N

NÁCVIK - opakované provádění činnosti s cílem osvojit si ji (- »osvojení). V různých podmínkách učení je n. bud jediná procedura, v rámci níž se uskutečňují všechny komponenty procesu učení - ujasnění obsahu činnosti, jeho posílení, zobecnění a automatizace nebo jednou z procedur, kterou předchází objasnění a zácvik, n. zajišťující prvotní ujasnění obsahu Činnosti a jeho prozatímní posílení. V tomto případě vede n. k ujasnění a posílení, jakož ik zobecnění a automatizaci, což v konečném důsledku znamená úplné zvládnutí činnosti a přeměnu n. - v závislosti na stupni automatizace - na zručnost nebo návyk. N. se může uskutečnit i hned po vysvětlení bez před-běžného zácviku; přitom posílení nastává přímo v procesu n.

NADÁNÍ - 1. kvalitativní osobitý souhrn schopností, které podmiňují úspěšné provádění činnosti. Součinnost schopností, které tvoří určitou strukturu, umožňuje kompenzovat nedostatky některých schopností díky přednostnímu rozvoji jiných schopností; 2. obecné schopnosti nebo obecné prvky schopností, které podmiňují možnosti subjektu, úroveň a zvláštnosti jeho činnosti; 3. rozumový potenciál nebo inteligence; celostní individuální charakteristika poznávacích možností a schopností učit se; 4. souhrn vloh, vrozených daností, projev úrovně a zvláštností vrozených předpokladů; 5. talent; existence vnitřních podmínek na dosahování vynikajících výsledků v činnosti. Viacznačnosť pojmu n. poukazuje na několik aspektů problému celostního přístupu k sféře schopností. N. jak nejobecnější charakteristika schopností vyžaduje komplexní zkoumání z psychofyziologických, diferenciálnopsychologického a sociálnopsychologického hlediska.

NADĚJE - emoční prožívání, které vzniká při očekávání nějaké požadované události a které vyjadřuje předpokládanou pravděpodobnost jejího uskutečnění. N. se utváří v důsledku poznání objektivních příčin, od nichž závisí očekávané události, nebo na základě subjektivní emoční zkušenosti (prožívání radosti, neúspěchu atd.) Z minulých podobných situací. N., kterou subjekt předvídá možný vývoj událostí v daných podmínkách, přitom plní úlohu vnitřního regulátora činnosti, který umožňuje subjektu určit následky a smysl této činnosti. Při silné motivaci n. přetrvává i navzdory nepříznivým podmínkám.

NÁKAZA (v sociální psychologii) - přenos emočního stavu z jednoho individua na druhé v psychofyziologických rovině kontaktu mimo vlastního smyslového působení nebo jako doplněk k němu. N. může být do různé míry záměrná. Pokud existuje zpětná vazba, n. může vzrůstat v důsledku vzájemné indukce a nabývá podobu řetězové reakce (- »dav, -> panika masová). Taková reakce nastává při úspěšných masových akcích, při hromadném sledování řečnických a uměleckých vystoupení atd. a je doplňujícím sjednocujícím faktorem, pokud nepřekročí určitou optimální intenzitu. Davová n., Která se vymkne kontrole, však způsobuje rozpad formálních i neformálních normativně rolových struktur a mění organizovanou a vzájemně spolupracující skupinu na neorganizovaný dav.

NÁLADA - relativně dlouhotrvající, stálý psychický stav s průměrnou nebo slabou intenzitou, který tvoří kladné nebo záporné emoční pozadí psychiky individua. Na rozdíl od situačních emocí a afektů n. není emoční reakcí na bezprostřední působení určitých událostí, ale na jejich význam pro člověka v kontextu jeho celkových životních plánů, zájmů a očekávání. Utvořené n. zase ovlivňují bezprostřední emoční reakce na události, a tím usměrňují myšlení, vnímání (-> percepce sociální) a chování člověka. Podle toho, jak si subjekt uvědomuje příčiny, které určitou n. vyvolaly, prožívá ji buď jako difuzně celkové emoční pozadí (povznesená n., sklíčenost apod.), nebo jako výrazně vymezený stav (bohužel smutek, stesk, strach nebo naopak zaujetí, radost, jasan, nadšení atd.). Schopnost kontrolovat své n., Nacházet a osvojovat sl způsoby Jejich vědomé korekce (autoreguláela) je důležitým úkolem výchovy a sebevýchovy. Bezdůvodné výkyvy n. mohou mít patologickou příčinu a mohou být podmíněny takovými individuálními vlastnostmi, jako je zvýšená úzkostlivost, labilita, nadměrná citlivost atd. (- »akcentuácia charakteru, -> city).

