a mechanismy, které zajišťují existenci i. Stabilita determinuje udržování základních vztahů i. ke skutečnosti, přičemž zároveň předpokládá jeho plasticitu, pružnost a variabilitu.

INDUKCE - poznáváme od jednotlivých tvrzení k obecným tezím; úzce souvisí s dedukcí. Logika chápe i. jako druh úsudku, přičemž rozlišuje úplnou a neúplnou i. Psychologie zkoumá vývin a poruchy induktivního myšlení. Postup od jednotlivého poznatku k všeobecnému poznání se ana¬yzuje z hlediska jeho podmíněnosti všemi psychickými procesy a strukturou myšlenkové činnosti. Příkladem experimentálních výzkumů induktivního usuzování jsou pokusy s utvářením umělých pojmů.

INDUKCE NERVOVÝCH PROCESŮ - vznik opačného nervového procesu buď vzápětí za probíhajícím procesem (následná i. N. P.) Nebo za hranicemi jeho působení (současná i. N. P.). Popsal ji angl. fyziolog Ch. Sherrington (1906). Indukce je kladná, pokud je primárním procesem útlum a následným procesem - podle zákonů i. n. p. - vzruch, a negativní, pokud je tento sled opačný.

INDUKTOR (z lat. induco - přivádím, vyvolávám) - subjekt, který adresuje zprávu recipientu. Synonymem pojmu je komunikátor.

INFANTILISMUS OSOBNOSTNÍ (z lat. infantilis - kojenecký, dětský) - přetrvávání dětských vlastností v psychice v chování dospělého. Infantilní jedinec se navzdory svému normálnímu nebo i urychlenému fyzickému a rozumovému vývinu vyznačuje emoční a volů nezralostí. I. o. se projevuje nesamostatností rozhodování a řízení, pocity bezbrannosti, sníženou sebakritickosťou, zvýšenými nároky na péči jiných, různorodými kompenzačními reakcemi (fantazírování, které nahrazuje reálné řízení, egocentrismus atd.).

INHIBICE SOCIÁLNÍ(z angl. inhibition - potlačení, zadržení) - »facilitace sociální

INSPIRACE - stav osobitého vypětí a akti-vace duchovních sil, tvůrčího neklidu člověka, který vede ke vzniku nebo realizaci záměru a ideje určitého díla v oblasti vědy, umění, techniky. I. je charakterizována zvýšenou obecnou aktivitou člověka, neobvyklou produktivitou jeho činnosti, vědomím lehkosti tvořivosti, prožíváním "nadšení" a emočního ponoření se do tvorby. Zdánlivé neuvědomování si tvůrčího procesu je důsledkem maximálního uvědomování si samé tvorby, hraniční jasnosti vědomí, specifického návalu a vyjasnění myšlenek a obrazů, neobyčejnou zostrenosťou paměti, pozornosti, silnou vůlí zaměřenou na realizaci ideje. I. přichází zdánlivě sama od sebe, zpravidla je však výsledkem předchozí namáhavé práce.

