Z
psychologický slovník

Z

ZVĚSTI - specifický druh medziosobnost-ní komunikace, jehož prostřednictvím se zpráva o reálných nebo smyšlených událostech šíří mezi různorodých posluchačů. Vedle popisované události ch. odrážejí i veřejné mínění a náladu, obecněji sociální stereotypy (-> stereotyp sociální), postoje a informovanost posluchačů. Ch. jsou často zdrojem lživé, zkreslené informace. Klasifikují se podle dvou hledisek: 1. expresivní - emoční stavy, které se projevují v obsahu ch., A příslušné typy emočních reakcí: ch., Který vyvolává přání, strach, agresi; 2. informační - míra spolehlivosti zprávy: od absolutně lživých ch. až po ch. relativně blízké skutečnosti. Hlavním činitelem šíření ch. je informační vakuum, které vzniká v důsledku neuspokojené zájmu a které se naplňuje spontánně nebo vlivem nepřátelské propagandy. Poznání příčin a zákonitostí šíření ch. pomáhá snižovat výskyt ch. a efektivně proti nim bojovat.

ZAPOMÍNÁNÍ - proces, který se vyznačuje postupným ubýváním možnosti vzpomenout si (- »vzpomínání) na naučený materiál a reprodukovat ho (-> reprodukce). Z. poprvé zkoumal H. Ebbinghaus (1885), který experimentálně stanovil časovou závislost uchovávání bezzmyselného verbálního materiálu v paměti. Další výzkumy ukázaly, že rychlost z. závisí na množství zapamatování materiálu, od jeho obsahu a stupně jeho uvědomění, od shody zapamatování a interferenčního (- »interference) materiálu, od stupně významnosti zapamatování materiálu a jeho včlenění do činnosti subjektu atd. To, že si nemůžeme vzpomenout na materiál, ještě neznamená, že jsme ho úplně zapomněli; zapomíná se konkrétní forma materiálu, ale jeho obsah, který je pro subjekt významný, se kvalitativně mění a stává se součástí zkušenosti subjektu. Podle teorií interference (B. Underwood, 1964, J. CE- raso, 1967) je z. důsledkem stírání paměťové stopy vlivem proaktivní a retroak- tivní interference. Podle R. Atkinsona (1968) dlouhodobá paměť je věčná, přičemž z. probíhá takto: klíčem k vzpomínání je volba pokusné (napovídající) informace, díky čemuž se v arzenálu dlouhodobé paměti (- * paměť dlouhodobá) aktivizují příslušné vyhledávací soubory; no neadekvátní výběr pokusné informace a následná neúspěšná reprodukce (protože úkol vzpomenout si na velké množství materiálu vyžaduje mnoho vyhledávacích souborů) vede právě k efektu z. Avšak i tato teorie je napadnutelná, protože neobjasňuje všechny fenomény z. (-> efekt okrajový).

ZÁMĚR - vědoma snaha dokončit činnost v souladu s vytyčeným programem, jehož cílem je dosáhnout předpokládaný výsledek. Z. je zvláštní funkční útvar psychiky, který vzniká jako důsledek "vytyčování si cíle" a který předpokládá volbu příslušných prostředků, umožňujících dosáhnout vytyčeného cíle. Pokud se očekává složitá, dlouhodobá, neobvyklá nebo náročná činnost, z. vystupuje jako prvek vnitřní připravenosti provést ji (vůle).

ZAMĚŘENOST OSOBNOSTI - souhrn stabilních motivů, které usměrňují činnost osobnosti a jsou relativně nezávislé na aktuální situace. Z. o. charakterizují její zájmy, sklony, přesvědčení, ideály, ve kterých se odráží světonázor člověka (- »osobnost).

ZAPAMATOVÁNÍ - společné označení procesů, které zajišťují uchování materiálu v paměti. Z. je nejdůležitější podmínkou pro následné reprodukování nově získaných poznatků. Úspěšnost z. je determinována především možností zapojit nový materiál do systému smysluplných vztahů. Podle místa procesů z. ve struktuře činnosti rozlišuje úmyslné a mimovolné z. Při samovolný z. se člověk nesnaží zapamatovat si určitý materiál. Paměťové procesy provádějí v daném případě operace, které zajišťují i ​​jiné činnosti. V důsledku toho je z. relativně bezprostřední a uskutečňuje se bez osobitého volů úsilí, bez předchozího výběru materiálu a bez záměrného užívání nějakých mnemonických metod (- »mnemonika). Přitom však i zde z. závisí od cílů a motivů činnosti. Významnou roli zde hrají i zvláštnosti řešené úlohy. Zaměřování se na významové, sémantické vztahy umožňuje hlubší zpracovat materiál a vede k trvalejšímu mimovolnému z. Úmyslné z. je specifickou činností, jejíž konkrétní úkolem je zapamatovat si předkládaný materiál přesně, na co nejdelší období a s cílem pozdější reprodukce nebo znovupoznania. Tato úloha určuje výběr způsobů a prostředků z., A tím ovlivňuje i jeho výsledky. Úmyslné z. se vyznačuje složitou zprostředkovanou strukturou; mezi jeho běžně používané prostředky patří: sestavení předběžného plánu, vyčlenění smysluplných opěrných bodů, sémantické a prostorové seskupení materiálu, prezentace materiálu ve formě názorného zrakového obrazu, porovnání tohoto materiálu s existujícími poznatky. Při stejných podmínkách je úmyslné z. produktivnější než mimovolné, získané poznatky jsou systematičtěji, uvědoměleji a kontrolovatelné ší (-> schopnost učení). Významnou roli mezi mechanismy z. má opakování, které prodlužuje efektivní působení informace, a stává se tak prostředkem rozvoje vyšších socializovaný forem paměti, především úmyslného z. Opakování není nezbytnou podmínkou dlouhodobého z. a jeho úloha podstatně klesá při z. životně důležitého materiálu a informací, které mají pro individuum velký význam.