NÁLADA SPOLEČENSKÁ - převládající stav v prožívání a myšlení určitých sociálních skupin v určitém časovém úseku. N. s. není jen masovým jevem sociální psychologie, ale i jednou z nejvýznamnějších sil, které podněcují lidi k činnosti, zanechávají stopy na chování různých kolektivů, skupin, společenských vrstev, jakož i tříd, národů a národnostních skupin. N. s. se projevují ve všech sférách života společnosti v občanské a výrobní sféře, při manifestacích, mítincích, v mírovém i válečném období. Jednou z forem n. s. je masová nálada, která dokáže nadchnout a sjednotit do jednoho sociálního nebo politického hnutí rozličné sociální vrstvy, skupiny i společenské třídy. Studium n. s. je třeba při odhalování psychologických zdrojů různorodých ideologických forem působení, na pochopení sociálnopsycho-logických mechanismů masových sociálních hnutí. N. s. se vyznačuje určitým zaměřením (politická, estetická, náboženská nálada atd.), jakož i povahou a úrovní emočního zabarvení (apatie, deprese - nadšení, entuziasmus). N. s. může mít po¬pri globálních projevech (masové nálady, nálady vrstev, tříd a národů) i lokální charakter, který se projevuje v sociálnopsy- chologickej klimatu mikroprostředí. N. s. se projevuje i v životní činnosti jedince do té míry, do jaké jeho nálada odráží sociální podmínky této činnosti a vyjadřuje vztah osobnosti ke společenským jevům a procesům (např. úpadkové nálady v období společenských krizí).

NAPODOBOVÁNÍ - následování nějakého příkladu, vzoru. N. se vyskytuje v různých etapách individuálního vývoje člověka. Navzdory vnější shodě se za jevy n. v různých věkových kategoriích skrývají různé psychologické mechanismy. N. pohybů a hlasu dospělých u novorozenců představuje pokus o první "obsažný" kontakt. N. v předškolním věku slouží k pronikání do smyslových struktur lidské činnosti. Prochází několika stadii a mění se zároveň se změnami hlavní činnosti v tomto věku - Námětové, rolovat hrou: dítě nejprve napodobuje vnější, viditelné stránky a charakteristiky činnosti dospělých, která se ve hře modeluje, a pouze postupně začíná napodobovat ty stránky chování, které skutečně odrážejí význam situace. N. v období dospívání je zaměřeno na vnější (někdy i vnitřní) identifikaci dospívajícího jedince s určitou konkrétní, pro něj významnou osobností (-> významný jiný jedinec, -> referenčnosť) nebo se zobecnění stereotypům charakteristik chování a osobnosti (-> stereotyp sociální). N. u dospělých představuje prvek učení v některých druzích profesní činnosti (sport, umění apod.).

VĚZEŇSKÁ PSYCHOLOGIE - odvětví právnické psychologie, které zkoumá podmínky a zvláštnosti nápravy a převýchovy pachatelů trestných činů, převážně v nápravných zařízeních (jejich intelektové a osobnostní vlastnosti, proces adaptace na pobyt v nápravných zařízeních, psychické stavy vyvolané odnětím svobody, metody výchovy kladného vztahu k práci, utváření postojů k nápravě). N. p. zkoumá tak psychiku jednotlivých pachatelů trestných činů, jakož i strukturu formálních a neformálních skupin v nápravných zařízeních, psychologické mechanismy jejich vzniku a fungování. Výsledky výzkumů v oblasti n. p. se využívají při vypracovávání psychologických a pedagogických doporučení, zaměřených na resocializaci pachatelů trestných činů, při jejich přípravě na normální život na svobodě, jakož i při prevenci opakované trestné činnosti.

