K

KATALEPSIE (z řec. katalepsis - tuhnutí, záchvat) - stav, který připomíná spánek a pro který je typická snížená citlivost na vnější i vnitřní pobídky, "vosková ohebnost", projevující se v samovolný, lehkém zachování pózy. K. může vznikat v hypnotickém spánku (-> hypnóza), jakož i při některých psychických onemocněních (schizofrenie, hysterie aj.).

KATARZE (z řec. katharsis - očista) - původně emoční šok, stav vnitřní očisty vyvolaný u diváka antické tragédie v důsledku mimořádně silného prožívání osudu hrdiny, který se obvykle končil jeho smrtí. V psychoanalýze je to speciální způsob terapeutického působení, který spočívá v uvolnění, "odreagování" afektu původně vytěsněný do podvědomí a představujícího příčinu neurotického konfliktu.

KATEGORIZACE - psychický proces začleňování jednotlivých objektů, událostí, zážitků do určité třídy, kterou mohou představovat verbální i neverbální významy, symboly, senzorické a percepční vzory, sociální stereotypy, stereotypy chování atd. Proces k. je bezprostřední součástí procesů vnímání, myšlení, fantazie, jejichž objekt se vnímá a myslí ne jako jedinečný, ne jako bezprostřední danost, ale jako představitel určité souhrnné třídy, přičemž se na něj přenášejí zvláštnosti a charakteristické znaky dané třídy jevů. Obsah pojmu k. v kognitivní psychologii odpovídá tezi, kterou přijala teorie činnost-ti: psychické procesy jsou zprostředkovány sociální vypracovanými vzory - zovše-obecneniami, představujícími souhrnnou společenskou zkušenost. Nositeli této zkušenosti jsou především sémantické struktury přirozeného jazyka (verbální významy); přenášet ji však mohou i symboly, výrazové pohyby, rituály, jako i vzorce, schémata, náčrty atd. V individuální zkušenosti představuje k. způsob uspořádání této zkušenosti osvojením si a přeměnou kategorií a vzorů společenského vědomí subjektům. Diferenciálnopsychologické aspekty k. odrážejí specifičnost odrazu světa subjektům. Kategoriálne struktury individuálního vědomí, které jsou prostředkem uvědomování si světa, si subjekt ani nemusí uvědomovat. Formy k. mají složitou hierarchickou organizaci, jejíž stavbu a fungování zkoumá genetická (- »psychogenetika) a obecná psychologie.

KAUZÁLNÍ SCHÉMA (z lat. causa - příčina) - pojem, který se používá v sociální psychologii na označení: a) principů analýzy příčinnosti ve sféře sociálního vnímání (-> percepce sociální); b) ustálených představ o konkrétních kauzálních vztazích. Toto chápání se rozšířilo v souvislosti s intenzivním zkoumáním kauzální atribcie. (Podle teorie HH Kelleyho (1972), která je v sociální psychologii nejrozšířenější, hlavními principy ks jsou: 1. princip zlehčování - snižování významu dané příčiny při vyvolávání události v důsledku jiných příčin, které tuto událost potenciálně podmiňují; 2. princip přeceňování - zveličování významu dané příčiny při vyvolávání události v důsledku toho, že existují fakto-ry, které překážejí v jejím vzniku: 3. princip systematického zkreslování kauzálních úsudků o lidech - systematický odklon od pravidel formální logiky při kauzálním objasňování chování lidí. Toto narušení se projevuje hlavně v přecenění subjektivní podmíněnosti chování av podceňování jqho objektivní podmíněnosti. Obecné zásady ks se chápou jako nejobecnější a stále zákonitosti fungování konkrétnějších ks Dílčí ks jsou ustáleny představy o konkrétní podmíněnosti jevů, odlišují se stu Pnom složitosti a obecnosti, jakož i tím, v jaké fázi se dostaly do analýzy. Základními faktory, které určují úroveň k. s. použité při analýze příčinnosti v "běžné psychologii", jsou stupeň složitosti vnímaných objektů a jejich shoda s očekáváním individua.

