P
psychologický slovník

P

PAMĚŤ - procesy organizace a uchovávání minule zkušenosti, které umožňují její opakované využití v činnosti nebo ve sféře vědomí. P. spojuje minulost subjektu s jeho přítomností a budoucností, je důležitou poznávací funkcí, která tvoří základ vývinu i učení. Výzkumy p. mají interdisciplinární charakter, protože p. se vyskytuje v různých podobách na všec-kých úrovních života ( "všeorganická funkce p." - E. Hering, R. Semon) a nevztahuje se pouze na procesy uchovávání individuální zkušenosti, ale i na mechanismy přenosu dědičné informace. V poslední době vzrostl počet takových výzkumů p. zejména v souvislosti s rozvojem technických prostředků shromažďování a vyhledávání dat. Zakladatelem experimentálního výzkumu p. byl na konci minulého století nem. psycholog H. Ebbinghaus, který v pokusech na sobě odhalil kvantitativní zákony zapamatování, uchování a reprodukce seznamů tvořených bezvýznamných slabik. Tento přístup dále prosazovali behaviorista ve výzkumech "verbálního učení" (behaviorismus). Téměř současně začala zkoumat p. na složitém smysluplném materiálu. Na počátku 20. stol. franc. filozof H. Bergson dával do protikladu "p.-návyk", která vzniká v důsledku mechanického opakování, a "p. ducha", která zaznamenává smysluplné jedinečné události v životě subjektu. Roli organizace materiálu při zapamatování zdůrazňovala tvarová psychologii. Psychoanalýza se pokusila vysvětlovat jevy zapomínání "vytěsněním" nepříjemných, traumatizujících zážitků z vědomí. Angl. psycholog F. Bartlett poukázal na složitý, rekonštruujúci charakter vyřizování si příběhů a jeho závislost na kulturních norem, které platí v daném prostředí. Význam sociokultúmych faktorů při utváření vyšších forem p. člověka zdůrazňoval franc. psycholog P. Janet a franc. sociolog M. Halbwachs. V ontogeneze se způsoby zapamatování střídají, vzrůstá úloha vyčleňování smysluplných, sémantických vztahů v materiálu. Rozličné druhy p. - motorická, emoční, obrazová, slovní-logická, se někdy považují za etapy ontogeneze (J. Bruner, J. Piaget). Analýzou poruch p. a vnímání při lokálních poškozeních mozku (A. R. Lurija, H.-L. Teuber, R. Sperry) se zjistilo, že levá mozková hemisféra (u praváků) souvisí převážně se slovními-logickým zapamatováním, zatímco pravá hemisféra s názorným-obrazným. Základem p. jsou. změny aktivity jednotlivých neuronů a jejich shluků, jakož i stálejší biochemické změny (v molekulách RNK ​​a DNK). Tyto procesy se obvykle považují za substrát dvou forem p. - p. krátkodobé a p. dlouhodobé, což potvrzují i ​​experimentální zjištěné údaje o rozdílech v rozsahu, způsobu uchování a vybavení materiálu při jeho reprodukci. Výrazný vliv na rozvoj zkoumání p. mělo hledání analogií mezi etapami zpracování informací u člověka a strukturálními bloky počítačů (- »modelování). Zjistilo se přitom, že funkční struktura p. u člověka je mnohem pružnější. O tom, že mezi dlouhodobým zapamatováním a procesy slovního opakování v krátkodobé p. neexistují pevné vztahy, svědčí fakta o možnosti úspěšného znovupoznania velkého množ-ství (1000 a více obrázků) složitého před-dotčené organizovaného obrazového materiálu (obličeje, obrazy krajiny, města atd.). O možnostech obrazové p. (- »obraz) svěd-čí v literatuře popsány případy vynikající p., Především tzv. eidetizmus. Při psychologické analýze p. třeba respektovat skutečnost, že p. je součástí celostní struktury osobnosti. Podle úrovně motivace a potřeb člověka se může měnit jeho vztah k vlastní minulosti, v důsledku čehož se tentýž poznatek může uchovávat v p. osobnosti různým způsobem.

PAMĚŤ DLOUHODOBÁ - podsystém paměti, který zajišťuje "dlouhodobé (hodiny, roky a někdy i desetiletí) podržení poznatků a uchování schopností a návyků. P. d. Může uchovávat obrovské množství informací. Základním mechanismem přijímání a fixování údajů do pd bývá opakování , které se uskutečňuje v krátkodobé paměti (-> paměť krátkodobá). pouze mechanické opakování však nestačí na stabilní dlouhodobé zapamatování. Navíc opakování je nezbytnou podmínkou pro fixaci údajů v pd pouze při verbálních nebo lehce verbalizovateľných informacích. Rozhodující význam má smysluplná interpretace nového materiálu, nalezení vztahu mezi ním a tím, co subjekt již zná. Venkovní, povrchová forma zapamatování zprávy (např. přesná následnost slov ve větě) se přitom nemusí zachovat, ale její smysl se uchovává na delší dobu. Při obrovském množství údajů, které jsou uchovány v pd, snadno p ochopíme, že úspěšné vyhledávání informací je zde možné pouze tehdy, když jsou dobře organizované. Experimentální údaje svědčí o tom, že v p. d. současně funguje několik forem organizace poznatků. Jednou z nich je pořádání sémantických informací do hierarchických struktur podle principu vyčlenění abstraktnějších, rodových a specifičtějších, druhových pojmů. Další formou organizace, charakteristickou pro běžné kategorie, je seskupování jednotlivých pojmů kolem jednoho nebo několika typických představitelů kategorií - prototypů. Např. "Stůl" je lepším prototypem kategorie "nábytek" než "sekretář" nebo "pohovka". Sémantické informace v p. d. obsahují tak pojmové, tak emočním-hodnotící prvky, které odrážejí rozdílný osobnostní vztah subjektu k určitým zprávám (-> význam, -> osobnostní smysl). Výzkumy organizace informací v p. d. jsou proto významným prostředkem diagnostikování poznávací sféry a osobnosti jedince (psychodiagnostika, psychosémantika).

PAMĚŤ KRÁTKODOBÁ (z lat. Sensus - cit, pocit) - hypotetický podsystém paměti, který zajišťuje velmi krátké (obvykle méně než jednu sekundu) uchování výsledků senzorického zpracování informace působící na smyslové orgány. Podle druhu pobídek se rozlišuje paměť ikonická (zraková), echoická (sluchová) a i. Předpokládá se, že v p. s. se uchovávají fyzikální vlastnosti informací, což ji odlišuje od paměti krátkodobé a dlouhodobé, při kterých se provádí verbální-akustické a sémantické kódování (G. Sperling, R. Atkinson). Uvedené rozdíly jsou však pouze relativní, protože uchování fyzikálních (percepčních) vlastností může být i dlouhodobé a vyčlenění sémantických charakteristik je možné již v počátečních fázích zpracování materiálu.

PAMĚŤ SENZORICKÁ (z lat. sensus - cit, pocit) - hypotetický podsystém paměti, který zajišťuje velmi krátké (obvykle méně než jednu sekundu) uchování výsledků senzorického zpracování informace působící na smyslové orgány. Podle druhu pobídek se rozlišuje paměť ikonická (zraková), echoická (sluchová) a i. Předpokládá se, že v p. s. se uchovávají fyzikální vlastnosti informací, což ji odlišuje od paměti krátkodobé a dlouhodobé, při kterých se provádí verbální-akustické a sémantické kódování (G. Sperling, R. Atkinson). Uvedené rozdíly jsou však pouze relativní, protože uchování fyzikálních (percepčních) vlastností může být i dlouhodobé a vyčlenění sémantických charakteristik je možné již v počátečních fázích zpracování materiálu.

PANIKA MASOVÁ (z řec. panikon - bezmezná hrůza) - jeden z druhů chování davu. Jeho psychologickou charakteristikou je stav masového strachu z reálného nebo představovaného nebezpečí. Tento strach vzrůstá vlivem vzájemné nákazy a blokuje schopnost racionálně hodnotit situaci, mobilizovat volní rezervy (-> vůle) a organizovat společnou protiakci. Skupina interagujících lidí se mění na spanikovaný dav tím snadněji, čím nejasnější nebo subjektivní bezvýznamnější jsou společné cíle, čím menší je soudržnost skupiny a autorita její vůdců. Rozlišují se sociálně-situační podmínky vzniku p. m., které souvisí s celkovým psychickým napětím, vyvolávajícím úzkost, očekávání ohrožujících událostí (zemětřesení, válka, vojenský převrat atd.); všeobecné psychologické podmínky (neočekávaný podnět, úlek, které vyplývá z nedostatku informací o konkrétním zdroji nebezpečí, o okamžiku jeho vzniku a způsobech protiakce); fyziologické podmínky (únava, hlad, opilost atd.). Podrobný výzkum podmínek a mechanismů vzniku a průběhu p. m. umožňuje uskutečnit zvláštní opatření pro předcházení a zabránění vznikající p. mp.

PARAFÁZIE (z řec. Para - vědí, kolem, phase - výpověď) - porucha řečového projevu, která spočívá v nesprávném používání jednotlivých hlásek (písmen) nebo slov v ústní a písemné řeči. Rozlišují se dva druhy p .: 1. literární p. - chybná záměna jednotlivých hlásek (nebo slabik) ve slovech, způsobená senzorickými nebo motorickými poruchami řeči; 2. verbální p. - záměna jedněch slov za druhé, smyslově blízké slova, což je podmíněno mnestickými a sémantickými poruchami řeči; může se projevovat i jako spojení jednotlivých prvků různých slov do jednoho slova (- »kontaminace).