NÁSLEDNÝ OBRAZ - zrakové pocity, které se uchovávají jistý, obvykle krátký čas po ukončení působení optického podnětu. Rozlišuje se kladný a záporný n. o. Kladný má stejnou barvu jako podnět a bývá velmi krátký. Záporný se uchovává déle a má doplňkovou barvu k barvě podnětu. Např. po podání červené barvy vzniká zelený záporný n. o. Při dlouhodobém nebo intenzivním působení podnětu lze pozorovat střídání kladných a záporných n. o., které trvá několik desítek sekund, ba i minut (představy, -> eidetizmus).

NÁVYK - opakováním vytvořena a velmi dobře osvojena činnost, která nevyžaduje vědomou regulaci a kontrolu jednotlivých prvků. N. se člení na percepční, intelektuální a pohybové. Percepční n. je automatizovaný smyslový odraz vlastností a charakteristik dobře známého, předtím často vnímaného předmětu. Intelektuální n. je automatizovaný postup, způsob řešení úlohy, která se již dříve vyskytla. Pohybový n. představuje automatizované moto-rické působení na vnější objekt za účelem přetvořit ho, které se již dříve často uskutečnilo. Pohybové n. zahrnují percepční i intelektuální n. a jsou jimi regulovány na základě automatizovaného odrazu předmětu, podmínek a pořadí činností směřujících k přetvoření reálných objektů. Rozlišují se i n. Prim automatizované, které se utvářejí bez uvědomění si jejich komponentů, a n. sekundární automatizované, které se tvoří na základě uvědomění si komponent činnosti a které jsou v případě potřeby snadněji vědomě kontrolovatelné, rychleji se zdokonalují a přepracovávají. N. se vyznačují i ​​různým stupněm zobecnění: čím širší je třída objektů, pro které se n. uskutečňuje, tím je n. obecnější a labilnější. Proces utváření n. sestává z určení jeho komponent a z takového osvojení si operací, které umožňuje dosáhnout nejlepších výsledků na základě zdokonalení a upevnění spojů mezi komponenty, jejich automatizace a vysoké pohotovosti opakovat činnost. Na vznik n. ovlivňují následující empirické faktory: a) motivace, schopnost učení, rychlost osvojování, nácvik, posílení, celkové nebo dílčí formování; b) na ujasnění obsahu operací ovlivňuje úroveň rozvoje subjektu, vědomosti, schopnosti, způsob objasnění obsahu operací (přímé seznamování, nepřímé navádění aj.), zpětná vazba; c) na osvojení si operací ovlivňuje úplnost ujasnění si jejich obsahu, posloupnost přechodu (velikost skoků) od jedné úrovně osvojení k druhé na základě určitých ukazatelů (automatizace, interiorizaci, rychlost aj.) atd. Rozličným spojením uvedených faktorů vznikají rozličné způsoby utváření n .: rychlý pokrok na začátku a zpomalen na konci nebo naopak; možné jsou i smíšené varianty, Teorie mechanismů utváření n., nezbytných faktorů a podmínek, bez nichž n. nemůže vzniknout, jsou součástí obecné teorie učení.

NEGATIVISMUS (z lat. negatio - popírání) - nemotivovala chování subjektu, které se projevuje v činnosti úmyslně protikladné k požadavkům a očekáváním jiných individuí nebo sociálních skupin. N. jako situační reakci nebo osobnostní rys (s výjimkou klinických případů nemotivovaný vzdoru) podmiňuje potřeba subjektu přesvědčit se o své ceně, bránit své ,, já ", ale může být i důsledkem egoismu a odcizení se potřebám a zájmům jiných lidí. Psychologické podstatou n . je zaměřenost subjektu na neshody, na odmítání určitých požadavků, očekávání a forem styku členy určité sociální skupiny, na protest proti dané skupině a odmítání určité osobnosti jako takové. Situační n. lze pozorovat u dětí při vývojových "krizích", kde 90 projevuje jako tvrdohlavost, vrtochy, nesmyslné požadavky.

