M

MASOVÁ KOMUNIKACE (z lat. communicatio - zpráva, oznámení) - systematické šíření (pomocí sdělovacích prostředků) speciálně připravených zpráv, které mají sociální hodnotu, mezi četné, anonymní, vzdálené publikum s cílem ovlivnit postoje, hodnocení, názory a chování lidí . M. k. je významnou sociální, ekonomickou a politickou institucí současné společnosti. Tvoří podsystém složitějšího systému - komunikace; prostřednictvím ní se v širokém rozsahu dosahuje konzumní, ideologický a politický vliv, udržuje sociální jednota, šíří osvěta, organizují se, informují i ​​dezinfomujú se občané, zajišťuje se jejich rozptýlení. Zdroje m. k. mají institucionální i privátní charakter; mezi nimi a publikem existuje oddálena zpětná vazba. Technické prostředky, které zajišťují rychlý přenos a masové šíření slovních, obrazových, hudebních informací (tisk, rozhlas, televize, .kino, zvukové záznamy a videozáznamy, internet, sociální sítě), se označují jako prostředky m. k. Ze sociálnopsychologického hlediska má m. k. ve srovnání s tradičními druhy komunikace (medziosobnostná, veřejná) další významné možnosti. Efektivnost systémů m. k. v praxi závisí do značné míry na respektování psychologických zvláštností publika: pozornosti, vnímání, porozumění, zapamatování poskytovaných zpráv. Psychologie, sociologie, jak .I sémiotika m. k. zkoumají závislost psychického zpracování zpráv od zvláštností m. k. vcelku i od jednotlivých jejích prostředků, od zajišťování toku informací od zvláštností zájmů jednotlivých skupin publika, překážky a bariéry m. k., způsoby jejich překonávání atd. Extrému dosahují najme m.k. zamierane na analýzu spotřebitelského chování konzumentů při výběru zboží a jejich rozhodování. Sofitikovanosť takových prostředků a analýz hraničí s "debilizáciou" lidí v konzumním světě.

MASOVÉ JEVY - shodné hodnocení a postoje, přijaté stereotypy (- »stereotyp sociální) a vsugerované vzory chování, které se vyskytují s víceméně současně prožívání psychickými stavy lidí jako výsledek komunikace ve velkých skupinách. Mezi m. j. patří různorodé druhy chování davu, davová hysterie a davová panika (-> panika masová), zvěsti, móda, jakož i sociálnopsychologické zvláštnosti národů, společenské nálady (- »nálady společenské), veřejné mínění atd. M. j. začali v 19. stol. systematicky zkoumat představitelé dvou nezávislých směrů: psychologie národů (M. Lazarus, G. Steinthal, W. Wundt) a psychologie davu (G. Le Bon, H. Tarde, S. I. Sighele, V. Pareto). M. j. jsou předmětem zkoumání psychologie velkých skupin, psychologie propagandy a psychologie trhu.

MEDITACE (z lat. meditatio - uvažování) - intenzivně, do hloubky pronikající přemýšlení, rozumové ponoření se do předmětu, ideje atd., Které se dosahuje soustředěním se na jeden objekt a odstraněním všech činitelů rozptylujících pozornost, tak vnějších (zvuk, světlo ), jakož i vnitřních (fyzické, emoční a i. zatížení). M. je jednou z metod psychického tréninku, která má v závislosti na kultúmo-historického prostředí různé formy. Nejvíce svědectví o metodách m. se zachovalo na Východě - v Indii, Číně a pod. Východní typ m. (Reprezentován všemi formami jógy v Indii, taoismem v Číně) předpokládá nábožensko-mystické rozplynutí individuálního vědomí v neosobním, nekonečném absolutně, což lze ilustrovat motýlem, jehož spaluje oheň svíčky nebo panenkou ze soli, která se rozpouští v mořské vodě. Jiný nábožensko-mystický směr m., Který rozvinulo křesťanství, ji chápal jako splynutí dvou bytostí (lidské a božské). V 20. stol. rozpracovávání metody m. některé psychoanalytické školy, zejména analytická psychologie. Využívají se také jako systémy psychofyzického tréninku, které jsou určeny pro léčebné účely a nesouvisí s žádnými nábožensko-mystickými idejemi (Schultz autogenní trénink, "biofeed- back" aj.).