INSTINKT (z lat. instinctus - popud, podnet) - souhrn vrozených komponentů chování a psychiky živočichů a člověka. Pojmu i. se v různých obdobích připisoval různý význam; někdy se stavěl proti vědomí a u člověka sloužil k označení vášní, impulzivního, nepromyšleného chování, "živočišného principu" v lidské psychice atd .; jindy se jím označovali složité nepodmíněné reflexy, nervové mechanismy koordinace životně důležitých pohybů atd. Takové široké chápání i. zapříčinilo, že většina současných vědců ho přestala používat jako vědecký termín. Termín "instinktivně" se však i nadále používá jako synonymum pojmů "geneticky zakódované", "dědičně dané", "vrozené" chování, činnosti atd. Instinktivní chování zvířat - souhrn komponentů chování, které se utvořily v průběhu vývinu daného druhu zvířat, t. j. ve fylogeneze, jsou dědičně upevněny, vrozené a společné pro všechny představitelů druhu (specifické pro druh) a představují základ životní činnosti zvířat. V průběhu individuálního vývinu, t. j. v ontogeneze, se i. s. z. utváří v interakci s učením (-> učení zvířat), no nevyžaduje nácvik, přetrvává bez opakovaného posílení a vyznačuje se stabilitou, nízkou individuální variabilitou a autonomií vzhledem ke krátkodobé změny v prostředí zvířete. Relativní "účelnost" i. s. z., zaměřeného na přežití jedince a zachování druhu, se rozvinula jako důsledek přírodního výběru. Instinktivně činnosti (akty), z nichž se skládá i. s. z., sestávají ze souborů přesně zkoordinovaných pohybů, póz, zvuků, reakcí kůže (sekrece, změny zbarvení) atd. Adaptabilita a efektivnost i. s. z. jsou zajišťovány "vrozenými spouštěcími mechanismy" - neurosenzorická systémy, které nastavují analyzátory na vnímání specifických "klíčových podnětů", čímž je umožněno jejich rozpoznávání, integrace příslušných pocitů a tlumení (nebo aktivace) nervových center, které ovlivňují daný akt. Klíčovými podněty jsou jednoduché fyzikální nebo chemické vlastnosti biologicky významných zvířat, rostlin, objektů neživé přírody (jejich tvar, velikost, pohyb, barva, vůně atd.) Nebo prostorové vztahy (vzájemné uspořádání částí, relativní velikost atd.).

INTEGRACE SKUPINOVÁ (z lat. integer - celý) - soulad, uspořádanost a stabilita systému vnitroskupinových procesů. I. s. se projevuje při relativně stálé existenci skupiny, což vyžaduje dostatečně stabilní obnovování psychologických komponent vnitroskupinové aktivity, určitou jejich samostatnost. I. s. je nezbytným předpokladem stabilního fungování a samé existence skupiny. Pokud skupině chybí integrační vlastnosti, nevyhnutelně dochází k rozpadu jakéhokoli sociálního seskupení. I. s. je výsledkem a osobitým projevem ustavičného obnovování systému vnitroskupinové aktivity a projevuje se v určitých stavech jeho struktur. Integrační procesy se vyznačují zejména tím, že za normálních okolností jsou "skryté" v běžném fungování skupiny a jejich vlastnosti se projevují pouze při slaďování různorodých názorů. Integrační procesy mají působit proti vnitřním i vnějším faktorům, které ohrožují celostnosť skupiny, a zajistit zachování skupiny přebudováním jejích výchozích prvků. I. s. se rodí v sociální determinován společné činnosti.

INTELIGENCE (z angl. Intelligence - důvtip, pochopení, nápad) - relativně stabilní struktura rozumových schopností individua. V mnoha psychologických koncepcích se i. ztotožňuje se systémem rozumových operací, se stylem a strategií řešení problémů, s efektivností individuálního přístupu k situaci, který vyžaduje poznávací aktivitu, s kognitivním stylem atd. V psychologii je nejrozšířenější chápání i. jak biopsychickej adaptace na životní podmínky (W. Stern, J. Piaget a ď.). Produktivní tvůrčí komponenty i. se pokusili zkoumat představitelé tvarové psychologie (M. Wertheimer, W. Kohler), kteří zavedli pojem vhled. Na počátku 20. stol. franc. psychologové A. Binet a T. Šimon navrhli zjišťovat stupeň rozumového nadání pomocí speciálních testů (- »testy inteligenční). Jejich práce znamenaly začátek až dodnes velmi rozšířeného pragmatického chápání i. jak schopnosti vyrovnat se s příslušnými úkoly, efektivně se zapojit do sociálního a kulturního života a úspěšně se adaptovat. Přitom se zdůrazňuje, že existují bazální struktury i., Které nezávisejí na kulturních vlivů. Aby zdokonalit diagnostické metody i. proběhly (většinou pomocí faktorové analýzy) mnohé výzkumy její struktury. Různí autoři vymezily přitom rozličný počet základních "faktorů i.": Od 1-2 faktorech po 120 faktorů. Takové štěpení i. na velký počet prvků nedovoluje pochopit její celostnosť. V současnosti se kromě základen inteligence, jako schopnosti úspěšně absolvovat náš kultura kulturní systém testuje a dává význam emoční inteliegenci, sociální inteligenci, bez kterého se v dnešní složité informace komunikační době nelze úspěšně Obejmi.