NENÁVIST- stálý aktivní záporný cit člověka zaměřený na jevy, které protiřečí jeho potřebám, přesvědčení, hodnotám. N. vyvolává nejen příslušné hodnocení předmětu n., Ale i aktivitu zaměřenou proti němu. Vznik n. obyčejně předchází výrazná nespokojenost, vyvolaná nežádoucím vývinem událostí nebo systematické nakupení slabších vlivů zdroje záporných zážitků. V takových případech je předmětem n. reálná nebo domnělá příčina těchto událostí. Ve výchově se vznik n. kontroluje odhalováním podstaty nechtěných jevů a jejich příčin. Aby se nechtěná n. omezila, využívá se proti ní mravní přesvědčení a uvědomění si objektivní nutnosti nepříjemných událostí.

NEPODMÍNĚNÝ REFLEX (z lat. reflexus - odraz) - dědičná stereotypní forma reagování na biologicky významné vlivy vnějšího světa nebo změny vnitřního prostředí organismu. Termín n. r. zavedl I. P. Pavlov na označení kvalitativně odlišné třídy vrozených reflexů, které jsou během života základem vytváření podmí- nenoreflexných spojů. Na rozdíl od podmíněných reflexů, jejichž funkcí je přizpůsobovat organismus měnícím se podmínkám vnějšího světa, n. r. zajišťují přizpůsobování relativně stálým podmínkám (nezávisle na posílení). V čisté podobě n. r. prakticky neexistují. V ontogeneze se na jejich základě vytvářejí složité systémy podmíněných reflexů, které v jednotě s n. r. podmiňují pružnost a dynamiku chování. Obecně uznávaná klasifikace n. r. neexistuje. Mezi nejdůležitější reflexy tohoto typu patří sací, pohlavní, obranný, orientační a i. reflex.

NERVOVÝ MODEL STIMULU (z franc. modéle - vzor, z lat. stimulus - dosl. bodec, ktorým sa poháňali zvieratá) - konfigurácia stopy zanechanej na nervovom systéme opakovaním podnetu s ustálenými parametrami. Zistilo sa, že po viacnásobnom opakovaní stimulu selektívne vyhasína orientačný reflex len na tento stimul. Na zmenu ľubovoľného parametra stimulu (časová a priestorová lokalizácia, intenzita, farba atd.) nervový systém reaguje zintenzívnením orientačného reflexu. N. m. s. vykonáva funkciu samonastavovacieho viacnásobného filtra, ktorý výberovo potláča orientačný reflex na často sa opakujúci stimul.

NERVOVÝ SYSTÉM (z řec. systema - celek sestávající z částí, spojení) - souhrn nervových útvarů u zvířat a u člověka, pomocí kterých se uskutečňuje vnímání podnětů působících na organismus, zpracování vzruchu, který přitom vzniká, formování reakcí. N. s. zabezpečuje fungování organismu jako celku. Sestává z centrálního, periferního a vegetativního systému. Centrální n. s. se skládá z nervových vláken mozku a míchy, jeho základními prvky jsou nervové buňky - neurony. Periferní n. s. tvoří aferentní (senzorické) nervy, které přenášejí impulsy od receptorů (útvarů, které přeměňují světelnou, mechanickou, chemickou, tepelnou energii z vnějšího a vnitřního prostředí na nervové impulzy) k centrálnímu n. s., a eferentné (pohybové) nervy, které přenášejí impulsy od centrálního n. s. ke kosterním svalům. Vegetativní n. s. inervuje svaly vnitřních orgánů a žlázy. Centrální n. s. pracuje na reflexním principu. Reflex je reakce na podráždění re-Ceptor. V závislosti na intenzitě podráždění se mění frekvence nervových impulsů, které přicházejí od receptorů. Reflexní reakce normálního živočicha, např. orientační reakce na změny ve vnějším prostředí, která prochází přes mozkovou kůru, je zápalnou reakcí organismu. Při ní nastává útlum jiných nervových mechanismů. Důležitou roli při normálním průběhu reakcí má mechanismus zpětné aferentácie od výkonných orgánů - informace o provedení dané reakce. Reflexní reakci neurčují pouze anatomické faktory, ale i funkční stav centrálního n. s .: pokud se nějaké nervové centrum nachází ve stavu zvýšené vzrušivosti, další podráždění může vyvolat v první řadě podráždění tohoto centra podle principu dominanty. Reflexy se dělí na vrozené (nepodmíněné) a získané během života individua (podmíněné) (- »bezpodmínečný reflex -> podmíněný reflex). Podmíněné reflexy jsou centrálně fyziologické projevy činnosti mozkové kůry a představují utváření nových (dočasných) spojů. Reakce na opakované vzruchy, pokud neuspokojují životní potřebu, slábne a vyhasíná. Základem takového vyhasínání reflexu je proces kůrového útlumu. Kůra mozku provádí různou psychickou činnost.