MEZIOSOBNÍ VZTAHY - subjektivně prožívané vztahy mezi lidmi, které se objektivně projevují v charakteru a způsobech medziosobnostnej interakce, t. j. ve vzájemném působení lidí při jejich společné činnosti a styku. M. v. tvoří systém vzájem-ných postojů, orientaci a očekávání členů skupiny, determinován obsahem a organizací společné činnosti a hodnotami, na kterých spočívá styk lidí. Může přitom nastat nesoulad mezi subjektivní prožívání a objektivní stávajícími vztahy individua k jiným lidem. Ve skupinách s rozličnou úrovní rozvoje (-> úroveň skupinového rozvoje) se m. v. odlišují nejen z kvantitativního, ale také z kvalitativního hlediska. Např. v kolektivu tvoří m. v. složitou hierarchickou strukturu, která se rozvíjí podle toho, jak se kolektiv zapojuje do společensky významné činnosti. M. v. experimentální zkoumá sociální psychologie pomocí speciálních metodik (-> Sociometrie, -> metoda měření referencí, -> metody výzkumu osobnosti).

MEZISKUPINOVÁ DISKRIMINACE (z lat. discriminatio - rozlišení) - stanovení rozdílů mezi vlastní a jinou skupinou. Tento proces často nabývá výrazné hodnotící zabarvení, které je vlastní celému meziskupinové vnímání. Za určitých podmínek se meziskupinové rozdíly mohou uměle zdůrazňovat a zveličovat. Nejčastějším následkem m. d. je tendence rozdílné a pozitivně hodnotit vlastní skupinu (- »Vnitroskupinová favoritizmus), ačkoli se poměrně často vyskytuje i opačná tendence: pozitivní a rozdílné hodnocení některé jiné skupiny. Při extrémních projevech může vést první tendence ke vzniku napětí i nepřátelství v meziskupinových vztazích, zatímco druhá tendence k oslabení vnitroskupinových vztahů, devalvaci vnitroskupinových hodnot, destabilizaci a dezintegraci skupiny jako takové. Třeba rozlišovat m. d. jako psychologický jev, jehož základem jsou kognitivní (poznávací) mechanismy určování totožnosti a rozdílů, a m. d. jako sociální jev, který navzdory tvrzením mnoha autorů není podmíněn psychologickými, ale sociálními, ekonomickými, politickými a dalšími faktory.

MELANCHOLIK (z řec. melás, melanos - černý, chole - žluč) - subjekt, který má vlastnosti jednoho ze čtyř základních typů temperamentu. Vyznačuje se nízkou úrovní psychické aktivity, pomalými pohyby, tlumenou motorikou a řečí, rychlou únavností. Pro m. je charakteristická vysoká emoční senzibilita, hluboké a stále, převážně negativní emoce, které mají slabý vnější projev. Za nepříznivých podmínek se může u m. rozvinout zvýšená emoční zranitelnost, uzavřenost a odcizenost. U jedince s melancholickým temperamentem převládá útlumový proces, přičemž vzruch i útlum jsou slabé.