INTELIGENČNÍ KVOCIENT, IQ (z angl. Intelligence Quotient) - vztah mezi tzv. mentálním věkem (MV) a skutečným, chronologickým věkem (SV) určité osoby podle vzorce IQ = MV / SV X 100%. Mentální věk se určuje testováním SV pomocí některé z vývojových škál inteligence (-> testy inteligenční). Většinu testů, které jsou začleněny do různých vývojových škál, tvoří úkoly, jejichž řešení vyžaduje zvládnout logické, logicko-percepční a aritmetické činnosti, všeobecný přehled, orientaci v praktických situacích, záměrné zapamatování (paměť) atd. Při sestavování vývojových škál psycholog na základě zkušenosti a intuice vybírá takové úkoly, které jsou přiměřené pro jednotlivé věkové skupiny dané populace z hlediska použitého materiálu (pojmů, grafického zobrazení atd.) I z hlediska podněcovaných rozumových činností. Získané údaje se obvykle experimentálně ověřují na reprezentativních věkových vzorcích. I. k. se měří takto: Nejprve se zkoumané osobě předloží úkoly, které odpovídají věkové kategorii o jeden rok mladší, než je její skutečný věk; z takové "nižší" věkové kategorie musí vyšetřovaná osoba správně odpovědět na pět za sebou jdoucích úkolů. Takto se zjistí "základní mentální věk". Pak se vyšetřované osobě předkládají úlohy směrem "nahoru", pro starší věkové kategorie, dokud neselže v pěti za sebou následujících úlohách. Tím se testování končí. Potom se ke skóre testů "základního věku" připočte skóre všech správných odpovědí, ve zvláštní tabulce se vyhledá, jakému mentálnímu věku odpovídá dosažené skóre, a na základě uvedeného vzorce se určí i. k. Při interpretaci i. k. je třeba si uvědomit, že IQ neurčuje obecnou úroveň myšlení nebo inteligence pro žádnou ze sociálních skupin, resp. nediagnostikuje žádné přirozené ani zděděné "všeobecné vlohy".

INTENCE (z lat. intentio - snaha) - zaměřenost vědomí, myšlení na nějaký předmět.

INTERFERENCE (z lat. inter- mezi, ferens, ferentis - přenášející) - zhoršené uchování uloženého materiálu vlivem působení (dodání) jiného materiálu, kterým subjekt operuje. I. se zkoumá při výzkumech paměti, procesů učení (v souvislosti s problémem návyku). Podle sledu naučeného a interferenčního materiálu se rozlišuje retroaktivní a proaktivní i. Podle charakteru interferenčního materiálu se vyčleňuje verbální, motoricko-akustická, vizuální atd. i. Interferující vliv určitého materiálu na jiný se v experimentech projevuje buď ubýváním množství a snižováním kvality reprodukovaného materiálu nebo zvyšováním času nezbytného k řešení úlohy, jako je tomu u selektivní i. O jev i. se opírají mnohé psychologické teorie zapomínání. Podlý franc. psychologa M. Foucaulta (1928) interferenci při odpovědích vyvolává progresivní (při proaktivní i.) nebo regresivní (při retroaktivní i.) vnitřní útlum. Interference proaktivní - paměťový jev spočívající v zhoršeném uchovávání naučeného materiálu vlivem dříve naučeného (interferenčního) materiálu (-> interference). I. p. vzrůstá s lepším naučením interferenčního materiálu, s množ-stvím a s větší shodou naučeného a interferenčního materiálu. Experimentální se zjišťuje porovnáváním výsledků reprodukce (nebo opakovaného učení) v kontrolní a experimentální skupině. Interference retroaktivních, interference retroaktivní - zhoršení uchovávání naučeného materiálu vyvolané učením nebo operovaných následným (InterF-rujúcim) materiálem. Zjistilo se, že i. r. klesá do takové míry, jak se učením upevňuje původní materiál. I. r. vzrůstá se zvyšováním podobnosti mezi naučeným a interferující materiálem a dosahuje maxima, když se úplně shodují. S přibýváním množství uloženého materiálu se při nezměněném rozsahu následného materiálu i. r. postupně zmenšuje, zatímco při nezměněném rozsahu uloženého materiálu a přibývajícím množství následného materiálu se i. r. zvyšuje. Experimentální se i. r. zjišťuje podobně jako proaktivní interference (-> interference proaktivní): porovnávají se výsledky reprodukce (nebo opakovaného naučení) v experimentální a kontrolní skupině. Interference selektivní (z lat. Selectio - výběr) - paměťový jev, který se projevuje zpožděním odpovědi na otázku v důsledku náhodného vlivu významu slova na tuto odpověď (- »interference). I. s. názorně ilustruje experiment s úkolem pojmenovat barvy písmen určitého slova, zvláště pokud je toto slovo označením barvy (tzv. Stroop test). Podobný účinek se projevuje i tehdy, když je třeba nahlas nebo potichu vyslovit slova "potichu" nebo "nahlas", když je třeba pojmenovat obraz předmětu, na kterém je napsán název tohoto nebo jiného předmětu atd. Jev i. s. se využívá při zkoumání procesů porozumění.