KLINICKÁ PSYCHOLOGIE - psychologická disciplína, která využívá psychologické zákonitosti v diagnostice a léčbě, při profylaxi onemocnění. K. p. zkoumá činnost lékaře, zdravotnického personálu, jejich vztah k pacientovi, psychologii pacientů a jejich vzájemné vztahy, roli psychických faktorů při vzniku psychosomatických onemocnění, iatro- Génie, psychologickou klima (- »sociálnopsychologická klima) zdravotnických zařízení. Mezi úkoly k. p. patří i psychologická nápravná, zejména psychoterapie, psychohygiena (- »psychohygiena a psychoprofylaxia), využití možností psychofarmakologie, psychologická expertíza, spojená se sociální a pracovní rehabilitací pacientů. K. p. se dělí na dvě základní oblasti: 1. aplikaci psychologie při léčení neuropsychických onemocnění, kde se výzkum zaměřuje na zjišťování vlivu změn struktury a fungování mozku - podmíněných buď získanou patologií nebo vrozenými anomáliemi - na psychiku pacienta; 2. aplikaci psychologie při léčení somatických nemocí, kde se zkoumá zejména vliv psychických stavů (faktorů) na somatické procesy. Neuropsychologie, patopsychologie a speciální psychologie, tyto vědní disciplíny zkoumají problémy mozkové organizace vyšších psychických funkcí, souvislost mezi rozvojem a rozpadem psychické činnosti atd., V důsledku čehož se k. p. účastní řešení diagnostických, experimentálních a rehabilitačních úkolů. Méně je rozvinutá druhá oblast k. p., což je způsobeno především nedostatečným vědeckým rozpracováním otázek spjatých s podstatou a mechanismy interakce somatických a psychických procesů. K velmi důležitým problémem patří i otázka vzájemných vztahů mezi lékařem a pacientem. V současnosti se problémy k. p. řeší společným úsilím psychology, fyziologů, lékařů, biologů a i.

KOGNITIVNÍ MAPA (z lat. Cognitio - znalosti, poznání) - obraz známého prostoru, prostředí. K. m. se utvářejí a modifikují aktivní interakcí subjektu s okolním světem. Mohou přitom vznikat k. m. s různým stupněm obecnosti, s rozličnou "měrkou" a uspořádáním (např. přehledová mapa nebo vodící mapa v závislosti na úplnosti představ o prostorových vztazích a vyhraněnosti hlediska). K. m. se zkoumají různými metodami: od jednoduchých kreseb po vícerozměrné škálování, které umožňuje rekonstruovat strukturu obrazu podle výsledků metrického nebo pořadového hodnocení vzdálenosti mezi body na mapě. Tyto výzkumy odhalily tendence přeceňovat dobře známé vzdálenosti a podceňovat málo známo, vyrovnávat křivky s malým stupněm zakřivení, přibližovat úhly k pravým úhlem a pod. Zkreslení může zapříčinit i to, že body na mapě patří k různým taxonomické jednotkám. Např. vzdálenost mezi městy v jednom státě se zdá menší než vzdálenost mezi městy různých států, a to dokonce i tehdy, když jsou tyto vzdálenosti stejné.

KOGNITIVNÍ SLOŽITOST - psychologická charakteristika poznávací (kognitivní) sféry člověka. K. z. odráží stupeň kategoriální bariér na (diferencovanosti) vědomí individua, umožňující výběrově třídit poznatky o skutečnosti, která zprostředkovává jeho činnost (- »kategorizace). K. z. je určena množstvím klasifikačních tříd, které subjekt vědomě nebo nevědomě používá k rozlišování objektů z určité obsahové oblasti. Vědomí člověka není homogenní - v různých obsahových oblastech se může vyznačovat různou k. z. (Např. Velkou k. Z. V oblasti sportu a malou ve sféře medziosobnostného vnímání). Operačním kritériem k. z. může být rozměr (počet nezávislých faktorů) subjektivního sémantického prostoru.

KOGNITIVNÍ STYL (z řec. stylos - doslovně rydlo na psaní) - 1. relativně stále individuální zvláštnosti poznávacích procesů subjektu, které se projevují v jeho strategii poznávání; 2. souhrn jednotlivých poznávacích ustanovek nebo druhů kontroly, odhalovaných baterií speciálních testů. Jako ukazatele individuálních rozdílů v poznávací činnosti mohou sloužit i jiné druhy k. š. (Např. Kognitivní složitost).