MĚŘENÍ (v psychologii) - odhalování kvantitativních vlastností zkoumaných psychických jevů. Začalo se používat na rozhraní 19. a 20. stol. jako důsledek snahy uplatňovat matematické metody, příznačného pro všechny experimentální vědy. M. v širším slova smyslu je speciální metoda, kterou se jevem nebo předmětem přiřazují čísla (nebo alespoň pořadové veličiny) podle určitých pravidel. Stanovit pravidla znamená určit shodu mezi některými vlastnostmi čísel a některými vlastnostmi předmětů a jevů. Možnost najít takovou shodu je podmínkou použití m. v psychologii. M. vychází z předpokladu, že všechno, co existuje, se nějak projevuje nebo na něco působí. Různorodé psychické jevy a vývojové faktory se v psychologii označují jako proměnné, protože nabývají různé hodnoty u různých jedinců nebo v různém čase. Celkovou úkolem m. je určit tzv. kapacitu jednoho ukazatele vzhledem na druhý změřením jeho "váhy". Z teoretického hlediska se rozlišují tři aspekty m .: a) kvantita nebo rozsah proměnné (počet správných odpovědí, rozsah zájmů atd.); b) frekvence určitého projevu - čím častěji se objevuje, tím má vlastnost vyšší hodnotu; c) intenzita, velikost nebo síla projevu. V psychologii existují dva hlavní přístupy k m. - psychofyzický a Psychologický. Psychofyzický přístup se vyznačuje úsilím stanovit v experimentálních podmínkách vztah mezi reálnými fyzickými pobídkami (objekty různé hmotnosti, intenzita světla, zvuku atd.) A pocity, které jsou těmito pobídkami vyvolávány (- »psychofyzi-ka). Psychometrie se zaměřuje hlavně na sestavování a uplatňování psychologických testů (-> testování), představujících modelovou situaci, pomocí které se získávají vzorky chování nebo přežití. Na testy, podobně jako na ledajaký jiný nástroj měření, se kladou požadavky přesnosti a spolehlivosti, pravdivosti a adekvátnosti, které se hodnotí pomocí zvláštních matematických metod (-> škála, -> škálo- vání). v současnosti existuje na internetu řada měření a testů, které však nejsou standardizované, neověřené a nevalidní. profesionální psycholog používá moderní psychometrii, avšaj ta vychází zdesítek let ověřeného standardizovaných testů.

METODA MĚŘENÍ REFERENCÍ (z lat. referens - oznamující) - metoda pro zjišťování referenčnosti členy skupiny u každého jedince, který do ní patří. M. m. r. zahrnuje dvě procedury. Přípravná (pomocná) procedura umožňuje pomocí dotazníku odhalit postoje (názory, hodnocení, vztahy) každého člena skupiny k významným objektem, událostem nebo lidem. Druhá procedura odhaluje osoby, jejichž postoje jsou podle d¬tazníka pro ostatní členy nejzajímavější. To nutí zkoumanou osobu volit vztahy k těm osobám ve skupině, jejichž postoje jsou pro ni nejaktuálnější, velmi výběrově. Důležitou stránkou m. m. r. je silná motivace chování zkoumané osoby, která se velmi zajímá o postoj referenční osoby k významnému objektu. Proto m. m. r. umožňuje odhalit motivy medziosobnostných voleb, upřednostňování ve skupině. Zároveň se míra reference (upřednostňování) subjektu určuje nepřímo tím, že zkoumaná osoba projeví zájem o postoj daného subjektu k významnému objektu. Údaje získané pomocí m. m. r. se zpracovávají matematicky a graficky vyjadřují.

METODA POLÁRNÍCH PROFILŮ (z řec. polos - osa, pól, z lat. profilo - náčrt) - způsob popisu analyzovaných objektů (pojmů, postojů, sociálních stereotypů atd.) Pomocí souboru bipolárních škál s protikladnými přídavnými jmény, podstatnými jmény nebo výroky (např. tvrdý - měkký, teplý - chladný apod.). Na základě zobecnění odpovědí zkoumané osoby o charakteru určitého objektu z celé škály (měkčí nebo tvrdší atd.) Se usuzuje, jaký je její psychologický vztah k danému objektu. Na rozdíl od metody sémantického diferenciálu m. p. p. nevyžaduje statistické zpracování pomocí faktorové analýzy a seskupování škál do obecnějších kategorií.

METODA SÉMANTICKÉHO DIFERENCIÁLU (z řec. Semantikos - označující, z lat. Differentia - rozdíl) - jedna z metod vytváření subjektivního sémantického prostoru. Navrhl ji r. 1952 amer. psycholog Ch. Osgood a používá se ve výzkumech vnímání a chování člověka, při analýze postojů a osobnostních smyslů, v psychologii a sociologii, v teorii masové komunikace, reklamě a v estetice. M. s. d. je kombinací metody kontrolovaných asociací a metod škálování; posuzovány objekty (pojmy, obrazy, osoby atd.) se přitom hodnotí na více bipolárních (3-, 5-, 7-stupňovou vých) škálách, jejichž póly jsou obyčejně stanoveny verbálně. Vedle verbálních sémantických diferenciálech existují i ​​neverbální, kde se jako póly škál používají obrázky, náčrty, fotografie.