PARAMNÉZIE (z řec. para - vedle, kolem, nesia - vzpomínání) - paměťové klamy, "falešné vzpomínky". Nejčastěji se p. chápou poruchy paměti, při kterých se subjektu zdá, že to, co prožívá v daném okamžiku, již zná, že to už kdysi zažil. Při vzniku p. v normě mají důležitou roli emoce a afekty; obzvlášť typické je přeceňování vlivu vlastní osobnosti na výsledek některých minulých událostí. Klinická psychologie uznává souvislost mezi p. a hraničními stavy (stresem, akutní a chronickou únavou), psychostenií a dalšími změnami ve fungování centrálního nervového systému.m

PARAPSYCHOLOGIE (z řec. para - mimo, kolem) - pojmenování hypotéz a představ o psychických jevech, jejichž vysvětlení není přísně vědecky zdůvodněné. Mezi takové jevy patří především tzv. extra-senzorické vnímání (telepatie, jasnovidectví atd.), t. j. příjem informací, který nesouvisí s fungováním vědě známých smyslových orgánů. Výzkum parapsychologických jevů začal koncem 19. stol., A ačkoliv nevysvětlil s konečnou platností jejich povahu a mechanismy, přispěl k poznávání psychologických zákonitostí hypnózy, ideomotorických aktů subsenzorického vnímání, fenomenální paměti a aritmetických schopností atd. Jevy, které popisuje p., Zůstávají dodnes předmětem diskusí. Většina psychologů se k nim staví skepticky, ačkoli nepopírá účelnost jejich dalšího experimentálního zkoumání; vystupuje však proti vědecky nepodloženým tvrzením a senzačním odhalením parapsychologa. Synonymem p. je psychotronika.

PATOLOGICKÉ POCHYBNOSTI (z řec. pathos- utrpení, nemoc, logos - učení) - neadekvátní deprimujícím dojmem-úzkostné prožívání morálně-etického, hypochondrického (obava o zdraví) a jiného obsahu, které neodpovídá reálné ani možné nepříjemnosti a starosti. Např. slabý nepříjemný pocit v žaludku nebo neškodné změny na pokožce vyvolávají u takovéhoto subjektu úzkostné úvahy o jejich možné škodlivosti. P. p. podporuje podezíravost, sklony k sebeanalýza a jiné charakterové zvláštnosti (psychopatie). Na rozdíl od bludu a fanatických idejí možná p. p. odstranit vhodnou psychoterapií.

PATOPSYCHOLOGIE (z řec. pathos - utrpení, nemoc) - oblast psychologické vědy, která zkoumá chorobné změny psychiky. Zákonitosti změn a rozpadu psychiky p. porovnává se zákonitostmi průběhu normální psychické činnosti. Výzkumy v oblasti p. mají velký význam pro praktickou medicínu: jejich poznatky se využívají při řešení otázek diferenciální diagnózy, expertízy (soudní, pracovní, vojenské), obnovení pracovního a sociálního statusu pacienta, korekce neurotických stavů, především při anomální vývinu psychiky dítěte. Při rozpracovávání všeobecně teoretických psychologických otázek výzkumy v oblasti p. dokazují, že psychické procesy a osobnostní rysy se formují během celého života osobnosti, svědčí o tom, že biologické zvláštnosti onemocnění nejsou bezprostředními příčinami psychických poruch, ale jen podmínkami, v nichž se rozvíjí vlastní patologický proces - proces formování anomální osobnosti. Zároveň se ukazuje, že poruchy psychické činnosti nejsou jednoduchým postihem, návratem na nižší ontogenetického úroveň, ale formováním nové kvality. Hlavní metodou v p. je experiment, jehož výsledky se porovnávají s anamnézou pacienta.

PEDOLOGIE (z řec. pais, paidos - dítě, logos - učení) - směr v psychologii a pedagogice, který vznikl na rozhraní 19. a 20. stol. na základě rozšíření evolucionismu a rozvoje aplikovaných odvětví psychologie a experimentální pedagogiky. Zakladateli p. byly S. Hall, J. M. Baldwin, E. Kirkpatrik, E. Meumann, W. Preyer a ď. P. zahrnovala psychologické, anatomicko-fyziologické, biologické a sociologické přístupy k vývinu dítěte, avšak vztahy mezi nimi chápala čistě mechanicky.

PERCEPCE - »vnímání

PERCEPCE SOCIÁLNÍ (z lat. perceptio - vnímání, socialis - společenský) - vnímání, porozumění a hodnocení sociálních objektů lidmi. Sociálním objektem mohou být jiní lidé, sám vnímající jedinec, skupiny, sociální komunity apod. Termín p. s. zavedl amer. psycholog J. Bruner (1947) pro označení sociální podmíněnosti vnímání, jeho závislosti nejen na vlastnostech stimulu - objektu, ale také na minulé zkušenosti subjektu, jeho cílů, záměrů, významnosti situace atd. Později se pojmem p. s. začalo chápat zápalné vnímání nejen předmětů materiálního světa, ale i tzv. sociálních objektů (jiných lidí, skupin, tříd, národů atd.), sociálních situací atd. subjektům. Zjistilo se, že vnímání sociálních objektů má mnoho specifických rysů, které jej kvalitativně odlišují od vnímání neživých předmětů. Zaprvé sociální objekt (individuum, skupina apod.) Není pasivní a indiferentní vůči vnímající subjektu, jak je to při vnímání neživých předmětů. Vnímána osoba ovlivňuje subjekt vnímání a snaží se transformovat představy o sobě do podoby, která vyhovuje jejím cílem. Zadruhé pozornost subjektu p. s. se nesoustředí na obraz jako výsledek odrazu vnímané reality, ale především na smyslovou, hodnotovou i kauzální (- »atribuce kauzální) interpretaci objektu vnímání. Zatřetí vnímání sociálních objektů se vyznačuje spojením poznávacích a emočních (afektivních) komponent, závislostí na motivačně-smyslové struktury činnosti vnímajícího subjektu. V této souvislosti nabývá termín "percepce" v sociální psychologii širší význam než stejný termín v obecné psychologii. Ve struktuře každého percepčního aktu se vyčleňuje subjekt a objekt vnímání, jeho průběh, proces a výsledek. Zatímco v obecné psychologii se hlavní důraz klade na výzkum procesů a mechanismů utváření senzorických obrazů, v sociální psychologii se výzkum p. s. zaměřuje na upřesňování charakteristik subjektu i objektu vnímání a úlohy p. s. při regulaci chování i činnosti individua a sociálních skupin (-> teorie kognitivního souladu). Původně se v 50. letech 20. stol. vyčlenili tři třídy sociálních objektů: jiný jedinec, skupina a sociální společenství; jako subjekt vnímání vystupovalo individuum. Později, v 70. letech se objevily výzkumy, kde subjektem vnímání byl nejen jednotlivec, ale i skupina. Podle vzájemného vztahu subjektu a objektu vnímání se vyčlenili tři relativně samostatné třídy procesů p. s .: vnímání medziosobnostné, vnímání sebe sama a vnímání meziskupinové. Rozrostly se výzkumy zvláštností percepčních procesů v podmínkách společné činnosti ve skupinách s různou úrovní rozvoje. Tyto výzkumy se zabývají utvářením norem a vzorů p. s., strukturní typologií medziosobnostného a meziskupinové vnímání, vnímáním statusu individua ve skupině, přesností a přiměřenosti vzájemného vnímání lidí, zákonitostmi a efekty meziskupinové vnímání atd. (- »efekt primámosti, -» efekt novosti, - »haloefekt).

PERCEPČNÍ ČINNOSTI - strukturní jednotky procesu vnímání u člověka. P. č. zajišťují vědomé vyčleňování určitého aspektu smyslově zadané situace, jakož i přetváření senzorických informací, vedoucí k vytvoření obrazu, který je adekvátní předmětnému světu a úkolům činnosti. Genetický vztah mezi p. č. a praktickými činnostmi se projevuje v jejich rozvinutém vnějším pohybovém charakteru. V pohybech ruky, která ohmatává předmět, v pohybech hrtanu, vytvářejícím slyšitelný zvuk, v pohybech očí, sledujících viditelnou konturu, se plynulé porovnává vnímány s originálem, ověřuje se a koriguje obraz. Při dalším rozvoji p. č. se značně zkracují motorické prvky a navenek vnímání nabývá podobu jednorázového aktu "spatření". Tyto změny jsou podmíněny formováním rozvětvených systémů senzorických vzorců a operačních jednotek vnímání u dítěte, které umožňují proměnit vnímání z procesu vytváření obrazu na relativně jednodušší proces poznávání. Senzorické vzorce odpovídají takovým společensky vypracovaným systémem senzorických vlastností, jako je škála hudebních tónů, systém fonémû mateřského jazyka nebo systém základních geometrických forem. Tím, že si dítě osvojuje senzorické vzorce, začíná je používat jako osobité smyslové míry. V důsledku toho vzrůstá tak přesnost, jakož i zámemosť senzorickopercepčných procesů.

PERSERVERACE (z lat. Perseveratio - vytrvalost) - cyklické opakování nebo nutkavá reprodukce nějaké činnosti, myšlenky nebo zážitku, často navzdory vědomému záměru. Rozlišuje se p. v pohybové, emoční, senzorickopercepčnej (- »eidetizmus) a intelektové oblasti. Tendence k p. se často pozoruje při lokálních poškozeních mozku, při řečových, pohybových a emočních poruchách; p. se mohou vyskytovat i při odpoutání pozornosti nebo stavech silného vyčerpání (- »únava). Předpokládá se, že základ p. tvoří procesy cyklického vzruchu neuronových struktur, spojené s zpožděními se signálu o ukončení činnosti.

PERSONALIZACE (z lat. Persona - osobnost) - proces, v jehož důsledku se subjekt stává individuálně zastoupeným v činnosti jiných lidí a ve společenském životě může vystupovat jako osobnost. Potřeba p. je hlubinný a ne vždy uvědomování základ neutilitárnych forem styku mezi lidmi (altruismu, afilace, snahy o společenské uznání a sebeurčení ve skupině atd.). Základním rysem schopnosti p. je možnost individua realizovat činnosti, podmiňovat podstatné změny ve společenském bytí, za které je odpovědné před společností. Schopnost p. souvisí s mírou individuality subjektu, se souhrnem jeho sociální významných odlišností od jiných lidí. Experimentální se dokázalo, že se tato potřeba a schopnost individua plně a v sociální pozitivní formě projevuje v seskupeních typu kolektivu, kde je p. jednotlivce podmínkou p. všech členů kolektivu. Naproti tomu v korporativních skupinách a asociálních asociacích depersonalizace všech vytváří podmínky pro to, aby jeden z nich (vůdce) uskutečňoval p. prostřednictvím svých antisociálních vlastností.

PERSONIFIKACE (z lat. persona - osobnost, osoba, facere - dělat) - přenášení lidských vlastností na zvířata a rostliny, abstraktní pojmy, neživé předměty a přírodní jevy, jejich Osobní přístup.