KOMPENZACE PSYCHICKÝCH FUNKCÍ (z lat. Compensatio - vyrovnávání) - nahrazování nerozvinutých nebo narušených psychických funkcí využíváním zachovaných funkcí nebo přestavbou částečně narušených funkcí. Při k. p. f. lze zapojovat nové nervové struktury, které se dříve neúčastnily provádění daných funkcí. Tyto struktury se funkčně sjednocují plněním společné úlohy. Podle koncepce P. K. Anochin rozhodujícím momentem v utváření nového funkčního systému při k. p. f. je pomocí "zpětné aferentácie" realizované hodnocení výsledků, ke kterým vede úsilí organismu (zvířete nebo člověka) odstranit defekt. Existují dva typy k. p. f .: vnútrosystémová, která se uskutečňuje zapojením zachovaných nervových složek poškozených struktur, a mezisystémových, která souvisí s přestavbou funkčního systému, když se do činnosti zapojují nové nervové složky z jiných nervových struktur. U člověka se vyskytují oba typy k. p. f. Mají velký význam při překonávání vrozených nebo raných vývojových defektů. Např. k. p. f. zrakového analyzátoru slepého novorozence nastává především rozvojem hmatu (t. j. díky komplexní činnosti pohybového a kožní-kinestetického analyzátoru), což vyžaduje speciální nácvik.

KOMPLEX (z lat. complexus - svazek, souhrn) - spojení jednotlivých psychických procesů do celku odlišujícího se od součtu svých prvků (- »princip systémovosti). K. nabývá specifickou interpretaci v psychoanalýze, kde označuje skupinu psychických procesů spojených jediným afektu, která se utvořila na základě hlubinných fylogenetických struktur (- »fylogeneze), a představuje nevědomý útvar, podmiňující strukturu i zaměřenost vědomí. Jedním z úkolů psychoterapie v psychoanalýze je přivést k. do vědomí pacienta (- »komplex méněcennosti, -> oidipovský komplex).

KOMPLEX MÉNĚCENNOSTI - jeden z centrálních pojmů individuální psychologie A. Adlera, podle kterého si dítě v důsledku "defektu tělesných orgánů" utváří komplex představ o vlastní méněcennosti. Způsob překonání tohoto komplexu určuje "životní styl" individua.

KOMUNIKACE (z lat. Communica - zobecnit, spojuji, stýkám se) - sémantický aspekt sociální interakce. Každá individuální činnost, protože se uskutečňuje v určitém přímém nebo nepřímém vztahu k jiným lidem, obsahuje (vedle fyzickém) i komunikační aspekt. Činnosti vědomě zaměřené na přenášení významů jiným lidem se označují také jako komunikační. Rozlišuje se proces k. a akty, které ho tvoří. Základní funkce komunikačního procesu spočívají v navázání sociálního styku při zachování individuality každého komunikačního článku. V jednotlivých aktech k. se uplatňuje její řídící, informační, emoční a Fatick (navazování kontaktů) funkce. Přitom řídící funkce je geneticky a strukturní primární. Podle vzájemného poměru těchto funkcí lze vyčlenit následující druhy oznámení: motivační (přesvědčování, sugesce, příkaz, prosba); informační (přenos reálných nebo vymyšlených zpráv); expresivní (vyvolání emočního prožívání) 4, Fatick (navázání a udržování kontaktu). Komunikační procesy a akty lze klasifikovat i podle jiných kritérií - podle typu vztahů mezi účastníky: medziosobnostná, veřejná, masová k .; podle prostředků k .: jazyková (písemná i ústní), paralingvistické (gesto, mimika, melodie), predmetnoznaková k. (Výrobky, výtvarná díla atd.). Při zkoumání k. se odhaľu¬je úloha komunikačních bariér - psychologických překážek v šíření a přijímání informací, které vznikají z různých příčin (předsudky, sociální, politické, morální, profesionální a jiné rozdíly mezi lidmi, zejména mezi zdrojem a adresátem informace atd).

KONCENTRACE (z lat. cons, centrum - střed) - jev inverzní k iradiácii; schopnost nervových procesů omezit šíření pouze na počáteční ohnisko vzniku.