MNEMOTECHNIKA (z řec. mnemonikon - umění zapamatovat si) - systém různých metod, které usnadňují zapamatování a zvětšují rozsah paměti pomocí utváření dodatečných asociací. Jednou z metod m. je vytvoření vztahu mezi zapamatování objekty a jejich myšlenkovým rozmístěním v představovaném, dobře známém prostoru, který je rozdělen podle určitého principu. Už ve starém Řecku někteří lidé, kteří využívali metody m., Byli schopni rychle si zapamatovat velmi velké množství často bezzmyselných údajů a své umění předváděli i na veřejnosti. Využití metod m. má však při zvyšování efektivnosti paměti pouze sekundární a pomocný význam, protože zapamatování zefektivňují hlavně logicky zdůvodněné, smysluplné spojení tak v obsahu zapamatování (mezi jednotlivými částmi), jakož i mezi zapamatování a známými údaji.

MODALITA (z lat. modus - způsob) - jedna ze základních vlastností pocitů, jejich kvalitativní charakteristika (barva při vidění, tón a zabarvení při zaslechnutí, zápach nebo vůně při čichu atd.). Na rozdíl od jiných charakteristik pocitů (prostorových, časových, intenzity) modální charakteristiky odrážejí vlastnosti objektivní reality v specificky zakódované podobě (délka světelné vlny se odráží jako barva, frekvence zvukových vín jako tón atd.). Pojem m. se kromě pocitů vztahuje na mnohé jiné psychické procesy, postihuje kvalitativní charakteristiky kognitivních (poznávacích) obrazů na jakékoliv úrovni a jakékoliv složitosti.

MODELOVÁNÍ (v psychologii) (z franc. Modéle - vzor) - zkoumání psychických procesů a stavů pomocí jejich reálných (fyzických) nebo ideálních (především matematických) modelů. Modelem se přitom rozumí systém objektů nebo znaků, který reprodukuje některé podstatné vlastnosti původního systému. Částečná podobnost ( "homomorfismus") umožňuje využívat model jako zástupce nebo představitele zkoumaného systému. Relativní jednoduchost dělá tuto záměnu zvlášť efektivní. Vypracování zjednodušených modelů systému je účinným prostředkem na ověřování pravdivosti a úplnosti teoretických představ v různých oblastech poznání. První pokusy použít m. v psychologii jsou spjaty s výzkumy psychofyzických vztahů (-> psychofyziky) a procesů paměti. M. systematicky využívala gestaltismus, která usilovala najít fyzikální analogie k utváření zápalných struktur (geštaltov) v procesech tvorby krystalů, ve změnách napětí blan atd. Tato metoda se v psychologii rozšířila v 50. letech 20. stol., Kdy rozvoj kybernetiky umožnil m. různých aspektů cílevědomé činnosti živých bytostí. Za poměrně krátkou dobu se objevily matematické modely učení, informační modely paměti, vnímání a pozornosti. M. se využívá i při nejsložitějších druzích intelektuální činnosti, jako je šachová hra a řešení různorodých úkolů. Ukázalo se, že je zvlášť perspektivní chápat psychické procesy na základě analogie s fungováním počítače. Někteří autoři se pokoušejí najít strukturní podobnosti mezi organizací poznávací sféry člověka a strukturou bloků výpočetní techniky. Tato "počítačová metafora" se rozšířila zejména v kognitivní psychologii. Jiných vědců více než funkční architektura počítače upoutaly jeho výpočtové možnosti. V tomto případě m. fakticky splývá s pracemi v oblastech kybernetiky jako umělá inteligence a strojové rozpoznávání (viz. cíle Google). Modely psychických a psychofyziologických funkcí představují počítačové programy, jejichž konkrétní realizace v mnohém závisí na zvoleném programovacího jazyka. Navzdory mnohým příkladem úspěšného m. psychických a psychofyziologických procesů (psycholingvistické modely porozumění, rozpoznávací diagnostické systémy, integrální roboty atd.) vcelku převládá názor, že k vytvoření dobrých psychologických teorií zásadně nestačí používat pouze tuto metodu.