PIKTOGRAM (z lat. pictus- kreslený, z řec. gramma - záznam) - obrázkové písmo, které se používá v psychologii jako metoda výzkumu zprostředkovaného zapamatování. Využívá se jako diagnostická metoda v psychiatrii a klinické psychologii. P. představuje souhrn grafických obrázků, které vymýšlí sám subjekt s cílem efektivně si zapamatovat a následně reprodukovat (-> reprodukce) libovolné slova a výrazy. Jako diagnostická metoda patří p. do kategorie projekčních testů (-> testy projekční), protože často odráží skryté motivy, osobní problémy a obavy subjektů. Předpokládá se, že výběr a sestavení grafických obrázků umožňuje odhalit nejen poruchy paměti, ale i poruchy pojmového myšlení (- »myšlení slovně-logické).

PLACEBOEFEKT (z lat. placebo - zotavit se) - změna ve fyziologickém nebo psychologickém stavu subjektu vyvolaná užitím placeba - neškodného přípravku, který je naordinovaných tak, jakoby šlo o nějaký léčivý prostředek. Při p. se projevuje psychoterapeutický účinek samého užití léku. Využívá se tehdy, když je třeba zjistit podíl sugesce na léčebném působení nového léku. Skupině zkoumaných osob se oznámí, že je budou léčit novým přípravkem, přičemž polovině skupiny se podá placebo. Porovnáním výsledků dvou podskupin lze posoudit skutečnou účinnost přípravku. P. se využívá i v psychoterapii a některých experimentálních psychologických úlohách.

POCIT - odraz vlastností předmětů objektivního světa, vznikající při jejich bezprostředním působení na receptory. V rámci reflexní teorie I. P. Pavlova proběhly výzkumy, které ukázaly, že fyziologický mechanismus p. je ucelený reflex, kde jsou přímými a zpětnými vazbami spojeny periferní a centrální oblasti analyzátoru. V současné dobé se problematika p. intenzivně rozpracovává v psychofyziky senzorických procesů a v různých oblastech fyziologie. Rozmanitost p. odráží kvalitativní rozmanitost okolního světa. Lenin vyčlenil odraz kvality jako hlavní moment p. a v souvislosti s tím napsal: "První a počáteční je p. a v něm nevyhnutelně i kvalita." P. lze klasifikovat podle různých kritérií. Velmi rozšířené je rozdělení p. podle modality, kdy se vyčleňují p. zrakové, sluchové, hmatové a i. V rámci jednotlivých modalit možná p. klasifikovat detailnější (např. prostorové a barevné zrakové p.). V takové klasifikaci vzniká problém, kde začlenit intermodální p. nebo synestézie. Angl. fyziolog Ch. Sherrington určil tři základní třídy p .: 1. exteroceptívne, které vznikají při působení vnějších podnětů na receptory umístěné na povrchu těla; 2. proprioceptivní (kinestetické), které odrážejí pohyby a vzájemnou polohu částí těla na základě činnosti receptorů umístěných ve svalech, šlachách a pouzdrech kloubů; 3. Interoceptivní (organické), které pomocí specializovaných receptorů signalizují průběh procesů výměny uvnitř organismu. Exteroceptívne p. se člení na dvě podtřídy: distanční (zrakové, sluchové) a kontaktní (hmatové, chuťové). Přechodný stav mezi těmito podtřídami tvoří čichové p. Uvedená klasifikace však nezohledňuje známou nezávislost funkcí p. od morfologické lokalizace receptorů. Např. zrakové p. mohou vykonávat důležitou proprioceptivní funkci. Angl. neurolog H. Head se pokusil vytvořit genetickou klasifikaci p. a vyčlenil starší - protopatickú, a mladší - epikritickú citlivost. Protopatické p. na rozdíl od epikritických neumožňují přesně lokalizovat zdroj podnětu ani ve venkovním prostoru, ani v těle, vyznačují se konstantním afektivní nábojem a odrážejí spíše subjektivní stavy než objektivní procesy.

POCITOVÝ PRÁH - velikost podnětu, který vyvolává nebo mění pocit. Minimální velikost podnětu, která začíná vyvolávat pocit, se nazývá spodní absolutní p. p. Horní absolutní p. p. je hodnota, při níž pocit nebo mizí, nebo se kvalitativně mění (např. na bolest, jak je to při zvýšení hlasitosti zvuku nebo jasu světla). Minimální přírůstek hodnoty podnětu doprovázen právě pozorovatelnou změnou pocitu se nazývá rozdílový (nebo diferenciální) p. p. Měření absolutních a diferenciálních p. p. vedly k názoru, že existuje více či méně široká "prahová zóna", uvnitř které se mění pravděpodobnost reakce od 0 do 1. Hodnoty všech uvedených druhů p. p. se mění v procesech adaptace a jsou ovlivňovány velkým počtem faktorů - od časových a prostorových podmínek podráždění po individuální vlastnosti funkčního stavu pozorovatele. P. p. je nepřímo úměrný kvantitativnímu parametru příslušného druhu citlivosti.

PODMÍNĚNÝ REFLEX - reflex, který se tvoří časovým spojením jakéhokoliv původně indiferentního podnětu s následným podnětem, který vyvolává bezpodmínečný reflex. Termín p. r. navrhl I. P. Pavlov. Podnět, který původně nevyvolával odpovídající reakci, ji vytvořením p. r. začíná vyvolávat a stává se signálním (podmíněným, t. j. vyskytujícím se za určitých podmínek) podnětem. Rozlišují se dva druhy p. r .: klasický, který se tvoří uvedeným způsobem, a instrumentální (operační), při jehož přípravě se nepodmíněné posílení vyskytuje pouze tehdy, když zvíře vykoná určitou pohybovou reakci (-> operační podmiňování). Mechanismus utváření p. r. se zpočátku vysvětloval tím, že mezi dvěma centry - podmíněného a nepodmíněného reflexu se utváří spoj. V současnosti se mechanismus p. r. chápe jako složitý funkční systém se zpětnou vazbou, čili systém, který je organizován podle principu kruhu, a ne oblouku. P. r. u zvířat tvoří signální soustavu, v níž jako signální podněty vystupují faktory prostředí. U člověka existuje vedle první signální soustavě, utvořené působením prostředí, i druhá signální soustava, kde jako podmíněný podnět vystupuje slovo "signál signálů").

PODNĚT - jakýkoliv materiální agens, vnější nebo vnitřní, vědom nebo nevědomý, který je příčinou následných změn ve stavu organismu. Pojem p. je příbuzný pojmem "stimul" a "signál". Pokud se upevnil příčinný vztah mezi danou událostí a následnými změnami ve stavu organismu, p. vystupuje jako stimul a odpovídající změna jako reakce. Rozlišují se p. s bezprostředním biologickým významem (biogenní), se zprostředkovaným biologickým významem (abiogénne) a s nezjištěným (neurčitým) biologickým významem. Abiogénne p., Pokud je organismus na ně citlivý, vystupují jako signály, protože orientují organismus na biogenní p. a p. s neurčitým významem. P. jsou materiální agens různého druhu (fyzikální, chemické, fyzikálně-chemické), které se vnímají buď speciálními nervovými zakončeními různých analyzátorů, nebo přímo buňkami některých orgánů a tkání. Rozsah intenzity p. se pohybuje od minimálních hodnot (dostatečných na vznik pocitu) po maximální (při kterých se ještě zachovává pocit dané kvality), které vystupují jako prahové: spodní a horní absolutní práh (- »pocitový práh). P. mohou být adekvátně (geneticky spojené s odpovídajícími analyzátory) a neadekvátní (které nejsou s daným analyzátorem geneticky spojené, ale v něm vyvolávají specifické pocity). Např. sítnice podmiňuje vznik zrakových pocitů tak při působení světla, jakož i při mechanickém a elektrickém působení na oko.

POHYBY NEVĚDOMÉ - vnější a vnitřní tělesné pohybové akty (procesy), které subjekt vědomě reguluje na základě své potřeby dosahovat cíl jako obraz předjímání výsledku. P. v. předpokládají vědomou orientaci na cíl tak na úrovni řeči, tak na úrovni představ (fantazie). Lze je provádět prostřednictvím kosterního svalstva vnějších orgánů těla, které provádějí prostorové pohyby, i hladkého svalstva vnitřních orgánů (např. Cév), kterými se realizují vegetativní funkce. Experimentální se dokázalo, že původně nevědomé pohyby se mohou stát vědomými, pokud se pohybová orientace externalizuje (např. Při pozorování měnícího se tonu cév pomocí přístroje) a následně internalizuje na specifickou pohybovou (Kinestetický) orientaci. Počáteční formy p. v. - tzv. instrumentální nebo operační pohyby - se vyskytují už u nižších živočichů v situacích, kdy daný podnět přímo nepůsobí a když pohyb, který začíná a probíhá za jeho nepřítomnosti, nakonec vede živočicha k cíli.

POHYBY VĚDOMÉ - vnější a vnitřní tělesné pohybové akty (procesy), které subjekt vědomě reguluje na základě své potřeby dosahovat cíl jako obraz předjímání výsledku. P. v. předpokládají vědomou orientaci na cíl tak na úrovni řeči, tak na úrovni představ (fantazie). Lze je provádět prostřednictvím kosterního svalstva vnějších orgánů těla, které provádějí prostorové pohyby, i hladkého svalstva vnitřních orgánů (např. Cév), kterými se realizují vegetativní funkce. Experimentální se dokázalo, že původně nevědomé pohyby se mohou stát vědomými, pokud se pohybová orientace ex- ternalizuje (např. Při pozorování měnícího se tonu cév pomocí přístroje) a následně internalizuje na specifickou pohybovou (Kinestetický) orientaci. Počáteční formy p. v. - tzv. instrumentální nebo operační pohyby - se vyskytují už u nižších živočichů v situacích, kdy daný podnět přímo nepůsobí a když pohyb, který začíná a probíhá za jeho nepřítomnosti, nakonec vede živočicha k cíli.