NEURON (z řec. neuron - nerv) - nervová buňka se všemi jejími výběžky, základní strukturní jednotka nervového systému. N. se skládá z těla, z rozvetvujúcich se výběžků - dendritů, z dlouhého výběžku - axonu a z nervových zakončení. Základní funkcí n. je vzruch, který se šíří Axon v podobě krátkých elektrických signálů, nervových impulzů.

NEUROTISMUS - stav, který se vyznačuje emoční labilitou, úzkostí, nízkým sebehodnocením, vegetativními poruchami. N. se nesmí ztotožňovat s neurózou, protože neurotické symptomy lze nalézt iu zdravého člověka. N. se zpravidla zjišťuje pomocí speciálních škál nebo osobnostních dotazníků.

NEURÓZY KLINICKÉ (z řec. neuron - nerv, klinike - léčení) - jedna z hlavních forem nervových psychických poruch. Příčinou n. k. je tzv. neurotický konflikt - narušení významných životních vztahů člověka, pocházející z dětství a aktivující se v psychotraumatického situacích. Při neurózách se obvykle nevyskytují organické změny mozku. Rozlišují se tři hlavní formy n. k .: neurastenie, hysterie a obsedantně kompulzivní porucha. Neurastenie, kterou doprovází fyzická vyčerpanost, se vyznačuje poruchami funkcí vegetativního nervového systému, zvýšenou dráždivostí, unavitelností, plačtivostí, sklíčeností (- »deprese). Hysterické formy n. k. jsou velmi různorodé a často imitují příznaky jiných onemocnění - paralýzu, rozličné záchvaty, poruchy citlivosti na bolest a koordinace pohybů, němého, rozličné poruchy řeči (ztráta hlasu až úplná němota) atd. Výrazné formy hysterické n. k. mohou přecházet do psychotických poruch, které doprovází narušení vědomí. Obsedantně kompulzivní porucha (-> nutkavé stavy) se vyznačuje tím, že se po těžké psychotraume objevují obsahově různé obsese, fobie, zvýšená úzkost, stísněná nálada, rozličné vegetativní poruchy. Při léčení n. k. se používá farmakologická terapie v kombinaci s různými druhy psychoterapie - patogenetický, skupinovou, psychoterapií chování a i. Současné teorie n. k. uznávají multifaktoriální charakter tohoto onemocnění, ale při jeho vzniku a léčení připisují rozhodující roli psychosomatickým aspektem.