MOTIV (z lat. movere - uvést do pohybu, postrkovat) - 1. pohnutky k činnosti spjaté s uspokojováním potřeb subjektu; souhrn vnějších nebo vnitřních podmínek, které vyvolávají aktivitu subjektu a určují její zaměření (-> motivace); 2. předmět (materiální nebo ideální), který vyvolává činnost a určuje její směr, zaměření; 3. uvědomování příčina, která tvoří základ volby činnosti a řízení osobnosti. Hlavní zákonitost: m. se vyvíjejí na základě změny a rozšiřování okruhu činnosti, která přetváří předmětnou skutečnost. Objekty, které vystupují jako m. u zvířat, jsou dány přírodou a jsou přesně vymezeny pro každý biologický druh specifickými adaptačními instinktivními formami činnosti. M. plní zmyslotvomú funkci, t. j. přidávají osobnostní smysl skutečnosti odražené v individuálním vědomi. Zmyslotvorná funkce souvisí s regulací celkového zaměření činnosti. Regulační funkci m. neplní bezprostředně, ale prostřednictvím mechanismu "emoční korekce" chování. Emoce hodnotí osobnostní smysl probíhajících událostí, a pokud tento smysl neodpovídá m., Mění celkové zaměření činnosti osobnosti. Dynamiku m. v konkrétních situacích podmiňuje nadsituačná aktivita, která vede k vytyčování náročnějších úloh a ke vzniku nových m. činnosti.

MOTIVACE - pohnutky, které vyvolávají aktivitu organismu a určují její zaměření. Termín m. se v širokém slova smyslu používá ve všech oblastech psychologie, které zkoumají příčiny a mechanismy cel zaměřeného chování člověka a zvířat. Motivační faktory lze rozdělit podle projevů a funkce při regulaci chování na tři relativně samostatné skupiny. Při zkoumání otázky, proč se organismus vůbec dostává do stavu aktivity, se analyzují projevy potřeb a instinktů jako zdrojů aktivity. Pokud se zkoumá otázka, na co je zaměřena aktivita organismu, proč se volí právě takové a ne jiné formy chování, sledují se především projevy motivů jako příčin, které determinují volbu směru chování. Při řešení otázky, jak, jakým způsobem se reguluje dynamika chování zkoumají se projevy emocí, subjektivního prožívání (snahy, touhy atd.).

MOZEK - centrální část nervového systému člověka a zvířat, hlavní orgán psychi¬ky. U obratlovců a u člověka se anatomicky rozlišuje mícha (nachází se v páteři) a m. (V lebeční dutině). M. pokrývají tři blány - tvrdá, pavúčnica (arachnoidea), cévní. Mozkové tkáň sestává ze šedé hmoty (seskupení nervových buněk) a bílé hmoty (seskupení především výběžků nervových buněk), Mícha se dělí na čtyři části: krční, hrudní, bederní a křížová, jakož i na segmenty (kterých je spolu 31-33). Pokračováním míchy v le¬bečnej dutině je prodloužená mícha. M. pozo¬stáva z mozkového kmene a velkého (kon¬cového) m. Velký m. je rozdělen pozd垬nou štěrbinou na pravou a levou hemisféru. Základní hmotu hemisfér velkého m. tvoří podkorová (nebo bazální) jádra, jakož i podkorových bílá hmota. Hemisféry velkého m. jsou pokryty vrstvou šedé hmoty - moz¬govej kůry. Z psychologického hlediska ne¬možno mluvit o "lokalizaci" jednotlivých psychických funkcí v některé části m. Psy¬chické funkce představují funkční systé¬my, které se realizují součinností souboru mozkových zón. V m. člověka lze pri¬tom rozlišit tři základní bloky: 1. blok tonu kůry (energetický blok m.), kde zdrojem tonu je jednak tok informací z vnějšího světa, jednak impulsy z vnú¬torného prostředí; 2. blok příjmu, spraco¬vania a uchování informací, který zahrnuje struktury v zadních částech kůry m. a na rozdíl od struktur prvního bloku má speci-fické charakter podle modality (zrakové, sluchové nebo taktilní informace); každá oblast kůry, která je součástí tohoto bloku, je hierarchicky uspořádána do tří úrovní: primární zóny rozčleňují (analyzují) příchozí informace; sekundární zóny sdružují (syntetizují) nebo složitě zpracovávají informace přicházející do subjektu; terciární zóny sjednocují informace přicházející z jednotlivých analyzátorů; 3. blok programování, regulace a kontroly činnosti, který obsahuje struktury lokalizované v předních částech m. Hlavní z nich jsou čelové laloky velkého m. I tento blok je hierarchicky uspořádán: primární pohybové pole vedou impulsy k určitým skupinám svalů; sekundární (premotorická oblast) připravují spuštění pohybových impulsů a zajišťují provádění složitých pohybových (kinetických) "melodií" (pohybových návyků); terciární Části čelních laloků (dobře vyvinuté pouze u člověka) mají rozhodující úlohu při utváření záměrů, programů činnosti, jejichž prostřednictvím se tyto záměry uskutečňují, a při kontrole činnosti (funkční asymetrie mozku).