KONFLIKT (z lat. conflictus - srážka) - srážka protikladných, navzájem neslučitelných tendencí ve vědomí individua, v medziosobnostných vztazích jednotlivců nebo skupin, doprovázená výrazným záporným emočním prožíváním. V psychologii se vymezují následující druhy k .: 1. vnitro- osobnostní k. - srážka přibližně stejně silných, ale protikladných motivů, potřeb, zájmů, pudů atd. ve vědomí jednotlivce; 2. medziosobnostný k. - taková situace z hlediska interakce lidí, kde jednotlivci mají odlišné cíle, nebo uznávají odlišné hodnoty a normy, které se snaží uplatňovat ve vzájemných vztazích, nebo se v ostrém konkurenčním boji snaží dosáhnout téhož cíle, ačkoli ho může dosáhnout pouze jedna konkurenční strana; 3. meziskupinový k., Kde jako konkurenční strany vystupují sociální skupiny, které se snaží dosáhnout rozdílné cíle a které si svou praktickou činností dělají navzájem překážky. Problém vnitro k. se zkoumá v obecné a pedagogické psychologii, v patopsychológii a psychoanalýze. Druhy: 1. k. "Přiblížení-přiblížení" - stav, při kterém si člověk musí zvolit jednu ze dvou stejně přitažlivých alternativ; 2. k. "Přiblížení - vyhýbání" - v tomto případě je určitý cíl pro individuum stejně přitažlivý i nepřitažlivý, vyvolává kladné i záporné emoce. Takový k. se někdy nazývá ambivalentní; 3. k. "Vyhýbání-vyhýbání" - zde si jedinec musí zvolit jednu ze dvou stejně nepřitažlivých, odpudivých alternativ. Zvláštním případem vnitro k. je tzv. k. rol - sociální situace, v níž jedinec musí vystupovat v rozporných, navzájem neslučitelných rolích. V sociální psychologii existují dvě koncepce meziskupinových k .: motivační a kognitivní. Motivační koncepce vymezuje k. jako vědomou neslučitelnost záměrů a zájmů jedinců, přičemž při jeho vzniku zdůrazňuje úlohu subjektivních faktorů. Zastánci této koncepce (L. Coser a ď.) Tvrdí, že k. je nedílnou součástí sociální existence, interakce jedinců a skupin. Kognitivní koncepce vidí základy k. v neslučitelnosti poznatků, názorů, poznávacích strategií proti sobě postavených stran (-> kognitivní psychologie, -> teorie kognitivní disonance). Podle této koncepce se k. projevuje pouze tehdy, když ho účastníci vnímají a uvědomují si ho (F. Deutsch). V obou těchto koncepcích dominuje individualistické a pragmatické chápání podstaty k. Experimentální se zjistilo, že výskyt i charakter k. závisí na úrovni skupinového rozvoje. Čím vyšší je úroveň skupiny, tím méně se individualistické zájmy stávají příčinou vnitroskupinových k. Pracovní rozpory ve společné činnosti narušují normální medziosobnostné vztahy mnohem méně než rozpory osobnostní. Psychologické jevy, které charakterizují k., Možná proto pochopit pouze v úzké souvislosti se sociálnopsychologickými zvláštnostmi skupiny jako systému společné činnosti.

KONFORMITA (z lat. conformis - podobný, přiměřený) - tendence člověka měnit své chování pod vlivem jiných lidí tak, aby odpovídalo jejich názorem, snaha přizpůsobit toto chování požadavkům okolí. K. vzniká tam, kde se existující konflikt mezi vlastním názorem individua a názorem skupiny, ke které jedinec patří, překonává tím, že individuum souhlasí s názorem skupiny. Jako první začal k. zkoumat S. Asch, který ji považoval za tendenci individua měnit své mínění vlivem skupinového tlaku a přijímat názory, které uznává většina. Experimenty probíhaly zejména v difúzních skupinách (-> skupina difuzní), ve kterých zkoumané osoby společně řešili jednoduché nepodstatné úlohy. Později byla k. prohlášena za univerzální zákonitost lidského chování v různých sociálních situacích. Jev, týmové sebeurčení, označuje vědomou solidaritu osobnosti s týmem, akceptování a aktivní obhajování cílů, hodnot a norem týmu. Týmové sebeurčení může shodovat s názorem většiny; pokud je však tento názor v rozporu s cíli a hodnotami týmu, ve kterém jsou kumulované sociální normy, jedinec se může od tohoto názoru distancovat.

KONSTANTNOST (v psychologii) (z lat. Constans - stálý) - relativní nezávislost vnímaných charakteristik objektů od parametrů podráždění receptorů smyslových orgánů. Např. k. velikosti objektů spočívá v tom, že se tyto objekty vnímají jako přibližně stejně velké i při změně vzdálenosti od pozorovatele. Podobně se nemění ani tvar objektu při změně zorného úhlu pozorovatele a relativně ani barva povrchu ve vztahu k spektrálnímu složení světla, ačkoli právě ono mění chromatické charakteristiky světla odraženého tímto povrchem.