POJEM - jedna z logických forem myšlení, vyšší úroveň zobecnění, která je charakteristická pro myšlení slovního-logické. P. může být konkrétní a abstraktní. Nejabstraktnější pojmy se nazývají kategorie. Psychologie zkoumá utváření p. u člověka. Odlišuje se osvojování p. utvořených jinými lidmi a samostatné utváření nových p. V empirických výzkumech myšlení se do značné míry uplatňují metody určování, porovnávání a klasifikace p., Utváření umělých p. (-> zobecnění). Zkoumá se stupeň systemizovaných p. (Sémantické sítě). Provádějí se zvláštní psychologické výzkumy zaměřené na utváření p. předmětného světa, jiných lidí, sama sebe. Rozlišují se p. běžné a vědecké, živelné a záměrně utvářené. Bylo prokázáno, že u dítěte lze ve zvláštních podmínkách učení utvářet pojmové struktury rychleji než při jejich živelném utváření.

POROVNÁNÍ - jedna z logických operací myšlení. Úkoly na p. předmětů, obrázků, pojmů se do značné míry využívají v psychologických výzkumech vývinu myšlení a jeho poruch. Analyzují se předpoklady pro p., Lehkost přechodu od jednoho p. k druhému atd.

POSUN RIZIKA - růst rizikovosti skupinových nebo individuálních rozhodnutí po skupinové diskusi ve srovnání s prvotními rozhodnutími členů skupiny (-> skupinové rozhodování, - »skupinová polarizace). P. r. se často pozoroval v různých experimentálních situacích. Existují tři skupiny postupů při experimentálním výzkumu p. r .: 1. srovnání primárních individuálních rozhodnutí s jednotným skupinovým rozhodnutím; 2. srovnání primárních individuálních rozhodnutí po vyjádření jednotného skupinového rozhodnutí se sekundárními individuálními rozhodnutími; 3. srovnání primárních individuálních rozhodnutí po skupinové diskusi, kde se nedosáhla shoda, se sekundárními individuálními rozhodnutími. P. r. se vysvětloval mnohými hypotézami, z nichž je nejpopulárnější tato: každý člen skupiny přehodnocuje během diskuse své rozhodnutí tak, aby ho přiblížil hodnotovému standardu skupiny.

POTŘEBA (v psychologii) - stav individua, vyvolaný nedostatkem objektů nezbytných k jeho existenci i rozvoj a tvořící zdroj jeho aktivity. V dějinách lidské společnosti jsou p. lidí jako funkce jejich činnosti důsledkem rozvoje výroby. Přírodní předmět přestává být pouze kořistí, t. j. objektem, který má výlučně biologický význam jako potrava. Pomocí nástrojů je člověk schopen měnit objekt, přizpůsobovat ho svým vlastním p. Tím se rozvíjejí i p. lidí, t. j. zapojují se do dějin, stávají se jejich prvkem. Výroba není spjata se subjektem bezprostředně, ale zprostředkovaně přes p. Živočišné, organické p. se mění na lidské, "nadorganické" p., zprostředkované dotčenou činností. P. jsou předpokladem i výsledkem nejen vlastní pracovní činnosti lidí, ale i poznávacích procesů. Právě proto p. vystupují jako takové stavy osobnosti, díky kterým se uskutečňuje regulace chování, určuje se zaměřenost myšlení, citů i vůle člověka. P. člověka jsou ovlivněny jeho výchovou v širokém slova smyslu, t. j. celkovým začleněním do lidské kultury, která je dána tak předmětné (materiální p.), jakož i funkčně (duchovní p.). Uspokojování p. je v podstatě proces, ve kterém si člověk osvojuje určitou formu činnosti, podmíněnou společenským vývojem. Přitom "sama první uspokojena potřeba, činnost tohoto uspokojování a již dosažený nástroj tohoto uspokojování vedou k novým potřebám a toto vytváření nových potřeb. Z této struktury pracovní činnosti lze odvodit i společenské charakteristiky lidských p. Protože proces uspokojování p. Představuje cílevědomou činnost, p. jsou zdrojem aktivity osobnosti. člověk si uvědomuje cíl subjektivně jako p., se přesvědčuje, že p. lze uspokojit pouze dosažením cíle. Vyhledáváním prostředků k dosažení cíle jako objektu může člověk porovnávat své subjektivní představy o p. s jejím objektivním obsahem. P. se projevují v motivech (pudech, přáních atd.), které povzbuzují člověka k činnosti.

POZORNOST - soustředění činnosti subjektu v daném "momentě na určitý reálný nebo ideální objekt (předmět, událost, obraz, myšlenku atd.). Pozornosti lze rozumět i soulad různých článků funkční struktury činnosti, určující úspěšnost její realizování (např. Rychlost a přesnost řešení úlohy). Okruh problémů p. se vymezil v důsledku diferenciace širšího filozofického pojmu apercepcie (GW Leibniz, Kant, JF Herbart). v pracích W. Wundta se tento pojem vztahuje na procesy, jejichž prostřednictvím se uskutečňuje přesné uvědomování si obsahu vnímaného a jeho integrace do celostní struktury minulé zkušenosti ( "tvůrčí syntéza"). Významným přínosem pro rozvoj představ o p. byla teorie volní p., kterou vypracoval rus. psycholog NN Lange. Lange, podobně jako franc. psycholog T. Ribot, spojoval p. s regulací ideomotorických pohybů (- »ideomotorický akt), které se uskutečňují při vnímání a představování objektů. V současné psychologii se p. zkoumá v rámci obecné, inženýrské, pracovní, klinické, vývojové a pedagogické psychologie. Vyčleňují se tři druhy p. Nejjednodušší a geneticky primární je neúmyslný p. Má pasivní charakter, protože je spjata s událostmi, které nesouvisí s cílem činnosti subjektu. Fyziologickým projevem tohoto typu p. je orientační reakce. Pokud se činnost realizuje v rámci vědomých záměrů subjektu a vyžaduje volní úsilí, pak se mluví o úmyslné p. Tato se vyznačuje aktivitou, složitou strukturou, zprostředkovanou sociální vypracovanými způsoby organizace chování a komunikace, má společný původ s pracovní činností. Podle toho, jak je rozvinutá operačně-technická stránka činnosti v souvislosti s automatizací a změnou činů na operace, jakož i v důsledku změn motivace (např. Přeměna motivu na cíl) může se vyskytnout tzv. postúmyselná p. Směr činnosti přitom stále odpovídá vědomě přijatým cílem, ale její realizace si již nevyžaduje zvláštní duševní úsilí a je v čase ohraničena pouze únavou a vyčerpaností organismu. Mezi charakteristiky p., Které byly zjištěny v experimentálních výzkumech, patří výberovosť, rozsah, stálost, rozdělení a přepínání. Výberovosť p. souvisí s možností úspěšného naladění (pokud se vyskytují překážky) na vnímání informace, která se vztahuje na vědom cíl. Množství současně zřetelně uvědomování objektů je mírou rozsahu p., Který se prakticky neliší od rozsahu bezprostředního zapamatování nebo krátkodobé paměti (-> paměť krátkodobá). Tento ukazatel v mnohém závisí na organizace zapamatování materiálu a od jeho charakteru a obyčejně se rovná 5-7 objektem. Hodnocení rozsahu p. se uskutečňuje pomocí tachistoskopickej expozice (-> tachistoskop) objektů (písmen, slov, obrazců, barev atd.). Přepínání a stálost p. se určují metodami, které umožňují popsat dynamiku realizace poznávacích a výkonných činností v čase, zejména při změně cílů. Rozdělení p. se zkoumá při současném plnění dvou i více činností, které nelze realizovat rychlým přepínáním p.

POZOROVACÍ SCHOPNOST - schopnost individua všímat si podstatné, i těžko pozorovatelné osobitosti předmětů a jevů. P. s. se získává životní zkušeností a předpokládá touhu po poznání a hloubavost. Rozvíjení p. s. je významnou úlohou při formování adekvátního vnímání skutečnosti.

POZOROVÁNÍ - jedna z hlavních empirických metod psychologického výzkumu, která spočívá v záměrném, systematickém a cílevědomém zaznamenávání psychických jevů s cílem zkoumat jejich specifické změny za určitých podmínek a najít jejich smysl, který není bezprostředně zřejmý. P. zahrnuje prvky teoretického myšlení (záměr, systém metod, interpretace a kontrola výsledků) a kvantitativní metody analýzy [škálování, hledání faktorů (-> faktorová analýza) atd.]. Přesné vymezení rámce p. závisí na stavu poznatků v zkoumané oblasti a od vytyčené úkoly. Ve výsledcích p. se podstatně odráží zkušenost a kvalifikace pozorovatele. Zkušenost pozorovatele při psychologické interpretaci chování lidí neomezuje pouze na jeho vědecké představy, ale zahrnuje také jeho zažité stereotypy myšlení, emoční vztahy, hodnotové orientace atd. Navzdory všemožným opatřením je p. vždy do určité míry subjektivní; může totiž vyvolat zaměření, které je příznivé pro zaznamenání významného faktu, v důsledku čehož se fakta interpretují v duchu očekávání pozorovatele. Větší objektivitu p. může zaručit jeho opakování, vyhýbání se předčasným zobecňování a závěrem, kontrola pomocí dalších výzkumných metod.

PRACOVITOST - charakterová črta, která spočívá v kladném vztahu osobnosti k pracovní činnosti. P. se projevuje v aktivitě, iniciativě, píle, elánu a spokojenosti s prací. Z psychologického hlediska p. předpokládá vztah k práci jako k hlavnímu smyslu života.

PRACOVNÍ SOUHRA - ukazatel souladu interakce jednotlivců v konkrétní společné činnosti. P. s. se vyznačuje vysokou produktivitou společné práce jedinců při dostatečné subjektivní spokojenosti s průběhem a výsledkem dané činnosti.

PŘÁNÍ - prožívání možnosti něco mít nebo něco uskutečnit, které je odrazem potřeby a přešlo do aktuálního myšlení. Ž. má motivační sílu a zostřuje uvědomění si cíle budoucí činnosti i vytvoření jejího plánu. Ž. jako motiv činnosti se vyznačuje poměrně výrazným uvědomováním si potřeby. Uvědomují se přitom nejen její objekty, ale i možné způsoby její uspokojení.