MYŠLENÍ - proces poznávací činnosti individua, který se vyznačuje zobecnění a zprostředkovaným odrazem skutečnosti. M. je předmětem komplexních, interdisciplinárních výzkumů. Ve filozofii se zkoumá vztah hmoty a m., Možnosti a způsoby poznání světa pomocí m. Hlavní formy m. (Pojem, soud, úsudek) analyzuje formální logika. Ze sociologického hlediska se m. zkoumá z hlediska jeho historického vývoje v závislosti na sociální struktury různých společností. Fyziologie zkoumá mozkové mechanismy, pomocí kterých se uskutečňují akty m. Kybernetika zkoumá m. jako informační proces, přičemž hledá společné a rozdílné vlastnosti v práci počítače a v myšlenkové činnosti člověka (- »umělá inteligence). Psychologie zkoumá m. jako poznávací činnost, člení ji na jednotlivé druhy podle úrovně zobecnění a charakteru používaných prostředků, jejich novosti pro subjekt, stupně jeho aktivity a přiměřenosti m. skutečnosti. Rozlišují se tyto druhy m .: slovního-logické, názorným-obrazné, názorným-činnostní. Vyčleňuje se i m. teoretické a praktické, teoretické a empirické, logické (analytické) a intuitivní, realistické a autistické (spjaty s únikem před skutečností na úrovni vnitřního prožívání), produktivní a reproduktivní, záměrné a mimovolné. M., podobně jako jiné psychické jevy, se v psychologii zkoumá objektivními metodami. Přitom se ve velké míře využívají všechny hlavní metody sběru empirického materiálu: pozorování, experiment, interview, zkoumání výsledků činnosti. M. se často chápe jako proces řešení úlohy, při které jsou přesně zadané podmínky i požadavky. Subjekt musí roli nejen pochopit, ale také ji akceptovat, t. j. porovnat s motivační sférou osobnosti. Myšlenkovou činnost vyvolávají motivy, které nejsou jen předpokladem její rozvíjení, ale i faktory, které ovlivňují její produktivitu. M. člověka se vyznačuje jednotou vědomého a nevědomého. Velkou roli v myšlenkové činnosti hrají emoce, které řídí řešení úlohy. Produktem m. mohou být cíle následujících činností. Výzkumy utváření cílů jsou významnou oblastí psychologie m. i osobnosti. Zkoumá se přeměna vnější požadavky na reálný cíl, volba jedné z existujících požadavků, vztah záměrného a náhodného utváření cíle, jeho dynamika v čase, přetváření nevědomých předvídání cíle na vědomé cíle, určování dílčích cílů. Vzhledem na problematiku společné činnosti a styku se m. zkoumá ve struktuře medziosobnostných vztahů. M. se v tomto kontextu chápe jako interpretace reakcí a pohybů jiného člověka, než vysvětlování výsledků dotčených činností člověka i činnosti vcelku, jako porozumění řeči (mluvené i psané) jiného člověka. Medziosobnostné poznání zahrnuje utváření představ o myšlenkách jiného člověka, o stylu jeho m., O tom, co si myslí o subjektu m., Jakou představu má o tom, co si myslí subjekt o něm samém, atd. (-> reflexe). M. je součástí působení na jiných lidí tak při kooperaci, jakož i při konfliktu. Při komunikaci se výsledky myšlenkové činnosti jednoho člověka (poznatky) předávají jinému. Poznatky (zobecnění) se mohou vztahovat na předmětný svět nebo na proces řešení úloh (obecné metody řešení). Sama myšlenková činnost může být společná, kolektivní. Komunikace nev-hnutím vyžaduje zobecnění. M. je součástí i zvláštním objektem sebeuvědomění osobnosti, do kterého struktury patří porozumění sobě jako subjektu m., Rozlišení "vlastních" a "cizích" myšlenek, přijetí nevyřešeného problému za svůj vlastní, uvědomění si svého vztahu k problému. Rozvoj m. se zkoumá z fylogenetického, historického, ontogenetického i funkčního hlediska. Elementární m. vzniká již u zvířat a zajišťuje dynamickou nebo operativní adaptaci organismu na požadavky okolního prostředí, které vznikají při řešení konkrétního úkolu. Při složitém chování vzniká zvláštní článek - hledání objektu potřeby. Typ vyhledávacího chování je determinován stupněm specializace hledání (jeho omezením na určitý okruh objektů, na které je hledání zaměřeno), způsoby, které se při hledání používají, Aktivita živých bytostí, projevující se hledáním objektu potřeby, který v dané situaci chybí, je nejvšeobecněji fylogeneticky předpokladem rozvinutého m. Nejsložitější projevy m. u vyšších živočichů souvisí se zhotovováním "nástrojů", t. j, předmětů používaných jako prostředky k získávání biologicky významných cílů. Z historického hlediska se vývin m. zkoumá v souvislosti s formováním pracovní činnosti jako specificky lidské činnosti a se vznikem jazyka. Po dělbě práce na duševní a fyzickou se m. stává samostatnou činností s vlastními motivy, cíli, operacemi. Při výzkumu m. se ve velké míře používá metoda porovnávání myšlenkové činnosti lidí žijících v různých kulturách, v různých etapách společensko-historického vývoje. V současnosti se uznává, že slovní-logické m. je nejzazším produktem historického vývinu m. a že přechod od názorného m. k abstraktnímu představuje jednu z linií tohoto vývoje. vyvinout