NEVĚDOMÍ 1. souhrn psychických procesů, aktů a stavů, které jsou podmíněny jevy skutečnosti a jejichž vliv si subjekt neuvědomuje; 2. forma psychického odrazu, v níž subjektivní obraz skutečnosti a vztah subjektu k ní nejsou předmětem zvláštní reflexe, ale tvoří jednolitý celek. N. se odlišuje od vědomí tím, že nevědomím odrážena realita splývá s přežíváním subjektu, s jeho vztahem k světu, a proto v n. není možná záměrná kontrola činnosti subjektu a hodnocení jejích výsledků. V n. subjekt prožívá skutečnost prostřednictvím takových forem porovnávání a ztotožňování se s jinými lidmi a jevy, jako je bezprostřední emoční vcítění, identifikace, emoční nákaza, sdružování roz-lícní jevů do jednoho celku na základě společného výskytu, a nikoli na základě stanovení logických rozporů a rozdílů mezi objekty podle určitých podstatných vlastností. Minulost, přítomnost i budoucnost často existují v n. současně, sdružují se do jednoho psychického aktu (např. do snu). N. se projevuje v raných formách poznání skutečnosti a myšlení dítěte, v intuici, afektu, panice, hypnóze, snech, návycích, podprahová (-> subsenzorické vnímání), samovolný zapamatování atd., Jakož i v úsilí, emocích a řízení, jejichž příčiny si subjekt neuvědomuje. Projevy n .: neuvědomované pohnutky činnosti ovlivňovány očekávanou budoucností, která má pro jedince osobnostní smysl. Tato třída jevů byla odhalena při výzkumu chování subjektu po hypnóze, v níž se mu vsugeroval určitý program činnosti (např. Jít do obchodu a koupit určitou věc apod.). Subjekt, který provedl takovou činnost, nevěděl vysvětlit příčiny svého chování. S. Freud, který se pokusil vysvětlit povahu takových jevů z pozice psychoanalýzy, zavedl termín "dynamické vytěsnění n.". Freud chápal n. jako nerealizované pudy, které se v důsledku konfliktu s požadavky sociálních norem nedostali do vědomí, byly potlačeny mechanismem vytěsnění a projevují se v přeřeknutí, snech atd. Zvláštnost podobných projevů n. spočívá v tom, že uvědomění si příčinného vztahu mezi nerealizovanými pudy a psychotraumatického událostmi neodstraňuje zážitky podmíněné těmito pudy (např. strach), protože subjekt vnímá uvědomělá jako cosi neosobní, cizí, které se uskutečňuje mimo něj. Účinek n. na chování snižuje když osobnost prožívá události, které ho vyvolaly, spolu s jiným člověkem (např. v psychoanalytickém sezení) nebo s jinými lidmi (skupinová psychoterapie). V dalším jako neuvědomované regulátory způsobů realizace činnosti (operační ustanovky a stereotypy automatizovaného chování), které zajišťují cílevědomý a stabilní charakter jejího průběhu. Tyto regulátory jsou základem regulace automatizovaných a mimovolních činností (např. Řešení úloh) a jsou podmíněny obrazy nevědomě předvídaných událostí a způsobů činnosti, které se opírají o minulou zkušenost chování v podobných situacích. Subjekt si je může uvědomovat, pokud se v navyklém automatizovaném chování vyskytne neočekávaná překážka. V posledním jak projevy subsenzorického vnímání.

NUTKAVÉ STAVY (OBSEDANTNÍ STAVY) - mimovolní, ve vědomí se náhle projevující tíživé myšlenky, představy nebo pohnutky činnosti, které subjekt vnímá jako cizí, emočně nepříjemné. Termín n. s. zavedl nem. psychiatr R. Kraft-Ebbing (1868). I když se pacient často staví k n. s. jak k chorobným a rušivým jevem, nedokáže proti nim bojovat. Například při nutkavá strachu z infekce, který se projevuje neustálým mytím rukou, si pacient uvědomuje, že jeho strach je nelogický, že je hloupé "sjíždějí si" ruky, Obaro jablko vroucí vodou a pod., Ale dělá to, aby zmírnil vnitřní duševní napětí , které je základem n. s. Podobné stavy se vyskytují iv intelektové, emoční (fobie) a motorické oblasti. Jsou základním symptomům u některých neurózách, vyskytují se i při schizofrenii, psychopatů, organických poškozeních mozku. Někdy vznikají iu zdravých lidí při únavě, úzkosti. Obranně adaptační mechanismus různorodých n. s. spočívá v tom, že zpočátku amorfní, nemotivovala afektivní napětí se mění na určité n. s., které umožňují pacientovi snížit úroveň vnitřního napětí, i když jejich obsah může být pro něj velmi mučivý. V souvislosti s tím se nedoporučuje rozbíjet obsedantně obranu velkými dávkami neuroleptik (-> psychofarmakologie), protože to jen zesiluje čistě afektivní poruchu (akutní úzkost, smutek) a dává jí průchod. Při těžkých formách n. s. se u pacientů pozorují paradoxní formy reagování: maximálně zesílené obranné reakce na zdánlivé nebezpečí a současně výrazné oslabení adekvátních instinktivních forem reagování na reálné škodliviny nebo ohrožení. Například pacienti s různými n. s. mohou klidně přijmout zprávu o zjištěném zhoubném onemocnění.