PŘEDMĚTNĚHODNOTOVÁ JEDNOTA TÝMU - Normativní integrace individuálních činností ve skupině, kdy je každá z nich podmíněna jednotným hodnotovým (- »hodnota) obsahem předmětu společné činnosti. P. j. k. je důležitým prvkem integrace sociální skupiny (integrace skupinová) jako souhrnného subjektu činnosti; projevuje se podobností hodnotových představ členy skupiny o předmětu (cíli) společné činnosti, jako; ij jednotou praktického provádění (aktualizace) těchto představ v konkrétních podmínkách činnosti. P. j. k. se zákonitě rodí v sociální podmíněné společné činnosti a lze ji považovat za projev integrace kolektivu na vyšší úrovni (-> jed- nota hodnotových orientací).

PŘEDSTAVY - obrazy předmětů, scén a událostí, které vznikají na základě vzpomínání nebo produktivní představivosti. Na rozdíl od vnímání mohou mít p. zobecněný charakter. Zatímco vnímání se vztahuje pouze na přítomnost, p. se mohou vztahovat i na minulost a budoucnost. P. se od vnímání odlišují mnohem menším stupněm jasnosti a přesnosti. Přesto, protože mají smyslově-předmětný charakter, lze je rozdělit podle modality na zrakové, sluchové, čichové, taktilní atd. P. dobře známých scén nebo míst jsou jedním z nejefektivnějších mnestických prostředků (- »mnemonika). Přetváření p. má důležitou úlohu při řešení myšlenkových úkolů, zejména těch, které vyžadují nový způsob "vidění" situace.

PŘEDSUDEK - postoj, který brání adekvátně vnímat zprávu nebo činnost. Člověk si zpravidla neuvědomuje nebo nechce uvědomit, že je zaujatý, a považuje svůj vztah k objektu p. za důsledek objektivního a samostatného posuzování některých faktů. P. může být důsledkem zbrklé a nepodložených závěrů, vycházejících z osobní zkušenosti (- »stereotyp sociální), jakož i výsledkem nekritického stahování standardizovaných úsudků, přijatých v určité společenské skupině. Člověk často využívá p. k ospravedlnění nesprávného řízení.

PŘESVĚDČENÍ - uvědomění potřeba osobností, která ji motivuje jednat v souladu s vlastními hodnotovými orientacemi. Obsah potřeb, které vystupují ve formě p., Odráží určité pojetí přírody a společnosti. V podobě uspořádaného systému názorů (politických, filozofických, estetických, přírodovědných atd.) Vystupuje soubor p. jako světonázor člověka. Působení na vědomí osobnosti prostřednictvím jejího vlastního kritického náhledu. Základem této metody je výběr, logické uspořádání faktů a závěrů z hlediska jedné funkční úlohy.

PŘESVĚDČIVOST - vlastnost osobnosti, která určuje celkovou zaměřenost činnosti a hodnotových orientací osobnosti a stává se regulátorem jejího vědomí a chování. P. se projevuje v subjektivním vztahu osobnosti ke svému řízení a přesvědčení, co souvisí s hlubokým a odůvodněným přesvědčením o správnosti poznání, principů a ideálů, kterými se řídí. Osobní potřeby, hodnotové orientace a sociální normy uvědomělá na základě p. organicky zapadají do objektivního obsahu forem životní činnosti osobnosti a určují její chování. P. závisí na zkušenosti osobnosti a od jejích vztahů ke společnosti. P. je založena na znalostech, především světonázorového charakteru, které se prolínají s vůlí, tvoří obsah motivů činnosti a formují postoje osobnosti. P. je názorově-psychologickým základem rozvoje takových volních vlastností, jako je odvaha, rozhodnost, stálost, věrnost ideálům. P. se může projevovat jako hluboké pochopení potřeb společnosti, smyslu mravních požadavků. P. může nabývat i zvrácené podoby, když si osobnost nekriticky osvojuje určité názory, dogmaticky chápe nezvratnost určitých principů, autority (- »předsudek).

PROŽÍVÁNÍ (v psychologii) - 1. jakýkoliv subjektům pociťovaný emočně zbarvený stav a jev skutečnosti, který je bezprostředně dán v jeho vědomí a který pro něj představuje událost jeho vlastního života; 2. snaha, přání, chtění, které představují v individuálním vědomi volbu motivů a cílů činnosti subjektu, a tím pomáhají subjektu uvědomit si vztahy k vlastním životním událostem; 3. forma aktivity, která vzniká tehdy, když subjekt nemůže dosáhnout své hlavní životní motivy, kdy se hroutí jeho ideály a hodnoty. Tato forma aktivity se projevuje přetvářením psychologického světa subjektu, které je zaměřeno na hledání nového smyslu existence. V prvním, širším významu pojmu p., Který pochází z introspektivní psychologie, se jako specifikum p. zdůrazňuje jeho bezprostřední danost ve vědomí subjektu. Sov. psychologie překonala omezení subjektivistický přístupu k vědomí, které spočívají v redukování p. převážně na afektivní stavy subjektu, ve výrazném oddělování poznání skutečnosti daného v p. od vztahu subjektu k ní, jakož i ve zkoumání p. mimo reálné životní činnosti člověka. Z popisu takového psychického faktu, jako je p., Vyplývá, že je zakořeněné v individuálním životě osobnosti. Druhý význam pojmu p. odhaluje funkci snah, přání a chtění v regulaci činnosti osobnosti. Tyto formy p. odrážejí dynamiku boje motivů, výběru - volby nebo odmítnutí cílů ve vědomí. Motiv, který je subjektivní vyjádřený v p., Se přímo do něj nezačleňu- je, což vytváří dojem, jakoby samo p. motivovalo chování osobnosti. Ve skutečnosti však p. vystupuje jako vnitřní signál, jehož prostřednictvím se uvědomuje osobnostní smysl probíhajících událostí, uskutečňuje se vědomá volba možných mo- Livov a regulace chování osobnosti. Ve třetím významu pojmu p. je p. zvláštní formou aktivity, která člověku umožňuje překonávat závažné obtíže v kritické životní situaci, získat díky přehodnocení hodnot nový smysl existence.

PŘÁTELSTVÍ - druh stabilních, individuálních a výběrových meziosobnostních vztahů, které se vyznačují vzájemnou náklonností, zvýšenou afilací, vzájemným očekáváním opětována citů a preference. P. předpokládá dodržování nepsané "dohody", podle níž je nezbytné vzájemné porozumění, otevřenost, důvěra, aktivní vzájemná pomoc, zájem o řízení a prožívání druhého, upřímnost a nezištné city. Vážné porušení této "dohody" naruší p., Vede k povrchním přátelským vztahům nebo zvrátí p. ve svůj protiklad - nepřátelství. P. - přes jeho intimitě - lze klást do protikladu k pracovním, služebním a jiným vztahem pouze relativně. Závisí od společného cíle, zájmů, ideálů, záměrů, nevyhnutelně se v něm projevuje jednota hodnotových orientací. Bohatství vztahů p. určuje sociální hodnota činnosti, jejíž se přátelé zasvětili, idejí a zájmů, na nichž je založen jejich svazek. Funkce p., Zákonitosti jeho rozvoje atd. se podstatně mění v různých etapách života a mají své zvláštnosti i podle pohlaví. Nejintenzivněji p. se navazují v období mládí a dospívání, kdy se vztahu k přátelům připisuje největší význam, mládež se často stýká a tráví spolu hodně času. Ve vztahu mezi přáteli vzniká hluboký emoční kontakt. Dívky, protože u nich potřeba intimnosti vzniká spíše než u chlapců, dřív zanechávají dětské známosti a navazují zralejší p. Založení rodiny a jiné změny, které doprovázejí dospívání, mění i charakter p. Přátelské vztahy ztrácejí svou jedinečnost, jejich význam se zmenšuje, mění se funkce p. Přesto zůstává p. iv pozdějších životních obdobích jedním z nejdůležitějších faktorů utváření osobnosti a udržování stability koncepce "já". Protože p. představuje sociální jev, nelze jej analyzovat pouze psychologickými prostředky; aktivně se jím zabývá i sociologie, filozofie, etnografie a jiné vědy.

PŘIVYKÁNÍ (v psychofyziológii) - negativní učení, jehož účinek spočívá v tom, že chybí reakce na určitý stimul. V nejobecnější formě je p. spjaty s postupným zmenšováním amplitudy reakce při opakování stimulu. Od únavy a vysílení se p. liší tím, že reakci lze znovu vyvolat jednoduchou změnou stimulu. Nejzřetelnější se p. projevuje v systému orientačního reflexu.

PROBLÉM (z řec. problema - úloha) - uvědomění si nemožnosti řešit potíže a rozpory určité situace prostřednictvím vlastních poznatků a zkušeností. P.,. podobně jako úkol, začíná v problémové situaci. Tato situace jako psychologická kategorie však podmiňuje pouze začáteční stádium myšlenkové interakce subjektu a objektu, vznik poznávacího motivu a stanovení předběžných hypotéz o způsobech jejího řešení. Ověřování těchto hypotéz vede k tomu, že problémová situace se mění buď na p., Nebo na roli. Úloha vzniká tehdy, když se v objektu poznávání skrývá hledané, které je třeba najít přetvořením určitých podmínek. Úloha představuje znakový model problémové situace, t. j. cosi objektivně, co lze předat jinému člověku, co se může stát součástí výuky. Přetvoření problémové situace na roli nebo sérii úloh je aktem produktivního myšlení. P., na rozdíl od úlohy, se uvědomuje jako taková rozporná situace, v níž se vyskytují protikladné názory na vysvětlování stejných objektů, jevů a jejich vzájemných vztahů. V problémovém učení se používá pojem učebního p. Tento p. má logickou formu poznávací úlohy, která ve svých podmínkách obsahuje určité rozpor (nadbytečné, nedostatečné, alternativně, částečně nesprávné údaje atd.) a končí se otázkou, objektivizujúcou dané protimluv. Odhalení rozpory v učebním p. (Problémové roli) vede u žáků k prožívání intelektuálních potíží, vyvolává problémovou situaci.