KONTAMINACE (v psychologii) (z lat. Contaminatio - smíchání) - chybná reprodukce slov, která spočívá v tom, že se slabiky patřící k různým slovům spojují do jednoho slova. Podobné přeskupení mohou vznikat nejen uvnitř slov, ale i při reprodukci seznamů slov, když se slova z jednoho seznamu reprodukují ve druhém. K. vyvolává smyslová a fonetická podobnost slov. Základ k. tvoří jevy proaktivní a retroaktivní interference. V patologii se k. vyskytuje při různých poruchách paměti (amnézie). Sémantická organizace materiálu, který se má zapamatovat, zpravidla zabraňuje vzniku k.

KONVERZE (z lat. conversio - změna, přechod) - vytvoření nového významu slova buď při jeho přechodu do nové paradigmatu ( "řeže" dřevo; "pily" na dřevo), nebo při jeho použití v netradičním kontextu. K. bývá příčinou vzniku smyslových bariér (-> bariéra smyslová) při styku. Mechanismus k. se využívá při vtipném vyjadřování.

KOSMICKÁ PSYCHOLOGIE (z řec. kosmos - vesmír) - odvětví psychologie, které zkoumá psychologické zvláštnosti práce kosmonauta, jejich závislost na mnoha specifických faktorů (beztížný stav, hypodynamika, relativní senzorická deprivace aj.), Jakož i způsoby a metody cílevědomé organizace psychické činnosti kosmonauta během přípravy i realizace kosmických letů. K. p. je pokračováním té linie letecké psychologie, která se v souvislosti s extrémními životními podmínkami kosmonaut-tů a složitostí nimi vykonávaných úkolů dodatečně začala zabývat mnoha problémy jiných odvětví psychologické vědy: inženýrské, klinické, sociální, pedagogické psychologie a i. Vznikly základní směry k. p., které se zabývají problémy přípravy a realizace Kozmice-kých letů. Přípravná etapa zahrnuje okruh otázek spjatých s psychologickým výběrem kosmonautů, s přihlédnutím na jejich individuální vlastnosti během odborné přípravy i s psychologickými aspekty při přípravě speciálních operátorských návyků a psychologickou přípravou na vliv faktorů kosmického letu, zejména na osobité podmínky jejich fungování. Dlouhodobé orbitální lety si vyžádaly rozpracovat systém opatření pro psychologické zajištění plynulé činnosti kosmonautů. Patří do něj psychologické zdůvodnění racionálních režimů práce a odpočinku během jednotlivých etap letu, systematická kontrola a prognóza psychických stavů členů posádky. Důležitým opatřením během letu je psychologická podpora, která sestává z včasné korekce způsobů činnosti, jakož i rozličné působení s cílem řídit funkční stavy členů posádky. V poletové období vystupují z psychologického hlediska do popředí úkoly spojené s readaptáciou koz-monautov na pozemské podmínky a s rozpracováním metod, které tento proces usnadňují. S postupným rozvojem k. p. se jí poměrně rozsáhlou součástí stává inženýrská k. p., která zajišťuje, aby se v stádiích projektování, vývoje a VÝROBU pilotovaných kosmických zařízení zohledněna specifika a vlastnosti člověka, t. j. na to, kdo konkrétně bude žít a pracovat v těchto zařízeních a řídit je. Dalším úkolem inženýrské k. p. je navrhovat takové speciální trenažéry a imitátorů podmínek činnosti kosmonauta, které co nejvěrněji modelují reálné podmínky a faktory kosmického letu.

KOŽNĚGALVANICKÁ reakce (KGR) - ukazatel elektrické vodivosti kůže. Může být fyzikální a tonická. Fyzikální k. r. je jedním z komponentů orientačního reflexu, který vzniká jako odpověď na nový stimul a vyhasíná jeho opakováním. Tonická k. r. se vyznačuje pomalými změnami ve vodivosti pokožky, které vznikají např. při únavě.

KRIMINALISTICKÁ PSYCHOLOGIE (z lat. criminalis - zločinný) - odvětví právnické psychologie. K. p. zkoumá psychologické mechanismy a psychiku pachatelů trestných činů, problémy utváření, struktury, fungování a rozpadu zločineckých skupin.