INTERIORIZACE (z lat. interior - vnitřní) - formování vnitřních struktur lidské psychiky osvojováním struktur vnější sociální činnosti. Pojem i. zavedli franc. psychologové (P. Janet, J. Piaget, H. Wallon a ď.). Analogicky chápali i. i představitelé symbolického interakcionizmu. Totožné pojmy používá psychoanalýza k objasnění toho, jak se v ontogeneze a fylogeneze pod vlivem struktury medziosobnostných vztahů, procházející "dovnitř" psychiky, utváří struktura nevědomí (individuálního nebo skupinového), což zase determinuje strukturu vědomí.

INTERVIEW (v psychologii) (z angl. interview - rozhovor, setkání) - způsob získá-vání sociálnopsychologických informací pomocí rozhovoru. V dějinách i. lze vymezit tři hlavní stádia: a) využití i. v oblasti psychoterapie a psychotechniky, což v konečném důsledku vedlo ke vzniku psychologického poradenství; b) uplatnění i. v konkrétních sociologických a sociálnopsychologických výzkumech, kde poprvé vznikla otázka validity rozličných způsobů i. a hodnověrnosti získávané informace; c) v současném stádiu se pozornost věnuje koordinaci praktických, teoretických a metodologických problémů i. s cílem využít ho jako zvláštní metodu získávání informací na základě verbální komunikace. Rozlišují se dva druhy i .: volné (neomezované tématem a formou rozhovoru) a standardizované (které je formou podobné anketě s uzavřenými otázkami). Hranice mezi těmito druhy i. nejsou přesně definovány a závisí na složitosti problému, cíle a etapy výzkumu. Volnost i. je určována otázkami a jejich formou, úroveň získávané informace zase různorodostí a složitostí odpovědí. Během rozhovoru se interviewujúci může ocitnout v jedné z následujících situací: a) respondent (odpovídající) ví, proč jednal nebo bude jednat tak a ne jinak; b) respondent nemá informace o příčinách svého jednání; c) cílem i. je získat symptomatickou informaci, přestože respondent ji za takovou nepovažuje. Použití různých metod i. je závislé na charakteru dané situace. V prvním případě stačí použít uspořádaný, jednoznačně orientovaný dotazník. V dalších dvou situacích jsou potřeba metody, které při hledání potřebné informace předpokládají spolupráci respondenta. Příkladem takových metod je i. klinické a i. diagnostické.