PROBLÉMOVÁ SITUACE (z řec. roblema - úkol, z lat. situatio - stav) - 1. situace, kterou pokud chce individuum nebo kolektiv zvládnout, musí najít a použít nové prostředky a způsoby činnosti; 2. psychologický model podmínek pro vznik myšlení - na základě situačně vyvolané poznávací potřeby, forma vztahu mezi subjektem a objektem poznání. P. s. charakterizuje interakci mezi subjektem a jeho prostředím, jakož i psychický stav poznávající jedince, který se nachází v objektivním a obsahově rozporném prostředí. Uvědomění si jakéhokoliv rozpory v průběhu činnosti (např. Neschopnost splnit teoretickou nebo praktickou roli pomocí dříve osvojených poznatků) vyvolává potřebu nových poznatků, poznání neznámého, a tím i možnost dané rozpor vyřešit. Objektivizace neznámého v p. s. se uskutečňuje formou otázky, kterou si subjekt klade a která představuje začátek myšlenkové interakce mezi ním a objektem. V průběhu takové interakce hledá subjekt odpověď na otázku, jaké jsou nové poznatky o předmětu, způsob nebo podmínky činnosti, přičemž se i sám produktivní vyvíjí. Protože do "prostředí" subjektu patří nejen objekty, ale i sociální prostředí, geneticky primární musí být otázka položena ne sobě samému, ale jinému člověku, který svou aktivitou zprostředkovává rozvoj individua. P. s. je jedním z hlavních pojmů problémového učení.p

PROBLÉMOVÉ UČENÍ - učitelem organizovaný způsob aktivní interakce mezi subjektem a problémově podávaným obsahem učení, v průběhu níž subjekt vniká do objektivních rozporů vědeckého poznání a způsobů jejich řešení, učí se myslet, tvořivě si osvojovat poznatky. Žák ve společné činnosti s učitelem nejenže zpracovává informace, ale tím, že si osvojuje nové, prožívá tento proces jako subjektivní objevování něj dosud neznámých poznatků, jak postihování a pochopení vědeckých faktů, principů, způsobů nebo podmínek činnosti, jako osobnostní hodnotu, která podmiňuje rozvoj poznávací motivace a zájem o obsah předmětu. V p.u. se vytvořením problémové situace modelují podmínky výzkumné činnosti a rozvoje tvůrčího myšlení žáka. Prvky (ejto situace jsou objekt a subjekt poznání, jakož i jejich myšlenková interakce, jejíž zvláštnosti závisejí na učebního materiálu a didaktických metod k organizaci poznávací činnosti. Myšlení žáků v pu se usměrňuje prostřednictvím problémových a informačních otázek. Problémové otázky poukazují na učební problém a na oblast, kde hledat zatím neznámé poznatky. v pu se princip problémovosti uplatňuje tak v obsahu učebního předmětu, jakož i při rozpracovávání tohoto obsahu v procesu výuky. První se dosahuje vypracováním systému problémů, které odrážejí hlavní obsah učební disciplíny; druhé - vytvořením dialogického pu, při kterém se učitel i žák projevují intelektuální aktivitou a iniciativou, zajímají se navzájem o své úsudky, posuzují varianty řešení. V takovém pu se pomocí systému učebních problémů a jimi podmíněných problémových situací modeluje výzkumná předmětná činnost, sociální interakce a dialogický styk jejích účastníků.

PSÍ (logo) - písmeno řec. abecedy, které se používá jako symbol pro označení psychologie.

PSYCHICKÉ STAVY - pojem, který se používá k označení relativně statického momentu v psychice individua na rozdíl od pojmu "psychický proces", který zdůrazňuje dynamické aspekty psychiky, a od pojmu "psychická vlastnost", který poukazuje na stabilitu projevů psychiky individua, jejich ustálení a opakovatelnost ve struktuře jeho osobnosti. Stejný psychický projev lze zkoumat v různých souvislostech. Např. afekt jako p. s. představuje zobecněné charakteristiku psychiky z hlediska emocí, poznání i chování subjektu v určitém, relativně ohraničeném časovém období; afekt jak psychický proces se vyznačuje stadiálnosti rozvoje emocí a lze jej považovat i za projev psychických vlastností individua (vznetli- vost, nezdrženlivost, zlostnosť). Mezi p. s. patří projevy citů (nálady, afekty, euforie, úzkost, frustrace atd.), pozornosti (soustředění, rozptýlení pozornosti), vůle (rozhodnost, roztržitost), myšlení (pochybnosti), fantazie (snění) atd. Předmětem zvláštního psychologického výzkumu jsou p. s. lidí ve stresových, extrémních podmínkách (v bojových situacích, při zkouškách, při rozhodování v časové tísni), v závažných situacích spojených s pocitem odpovědnosti (předstartovní p. s. sportovců atd.). V patopsychológii a klinické psychologii se zkoumají patologické formy p. s. - nutkavé stavy, v sociální psychologii - masové p. s. (Např. Panika masová).

PSYCHIKA (z řec. psychikos - duševní) - systémová vlastnost vysokoorganizovanej hmoty, která spočívá v tom, že subjekt aktivně odráží objektivní svět, vytváří si obraz tohoto světa a na základě toho reguluje své chování a činnost. P. obsahuje určitým způsobem uspořádané události, které se vztahují na minulost, přítomnost i možnou budoucnost. U člověka je minulost zastoupena zkušeností, pamětí; přítomnost - souhrnem obrazů, zážitků, rozumových aktů; možná budoucnost - pohnutkami, záměry, cíli, jakož i fantazií, blouzněním, sny atd. Lidská p. může být vědoma i nevědomá, ale i nevědomá p. se kvalitativně odlišuje od p. zvířat. Díky aktivnímu a předsazené odrazu vnějších objektů ve formě p., Který se uskutečňuje prostřednictvím specifických tělesných orgánů (smyslové orgány, mozek), může organismus provádět činnosti, které jsou adekvátně vlastnostem těchto objektů, a tím uspokojovat své potřeby, může rozvíjet vyhledávací i nadsituačnú aktivitu . Z toho vyplývá, že určujícími znaky p. jsou: odraz, který utváří obraz předmětného prostředí, kde živé bytosti působí, jejich orientace v tomto prostředí a uspokojení potřeby kontaktu s tímto prostředím. Tyto kontakty zase na principu zpětné vazby kontrolují správnost odrazu. U člověka je kontrolní instancí sociální praxe. Díky zpětné vazbě se porovnává výsledek činnosti s obrazem, který vzniká před tímto výsledkem, předbíhá ho jako zvláštní model skutečnosti. Aktivita p. se projevuje při zobrazování reality, protože jeho předpokladem je přetvoření fyzikálních a chemických podnětů, které působí na nervová zakončení, na obrazy předmětů; projevuje se v oblasti pohnutek, které dodávají chování energii, jakož i při plnění programu chování, které zahrnuje hledání a výběr variant. P., která vznikla na určité úrovni biologické evoluce, představuje jeden z evolučních faktorů, neboť zajišťuje stále složitějšímu přizpůsobivost organismů podmínkám jejich existence. P. u člověka nabývá kvalitativně novou strukturu, podmíněnou společensko-historický ricky zákonitostmi. Vzniká vědomí jako nejvyšší úroveň regulace činnosti, utváří se osobnost.

PSYCHODELICKÉ STAVY - změny vědomí vyvolané podáním psychodelik. Výzkumy p. s. se začaly v 20. letech našeho století, LRE p. s. jsou vedle fyzických symptomech (slzivosť, nevolnost, třes a pod.) typické i vážné psychické změny: halucinace v podobě světelných záblesků, geometrických tvarů, transformací prostředí; nadměrná citlivost na zvuky, akustické iluze; změny v pociťování vlastního těla; zkreslené vnímání času a prostoru [ "zastavení" nebo "zrychlení" času (- »psychologický čas), opakované prožívání minulých událostí, nesprávný odhad rozměrů předmětů, ztráta perspektivy, pocit" rozplynutí "v prostoru]; emoční změny (pro zdravé osoby je typická povznesená nálada, nemotivovaný smích, vyrovnanost, pro nemocné zase záporné emoce); poruchy myšlení a paměti (zrychlení nebo zpomalení myšlení, iluzorní interpretace událostí); psychomotorické poruchy. P. s. měli důležitou roli v náboženských rituálech starověkých kultur. Systematicky se opakující p. s. způsobují hluboké změny osobnosti, které mají destruktivní charakter a vážné sociální následky.

PSYCHODELIKA (z řec. Psyche -duše, dělí-iluze; synonyma: halucinogeny, psychotomimetiká) - látky, které vyvolávají psychedelickými stavy. Patří k nim lyzergová kyselina dietylamidová (LSD-25), dimetyl- tryptamin (DMT), bufotenín, meskalin, psilocybin a jim podobné psychoaktivní látky obsažené v konopí (cannabinoidy), jakož i některé syntetické preparáty (Semil, dithranol atd.). Předpokládá se, že p. mají opačný účinek jako neuromediátory - vodiče vzruchu v nervovém systému. Svými účinky mohou p. změnit osobnost, hluboko přebudovat hierarchii její motivů a hodnot. Nekontrolované užívání p. bez zvláštní lékařské indikace může vést k těžkým následkům a tragédiím.

PSYCHODRAMA (z řec. Drama - činnost) - druh skupinové psychoterapie (- * psychoterapie skupinová), při níž pacienti střídavě vystupují jako herci a diváci, přičemž jejich role jsou zaměřeny na modelování životních situací, které mají pro zúčastněné osobnostní smysl. Cílem p. je odstranit neadekvátní emoční reakce, dospět k adekvátní sociální percepci (- »percepce sociální), k hlubšímu sebepoznání. Název i metodu p. navrhl J. Moreno (USA), který ji bezdůvodně pokládal za prostředek řešení sociálních problémů. (V zahraniční psychologii se používal i termín "sociodrama", kterým se označovala metoda pro odstranění konfliktů ve skupinách zdravých lidí.) Při p. je důležitá spontánnost, aktivita, improvizovanosť chování. P. se využívá při neurózách, dětských neurózách, při psychosomatických onemocněních a alkoholizmu, akutních psychopatů a úchylný chování dospívajících. Existuje i rodinná p. Prvky p. se využívají v psychoterapii chování, sociál- nopsychologickom tréninku, modelových hrách (-> trénink sociálnopsychologický, -> hra modelová).