ZÁTĚŽ - psychický stav podmíněný předjímání událostí, které jsou pro subjekt ne-příznivé. Z. doprovází pocit celkové nepohody, úzkosti, někdy strachu, ale na rozdíl od úzkosti obsahuje pohotovost zvládnout situaci a jednat v ní určitým způsobem. Stupeň z. určují několik faktorů. Nejdůležitější z nich jsou síla motivace, význam situace (-> osobnostní smysl), zkušenost s podobnými zážitky, rigidita (nepružnost) psychických funkčních struktur, zapojených do určitého druhu činnosti. Mezi faktory, které vyvolávají z., Má největší význam frustrace a konflikty ve sféře významných vztahů osobnosti k jejímu sociálnímu prostředí. Pokud se nemůže z. odstranit v reálné činnosti, aktivuje se obranný psychologický mechanismus (- »obrana psychologická). V mnoha teoriích se z. ztotožňuje s pojmem "psychologický stres". Podle charakteru působení na efektivnost činnosti se vyčleňují stavy operační a emoční z. Operační z., Jejíž základ tvoří převážně procesuální motivy činnosti, má mobilizující vliv na jedince a pomáhá udržet vysoký stupeň výkonnosti. Stavy emoční z. se vyznačují výrazně negativními emočními projevy chování, porušením motivační struktury činnosti a vedou ke snížení účinnosti a k ​​dezorga- zací činnosti.

ZÁJEM - forma projevu poznávací potřeby, díky níž si jedinec uvědomuje cíle činnosti, a tím se orientuje, seznamuje s novými fakty, plnější a hlubší odráží skutečnost. Z. se subjektivní projevuje emočním zabarvením, které nabývá proces poznání, zaměřením pozornosti na objekt z. Uspokojení z. nezpůsobuje jeho vyhasínání, ale vyvolává nové z., které odpovídají vyšší úrovni poznání. Z. se v průběhu svého vývoje může změnit na sklon jako projev potřeby realizovat činnost, kterou z. vyvolává. Z. může být bezprostřední - vyvolaný přitažlivostí objektu, a zprostředkovaný, t. j. z. o objekt jako o prostředek k dosažení cílů činnosti. Stabilitu z. charakterizuje jeho trvání a intenzita. O stabilitě z. svědčí překonávání obtíží při uskutečňování činnosti, samé o sobě nevyžadující z., no podmiňující realizaci činnosti, o kterou člověk má z. Šířku z. určuje v konečném důsledku jeho obsažnost a význam pro osobnost.

ZDRAVÝ ROZUM - souhrn obecně přijatých, často neuvědomování způsobů vysvětlování a hodnocení pozorovaných jevů vnějšího a vnitřního světa. Z. r. obsahuje důležité prvky historické zkušenosti, které každý člověk potřebuje ve svém každodenním životě. Vedle informacích o přírodě a společenských vztazích mají v z. r. významnou roli názory na medziosobnostnú interakci. V přirozeném jazyce, který vyjadřuje obsah z. r., existují tisíce slov na označení CRT osobnosti, psychických stavů, motivů chování člověka a pod. Současná psychologie se zákonitě zajímá o z. r., o jeho obsah a mechanismy, zejména v takových sociálnopsychologických výzkumech, jak je teorie atribuce (- »atribuce kauzální), implicitní teorie osobnosti, zkoumání sociálních stereotypů (-> stereotyp sociální) atd. Psychologická věda využívá pozitivní prvky obecné lidské zkušenosti a zároveň podrobuje kritické analýze každodenní, živelně vznikající představy o osobnosti člověka a jeho chování.