INTERVIEW DIAGNOSTICKÉ (z řec. diagnosis - zjišťování) - metoda získávání informací o vlastnostech osobnosti, která se používala v raných stádiích rozvoje psychoterapie. I. d. je osobitým prostředkem k navázání úzkého osobního kontaktu s partnerem. V mnoha klinických případech i. d. osvědčuje jako důležitý způsob pronikání do vnitřního světa pacienta a pochopení jeho potíží. Jelikož interpretace pacientova chování může vést k neadekvátním závěrům, deformacím i. d. klade vysoké nároky na osobnost intervie- wujúceho: musí mít široké spektrum reakcí na pacientovy odpovědi, vyjadřujících zainteresovanost, nezaujatost, nesouhlas, pochopení atd .; musí dobře znát slovník svého pacienta; výrazy a slovní formulace musí volit podle věku, pohlaví a životního prostředí pacienta. Rozlišuje se řízené (kontrolované) i. d. - od zcela naprogramovaného (typu ankety - neměnná strategie a neměnná taktika) po zcela volné (stála strategie při zcela volné taktice) - a neřízené (nekontrolované) i. d. (Typu zpovědi - iniciativa je na straně pacienta). Standar-dizované i. d. umožňuje kvantitativní vyjádřit výsledky a není časově náročné; k jeho nedostatkům patří potlačování bezprostřednosti odpovědí, ztráta emočního kontaktu s pacientem, aktivizace obranných mechanismů. Proto se v klinické praxi zcela standardizované i. d. používá velmi zřídka.

INTERVIEW KLINICKÉ (z řec. klinike - péče o pacienta, léčení) - metoda terapeutického rozhovoru spojená s psychologickou pomocí. V psychiatrii, psychoanalýze a klinické psychologii se i. k. používá jako prostředek, který pomáhá pacientovi, aby si uvědomil své vnitřní problémy, konflikty, skryté motivy chování. I. k. patří mezi nejvolnější formy rozhovoru, protože rozsah reakcí subjektu je téměř nevyčerpatelný. V rozhovorech tohoto typu se psycholog nezajímá jen o zjevný obsah pacientovy odpovědi (fakta, názory, city, slovník, myšlenkové asociace), ale také o jeho chování (intonace, přestávky, gesta aj.). Významným předpokladem úspěšnosti i. k. je navázání pozitivního osobního vztahu mezi účastníky rozhovoru, co si od psychologa vyžaduje velkou trpělivost, přizpůsobení se hlavním zájmem pacienta, vynalézavost. V jednotlivých případech může mít i. k. bezprostřední psychoterapeutický účinek; pacient si přitom nejenže uvědomí příčiny svých potíží, ale také najde způsoby, jak je překonat. Celková strategie a průběh i. k. vycházejí z předběžných diagnostických dat.

INTROSPEKCE -> sebepozorování

INTUICE (z lat. intueri - upřeně, pozorně hledět) - poznání, které vzniká, aniž si subjekt uvědomoval způsoby a podmínky, kterými ho dosahuje, takže ho považuje za výsledek "náhlého vnuknutí". I. se chápe jako osobitá schopnost (např. Umělecká nebo vědecká i.), Jako "celostní postižení" podmínek problémové situace (citová i., Rozumová i.), Jako mechanismus tvořivosti [(tvůrčí i.) (- »tvořivost, - > fantazie)]. Intuitivistické koncepce (H. Bergson, S. Freud a ď.) Chápou i. jak prapříčinu tvůrčího aktu, skrytou v hlubinách nevědomí. Vědecká psychologie považuje i. za nezbytné, tvořivostí vnitřně podmíněné překročení rámce zažitého, stereotypního chování, zejména logických postupů, při hledání řešení úlohy. Každé "náhle" intuitivní poznání je vždy zprostředkováno poznatky z praktické i duchovní činnosti člověka, co vlastně umožňuje hovořit o profesionální i. jako o nezbytné součásti pracovní tvořivosti, jako o výsledném psychologickém komponentě profesní činnosti.

IRADIACE (z lat. irradiare - zářit, vysílat paprsky) - schopnost nervového procesu šířit se z místa svého vzniku na jiné nervové elementy.