PSYCHOFYZIKA - jedna z klasických oblastí obecné psychologie, jejímž zakladatelem je G. T. Fechner. Specifikum p. spočívá v tom, že různorodost pozorovaných forem chování a psychických stavů objasňuje především rozdíly fyzických situací, kterými jsou tyto formy a stavy vyvolané (- »psychometrie). Nejvíce pozornosti se věnuje psychofyzický výzkumem senzorických procesů, kde se vyčlenili dva okruhy problémů: měření pocitového prahu a sestavování psychofyzických škál. Současné metody popisu činnosti zkoumané osoby umožňují zohledňovat vedle citlivosti senzorického systému i zvláštnosti vnitřní aktivity, zejména zvolená kritéria rozhodování. Příkladem současných metod p. je tzv. vícerozměrné škálování (R. Shepard aj.), které umožňuje určit vzájemnou polohu pocitů byl vícerozměrný subjektivním prostoru znaků. Podobné postupy se v současnosti do značné míry využívají mimo senzorické p .: v psychologii emocí, psychodiagnostice, psychosémantike (-> subjektivní sémantický prostor) atd. V důsledku toho se objevuje tendence chápat p. širší a integrovat ji s výzkumy, které se uskutečňují v jiných oblastech psychologické vědy.

PSYCHOGENETIKA (z řec. genetikos - vztažený na zrod, vznik) - hraniční oblast mezi psychologií a genetikou. Jejím předmětem je původ individuálních psychologických zvláštností člověka, objasnění úlohy genotypu a prostředí při jejich formování. P. využívá metody současné genetiky. Najin- íormatívnejšou je metoda dvojčat (F. galva- lon, 1876), která umožňuje maximálně zrovnoprávnit vlivy prostředí. Většina prací z p. je věnována výzkumu interindividuální rozmanitosti vyšších psychických funkcí, především inteligence, pomocí rozličných testů. Psychogenetici našli jistou proporcionalita mezi stupněm příbuznosti (t. J. Počtem společných genů) a podobností více ukazatelů inteligenčních testů (-> testy inteligenční).

PSYCHOGENIE (z řec. psyche - duše, genesis - původ) - patologické, ale reverzibilní psychické poruchy, které vznikají pod vlivem psychických traumat, tak těžkých (např. Ztráta blízkého člověka), jakož i slabých, ale trvalé působících a vyvolávajú- rich vnitřní konflikty (např. boj mezi smyslem pro povinnost a přáním). P. vznikají i jako důsledek dlouhodobého nervového vypětí a vážných somatických onemocnění. P. se dělí na reaktivní stavy a neurózy (- »neurózy klinické). Psychogenní poruchy s menší intenzitou, při kterých se neztrácí práceschopnost, se nazývají psychogenní (neurotické) reakce.

PSYCHOHYGIENA A PSYCHOPROFYLAXE (z řec. hygienos - léčivý, prophylaktikos - ochranný) - oblasti klinické psychologie, jejichž úkolem je poskytovat odbornou pomoc zdravým lidem, a tak předcházet neuropsychickým a psychosomatickým onemocněním, jakož i zmírňovat akutní psychotraumatického reakce (- »psychogenní) . P. a p. zahrnují psychokorektívne působení v rámci poraden, "linek důvěry" a jiných institucí, které se orientují na psychologickou pomoc zdravým lidem; hromadné výzkumy zaměřené na zjišťování rizikových skupin a jejich profylaxi; osvětovou činnost atd. Zvláštním úkolem současné p. a p. je pomoc lidem, kteří se ocitli v krizových rodinných, studijních nebo pracovních situacích, práce s mladými a problémovými rodinami apod.

PSYCHOLOGIE (z řec. Psyche - duše, lo- gos - učení, věda) - věda o zákonitostech rozvoje a fungování psychiky jako osobité formy životní činnosti. Interakce živých bytostí s okolním světem se uskutečňuje prostřednictvím psychických procesů, aktů stavů, které jsou kvalitativně odlišné, ale neoddělitelné od fyziologických procesů. Staletí se jevy, které zkoumá p., Označovali společným pojmem "duše" a považovali se za předmět jedné z filozofických disciplín, která byla v 16. stol. nazvaná p. Poznatky o uvedených jevech shromažďovali i mnohé jiné výzkumné směry a různé praktické disciplíny, zejména medicína a pedagogika. Zvláštnost těchto jevů, to, že jsou lidem dány ve formě bezprostředních, nezcizitelných prožívání, jejich specifickou poznávateľnosť, podmíněnou schopností individua pozorovat jejich (- »sebepozorování) a zaznamenávat jejich úzce osobnostní hodnotu vysvětlovalo nábožensko-idealistické učení jako důkaz, že vznikají ze zvláštní podstaty . Úspěchy, neurofyziologie a biologie umožnily rozvoj vlastního vědeckého kategoriální aparátu p., Která se díky rozsáhlým experimentálním výzkumem začala oddělovat tak od filozofie, jakož i od fyziologie, protože zákonitosti psychiky získané v laboratořích se neshodovaly s anatomickými a fyziologickými poznatky. Bylo prokázáno, že psychické procesy jako produkt interakce individua s vnějším prostředím jsou samy aktivním příčinným faktorem (determinantou) chování. Zatímco idealistické koncepce neoprávněně vysvětlovali tuto aktivitu zvláštní psychickou příčinnosti, kterou lze údajně znát vnitřním pozorováním (introspekcí), přírodovědný výzkum geneticky primárních forem psychiky (jakož i její patologických projevů) potvrdil prioritu objektivních metod, které se později staly pro p. určujícími. Sebepozorování zůstává významným, avšak pouze pomocným zdrojem informací o lidské psychice, jejíž hlavní charakteristikou je vědomí. Vědomí individuálního subjektu, které je výsledkem i funkcí sociálních (nadindivi- duálních) procesů, má vlastní systémovou i "smyslovou" organizaci, dodávající různým projevům psychiky (poznávacím, motivačně-afektivní, operačním, osobnostním) takové vlastnosti, které je kvalitativně odlišují od psychiky zvířat. Možnost postihovat procesy vědomí subjektu nezávisle na jejich reflexe je podmíněna tím, že vznikají a rozvíjejí se v objektivním systému vztahů subjektu s jinými lidmi, s okolním světem. V tomto systému získává subjekt, vžívajúc se do jiných lidí, schopnost posuzovat vnitřní rovinu svého chování (-> koncepce "já"). Všechny komponenty této roviny nelze převést na úroveň vědomí, ovšem tím, že vytvářejí oblast nevědomí, tvoří rovněž předmět p., Která odhaluje shodu mezi skutečnými motivy, ustanovky, orientacemi osobnosti a její představami o nich. Vědomé i nevědomé psychické procesy probíhají na základě neurohumorální mechanismů, řídících se fyziologickými zákony; neprobíhají však podle nich, ale podle svých vlastních zákonů, protože v psychice člověka je zastoupena přírodní i sociokulturní skutečnost a život činné osobnosti. Činnost sama o sobě není předmětem p., Podobně jako ani celková lidská činnost, kterou zkoumá několik disciplín. P. zkoumá pouze určitý její aspekt. -Závislosť lidského chování od biologických a sociálních faktorů je zdrojem zvláštnosti jeho zkoumání v p., Která se rozvíjí v "dialogu" mezi poznatky o přírodě a o kultuře, integruje je do svých vlastních pojmů, jež by nebyly na pojmy jiných věd.

PSYCHOLOGIE POHLAVNÍCH ROZDÍLŮ - odvětví diferenciální psychologie zabývající se rozdíly mezi jedinci, které jsou přímo nebo nepřímo podmíněné jejich pohlavím nebo s ním spojené. Vedle obecných biogenetické rozdílech mezi muži a ženami se empiricky zjišťují i ​​zvláštnosti, které jsou důsledkem historicky podmíněné diferenciace mužských a ženských sociálních rolí, dělby práce podle pohlaví, rozdílů v obsahu a způsobech výchovy chlapců a dívek, kulturních stereotypů "mužskosti" a "ženskosti" . Reálnou sociální rovnoprávností mezi muži a ženami ztrácejí vztahy mezi pohlavími založené na podrobeni žen původní charakter, sféra spolupráce mezi muži a ženami se rozšiřuje, v důsledku čehož zanikají nebo se zmenšují mnohé jejich vzájemné psychologické rozdíly, které se v minulosti považovali za nezbytné. Stupeň a obsah rozdílů mezi pohlavími se liší v různých sférách životní činnosti. Nejvýznamnější rozdíly se ustálily v oblasti psychofyziologie (včetně různého tempa fyzického vývinu a zrání). Mnohé psychologické zvláštnosti ženy souvisí s jejím specifickým posláním matky, což se projevuje tak v zaměření jejích zájmů, jakož i v jiném poměru mezi jejími společenskými, pracovními, rodinnými a občanskými funkcemi. Mnohé pohlavní rozdíly se vůbec nedají měřit, protože jsou více kvalitativní než kvantitativní. Měření mužských a ženských vlastností pomocí testů je relativně a samy používané škály mužství-ženství představují poměrně samostatné ukazatele. Uvědomění si pohlavní příslušnosti je hlavní součástí obrazu "já". P. p. r. má důležitý praktický význam pro profesionální výběr (- »výběr psychologický) a profesionální orientaci, pro řešení mnoha úkolů klinické psychologie a poradenství.

PSYCHOLOGIE PRÁCE - věda zkoumající psychologické zákonitosti utváření konkrétních forem pracovní činnosti a vztahu člověka k práci. Jejím předmětem je činnost individua ve výrobních podmínkách a v podmínkách reprodukce jeho pracovní síly. Základy p. p. se utvářely vlivem medicíny, fyziologie, techniky, sociologie a psychologie. Východiskem pro zařazení té které vědní disciplíny do výzkumu práce byl předpoklad, že organizace práce může přispět k vyšší produktivitě spíše než intenzifikace práce. Každá z těchto disciplín přispěla k rozvoji p. p. a vytyčení jejích úkolů. P. p. se stala samostatnou vědní disciplínou vydáním díl H. Munsterberga Psychologie a efektivnost výroby (1913) a Základy psychotechniky (1914).

PSYCHOLOGICKÉ SLUŽBY - systém praktické aplikace psychologie na řešení komplexních úloh psychologické expertízy, diagnostiky, poradenství ve sféře výroby, vzdělávání, medicíny, v soudnictví a pod. Z organizačního hlediska se p. s. uplatňují ve formě profesionálního poradenství, v manželských a předmanželských poradnách, v psychologických odděleních odboru "vědecké organizace práce" atd. Další utváření p. s. je významnou úlohou aplikovaných odvětví sov. psychologie (klinické, pedagogické, právnické, psychologie řízení, psychologie sportu a ď.).