ZNAK - předmět (jev), který zastupuje jiný předmět, jev, proces. Věda o z. - sémiotika, vznikla v druhé polovině 19. a na počátku 20. stol. Spojuje se s jmény Ch. Peirce, Ch. Morrise, F. de Saussure, G. fregata; R. Camapa a d. Tradičně se dělí na pragma- tiku (zkoumající vztah z. K člověku), sémantiku (analyzující vztah z. K významu) a syntax (studující vztah z. K z. Na abstraktní úrovni). Sémiotika bezprostředně souvisí s logikou, lingvistikou, kulturológiou, sociologií a jinými vědami. Psychologická analýza z. patří do pragmatiky. Psychologové studují z. komunikace, především přirozené (na rozdíl od umělých - matematických, astronomických aj.) z. včetně jazyka. Existuje několik druhů z. Podle Švýc. jazykovědce F. de Saussure je z. celek, který má strukturu a sestává z označovaného a označujícího; vztah mezi nimi je fixován společností a nezávisí ani od "látky", ani od formy z. a předmětu. Rozličné psychologické teorie navrhli různé interpretace z .: jako stimul ve schématu "stimul - reakce" u behaviorista; jako symbol, nositel podvědomých tužeb v psychoanalýze; jako signál, nositel sociálních vztahů v symbolickém interakcionizme. Z. má zvlášť velký a mnohoznačný význam v kognitivní psychologii v souvislosti s tzv. počítačovou metaforou, t. j. hledáním analogií mezi strukturou psychiky člověka a informačně-logickými a počítačovými systémy vytvořenými na získávání, uchovávání, zpracovávání a přenos znakové informace.

ZNOVUPOZNÁNÍ - poznání vnímaného objektu jako takového, který je již znám z minulé zkušenosti (- »identifikace). Jeho základem je shoda aktuálního vnímání se stopami zachovanými v paměti. Z. se odlišuje podle stupně určitosti, přesnosti, úplnosti a z hlediska zámernosti. Z. je záměrné, pokud slouží ke zjištění efektivity zapamatování nebo učení. Úroveň z. je vždy vyšší než úroveň reprodukce při jakýchkoliv jejích metodách. Z. je nezáměrné, pokud při něm není zvláště stanovený cíl poznávání. Z. může být přitom neúplné, neurčité, fantó- mové, pokud se např. prožívá pocit známosti při člověku, jehož jedinec ve skutečnosti nikdy neviděl (- »paramnézia). Neúplné nezáměrné z. někdy navozuje potřebu vzpomínání a stává se záměrným.

ZODPOVĚDNOST - různými formami uskutečňována kontrola plnění přijatých norem a pravidel činnosti subjektu. Rozlišují se vnější formy kontroly, které zajišťují přenášení z. na subjekt za výsledky jeho činnosti (podřizování se, snášení důsledků), a vnitřní formy autoregulace jeho činnosti (pocit z., smysl pro povinnost). Společenskou z. jedince charakterizuje uvědomělé dodržování společensky nezbytných morálních principů a právních norem. Z. jak rys osobnosti se utváří v procesu společné činnosti v důsledku interiorizaci sociálních hodnot, norem a pravidel. V pracích sov. psychologů se zdůrazňuje, že stahování z. za úspěch nebo neúspěch společné činnosti je podstatně ovlivňováno úrovní skupinového rozvoje, soudržností skupinovou, shodou hodnotových orientací č.lenov, citovou identifikací. Bylo prokázáno, že proces utváření sebekritického a adekvátního hodnocení osobní z. jedince za celkový výsledek činnosti kolektivu lze z psychologického a pedagogického hlediska cílevědomě ovlivňovat.

ZEVŠEOBECNĚNÍ - produkt myšlenkové činnosti, forma odrazu obecných znaků a vlastností jevů skutečnosti. Druhy z. odpovídají druhům myšlení. Nejvíce prozkoumány jsou z. ve formě významů (pojmů) slov. Z. jsou i prostředkem myšlenkové činnosti. Nejjednodušší z. spočívají v sdružování, seskupování objektů podle jednotlivého, náhodného znaku (synkretic- ké sdružování). Složitější jsou komplexní z., Při kterých se objekty sdružují do celku podle různých kritérií. Nejsložitější jsou takové z., Při kterých se jasně rozlišují druhové i rodové znaky a objekt se řadí do některého systému pojmů. Komplexní z. (Podobně jako synkretické) se nacházejí na každé úrovni složitosti intelektuální činnosti. Při výzkumu utváření nových z. se v psychologii používá metodika utváření "umělých pojmů", přičemž se u zkoumaných osob analyzují pro ně typické způsoby seskupování objektů synkretické, komplexní, pojmové). Totéž z. může vzniknout v důsledku různé organizace průzkumné činnosti (z. utvořené na základě minimálně nezbytných údajů a totéž z. utvořené na základě nadbytečných dat). Subjektivní nového z. (Poznatek) individua může mít rozličný původ: lze jej získat (osvojit) ve styku s jinými lidmi nebo samostatně. Pokud se z. utvoří samostatně, v jistých případech nemusí být součástí společenské zkušenosti. V psychologických výzkumech z. se využívají metodiky definování pojmů, jejich porovnávání a klasifikace. Ve velké míře se rozšířilo zkoumání cílevědomé regulace procesu osvojování si z. S jedním slovem se spojuje obvykle více z. Aktuálně použití jednoho z nich závisí na kontextu situace, projevu, od motivů a cílů v subjektu řeči. Utváření z., Které obohacují společenskou zkušenost, je přínosem i pro historický vývin myšlení.

ZRUČNOST - subjektům osvojený způsob provádění činnosti, který zaručují nabyté poznatky a návyky. Z. se formuje cvikům a umožňuje vykonávat činnost nejen v obvyklých, ale i ve změněných podmínkách.