MYŠLENÍ NÁZORNĚ-ČINNOSTNÍ - jeden z druhů myšlení, který se vyznačuje tím, že řešení úlohy se uskutečňuje prostřednictvím reálného, ​​fyzického přetváření situace, přezkoušení vlastností objektů. U dítěte tvoří m. n-č, první fázi rozvoje myšlení. U dospělého se m. n.-č. vyskytuje zároveň s názorným-obrazným a slovních-logickým myšlením.

MYŠLENÍ NÁZORNĚ-OBRAZOVÉ - jeden z druhů myšlení, Souvisí s představováním si situací a změn v nich. Pomocí m. n.-o. se nejúplnější reprodukuje rozmanitost různých skutečných vlastností předmětu. Obraz umožňuje nahlížet na předmět z několika zorných úhlů současně. Důležitou vlastností m. n.-o. je nacházení neobvyklých, "nepravděpodobných" souvislostí mezi předměty a jejich charakteristikami. V této kvalitě prakticky nelze odlišit m. n.-o. od fantazie. M. n.-o. je jednou z etap vývoje myšlení (- »ontogeneze).

MYŠLENÍ PRAKTICKÉ - jeden z druhů myšlení, které se obvykle porovnává s myšlením teoretickým. M. p. souvisí s vytyčením cíle, vypracováním plánů, projektů; často se uskutečňuje v časovém stresu, čímž se stává složitějším než teoretické myšlení.

MYŠLENÍ SLOVNĚ-LOGICKÉ - jeden z druhů myšlení, který se vyznačuje používáním pojmů, logických konstruktů. M. s.-l. se uskutečňuje na základě jazykových prostředků a představuje nejmladší stádium historického a ontogenetického vývinu myšlení. Ve struktuře m. s.-l. se tvoří a působí rozličné druhy zobecnění.

MYŠLENÍ TEORETICKÉ - jeden z druhů myšlení, který se obvykle odlišuje od myšlení praktického. M. t. je zaměřeno na odhalování zákonitostí, vlastností objektů. Příkladem m. t. může být základní výzkum ve vědě.

MYŠLENÍ TVOŘIVÉ - jeden z druhů myšlení, který se vyznačuje utvářením subjektivní nového produktu a novotvary v samé poznávací činnosti. Tyto novotvary se vztahují na motivaci, cíle, hodnocení, osobnostní smysl. M. t. se liší od uplatňování hotových poznatků a schopností, které se označuje jako reproduktivní myšlení (- »tvořivost).