PSYCHOLOGICKÝ ČAS - psychický odraz systému časových vztahů mezi životními událostmi člověka. K p. č. patří: hodnocení současnosti, následnosti, trvání, rychlosti průběhu různých životních událostí, toho, zda patří do současnosti, jako jsou vzdálené v minulosti i budoucnosti, přežívání rychlejšího nebo pomalejšího plynutí času, přetržitosti a nepřetržitost událostí, ohraničené a neohraničenosti času, uvědomění si věku , věkových období (dětství, mládí, dospělosti, stáří), představy o pravděpodobné délce života, o smrti a nesmrtelnosti, o historických souvislostech mezi vlastním životem a životem předků i následujících pokolení rodiny, společnosti, lidstva vcelku. Velké množství materiálu pro výzkum p. č. poskytuje umělecká a filozofická literatura.

PSYCHOMETRIE (z řec. metron - míra) - původně měření časových charakteristik psychických procesů; v současnosti často celý okruh otázek souvisejících s měřením v psychologii. V tomto chápání p. zahrnuje i psychofyziky. Důležitým znakem psychotropních metrických metod je standardizace, která předpokládá realizaci výzkumů při dodržení stejných vnějších podmínek. Na základě získaných údajů se konstruují rozličné škály individuálních vlastností, určuje se spolehlivost a validita konkrétní metodiky (testu). V posledních letech se projevuje tendence vytvářet psychometrické metody a modely, které zohledňují tak situační proměnné, jakož i individuální zvláštnosti zkoumaných osob. Avšak k opravdovému sjednocení všeobecnopsychologického a diferenciálnopsychologického přístupu nedošlo.

PSYCHOPATIE (z řec. psyche - duše, pa-thos - utrpení , choroba) - patologie charakteru, při níž se u subjektu pozorují prakticky nenapravitelné extrémně vlastnosti, znemožňující jeho adekvátní adaptaci na sociální prostředí. P. vznikají jako následek: 1. onemocnění (poškození mozku, infekce, intoxikace, psychotraumy atd.); 2. vrozené nedostačivosti nervového systému, kterou vyvolávají dědičné faktory, škodliviny působící na plod, porodní trauma atd. Takové p., Nazývané konstituční nebo pravé, se projevují již v dětském věku ve formě poruch emočního-volní sféry, přičemž inteligence může být relativně neporušená. Stupeň výraznosti p. u dospělého závisí na podmínkách výchovy a vlivu okolního prostředí. Projevy p. jsou různorodé. Navzdory vzácnému výskytu čistých typů a odpojovací smíšených forem obvykle se rozlišují tyto klasické typy p. 1. cykloidní - stále střídání nálad s kolísáním délky cyklu od několika hodin do několika měsíců; 2. schizoidní - vyhýbání se kontaktem, uzavřenost, nepřístupnost, lehká zranitelnost, neschopnost empatie, nemotorné pohyby; 3. epileptoidný - extrémní dráždivost se záchvaty smutku, strachu, hněvu, netrpělivost, tvrdohlavost, urážlivost, krutost, náchylnost ke skandálům; 4. astenický - zvýšená senzibilita, psychická vzrušivost, spjatá s rychlou unavitelností, nervozita, nerozhodnost; 5. psychostenický - úzkostlivost, nedostatek sebedůvěry, sklon k ustavičným úvahám, patologickým pochybnostem; 6. paranoidní - sklon k utváření fanatických idejí, paličatost, egoismus, nedostatek pochybností, sebejistota a nekritické sebehodnocení; 7. hysterický - snaha za každou cenu upoutat na sebe pozornost okolí, zkreslené posuzování reálných událostí ve svůj prospěch, nepřirozenost, teatrálnost v sociálním styku; 8. labilní - nestálost charakteru, nedostatek hlubokých zájmů, podléhání vlivům okolí; 9. organický - vrozená mentální zaostalost, jedinec je schopen dobře se učit, ale nedokáže využít znalosti ani projevit iniciativu, umí se chovat ve společnosti, ale má zjednodušené úsudky. Neexistuje výrazná hranice mezi p. a normálním charakterem. Uvedeným typem p. odpovídají v normě povahy s podobným charakterem, které však nedosahují patologický (psychopatický) stupeň (-> akcentuácia charakteru). Vlivem nemoci nebo psychotráum mohou u psychopatů vznikat výrazné a těžké reaktivní i neurotické stavy (-> psychokénie) i deprese. V profylaxi p. má velký význam přiměřená výchova, psychoterapeutická (- »psychoterapie) a psychofarmakologickou (-» psychofarmakolókia) léčba.
PSYCHOTERAPIE (z řec. Psyche - duše, therapeia - ošetřování, léčení) - komplexní léčebné verbálně i neverbální působení na emoce, úsudek, sebeuvědomění člověka při mnoha psychických, nervových a psychosomatických onemocněních. Rozlišuje se klinicky orientovaná p., Která je zaměřena převážně na zmírnění nebo odstranění symptomů, a osobnostně orientovaná p., Jejímž úkolem je pomáhat pacientovi při změně jeho vztahů k sociálnímu prostředí i vlastní osobnosti. Metodami klinické p. jsou: hypnóza, autogenní trénink, sugesce a autosugesce, racionální terapie. Osobnostně orientovaná p. (Individuálnaskupinová) využívá do značné míry různé varianty analýzy konfliktních zážitků nemocného. V individuální p. je rozhodujícím faktorem účinnosti léčebného působení psychoterapeutický kontakt lékaře a pacienta, který se zakládá na vzájemné úctě a důvěře, schopnosti lékaře vcítit se (-> empatie). Jako aktivující terapeutické metody se ve velkém používají pracovní terapie, skupinová psychoterapie, rodinná psychoterapie, které pomáhají zvyšovat kompetenci pacienta v medziosobnostných vztazích, zdokonalovat jeho schopnost sebepoznání i autoregulace.

PSYCHOTERAPIE SKUPINOVÁ - využití zákonitostí medziosobnostných vztahů ve skupině při léčbě zaměřené na dosažení fyzického a psychického zdraví člověka. Využívá se v medicíně při léčení neuróz (-> neurózy klinické), alkoholismu a více somatických onemocnění. Skupině speciálně vybraných pacientů lékař-psychoterapeut objasňuje podstatu patologického procesu, zdůvodňuje prognózy uzdravení, nacvičuje s nimi autogenní trénink, relaxaci. P. s. může zahrnovat nácvik vysvětlování symptomů a zvláštností vlastního chování a i. Při p. s. se využívá i psychologický trénink, zvyšuje se úroveň styku. Podle předmětu psychoterapeutického působení se rozlišuje: rodinná psychoterapie, která spočívá v současné práci s rodiči, dětmi a příbuznými; p. s. při společné činnosti, v různých psychohygienických klubech; psychoterapie hrou. Hlavní indikace pro p. s. jsou: neurózy s narušením sociálních vztahů (rodinných, pracovních), s obtížemi v oblasti komunikace a sociální adaptace (-> adaptace sociální); počáteční stadia alkoholismu, psychosomatických onemocnění. P. s. psychických onemocnění je nezbytná při rehabilitaci (obnovení práceschopnosti) pacientů (psychoterapie); spojuje se s pracovní terapií, zájmovou činností i samosprávou ve skupinách pacientů. Teoretické východisko p. s. v zahraničí tvoří rozličné směry skupinové dynamiky (C. Rogers, J. Moreno aj.).


PSYCHOTOXIKOLOGIE (z řec. toxicon - jed, logos - učení) - odvětví klinické psychologie, které zkoumá neurochemické mechanismy, projevy a způsoby léčení psychických poruch vyvolaných určitými chemickými látkami - psychotomimetikami nebo halucinogeny (LSD, meskalin, psilocybin aj.). Tyto látky mají výrazný specificky škodlivý účinek na mozek a už ve zcela nepatrných dávkách (milion gramu) způsobují psychické poruchy. Vznikají přitom barevné halucinace, poruchy paměti, pozornosti, procesů myšlení, emocí a bludy (- »blud), celkový psychomotorický neklid apod. (-> psychóza).

PSYCHOTROPNÍ LÁTKY (z řec. tropos - obrat, směr) - chemické sloučeniny a přírodní látky, které specificky působí při normální nebo narušené psychické činnosti (-> psychofarmakologie). Existují různé klasifikace p. 1., vycházející z principů jejich chemického složení, farmakologické dynamiky, klinického účinku atd. V souvislosti s klinickým účinkem se nejvíce ujalo dělení p. 1. na psycholeptiká - látky tlumivé a působící uklidňujícím na centrální nervový systém (aminazín, haloperidol, seduxen aj.); psychoanaleptika - stimulátory aktivity, nálady a výkonnosti (fenamín, kofein, sidnokarb aj.); psychodisleptiká - látky dezorganizujúce činnost mozku (LSD - dietylamid kyseliny lyzergovej, benactizin aj.). Objevují se nové třídy p. 1., velmi diferencovaně působících na psychické funkce a chování člověka, jeho paměť a výkonnost (neu- ropeptidy, nootropní látky aj.).

PSYCHÓZA  (z řec. psyche- duše) - hluboké (akutní nebo chronické) narušení psychiky, které se projevuje v zkresleného odrazu skutečnosti, pomatenosti, ve změnách sebe- uvědomění, chování i vztahu k okolí. P. vznikají jako následek infekčního nebo (raumatického poškození mozku, nebo je způsobují somatické onemocnění, které vedou k druhotným psychickým poruchám. P. mohou být důsledkem konstituční a dědičné dispozice, prokazuje se po nemoci nebo psychotraume. Některé formy p. Jsou doprovázeny patologickými poruchami kognitivní a afektivní sféry ve formě bludů, fanatických myšlenek, halucinací a pod.

PUD - psychologický stav, který vyjadřuje nediferencovanou, nedopatřením nebo nedostatečně uvědomělou potřebu subjektu. P. je dočasný jev, protože potřeba, kterou představuje, buď vyhasíná nebo se uvědomuje a přetváří na konkrétní přání, záměr, touhu. Rozličné směry psychoanalýzy vysvětlují význam p. v psychickém životě osobnosti neadekvátní, protože zveličují úlohu neuvědomění sexuálního pudu (-> libido).