R
psychologický slovník

R

RACIONALIZACE - racionální vysvětlování příčin řízení, kdy subjekt poukazuje na podmínky, které jsou pro něj a jeho referenční skupinu (- »skupina referenční) sociálně přijatelné a které vedly k dané činnosti. R. se odlišuje od skutečných motivů chování člověka a je jednou z forem uvědomění si je. Pomocí r. osobnost někdy ospravedlňuje svou činnost a své jednání tím, že ho slaďuje s normativní společensky předepsanými způsoby chování v daných situacích a se svými vlastními normami. R. se může někdy vědomě využívat na maskování skutečných motivů chování subjektu (obrana psychologická).

REPORT (z franc. rapport - vztah, spojení) - 1. v širokém slova smyslu se pojem r. používá v zahraniční literatuře pro označení: a) úzkých medziosobnostných vztahů vyplývajících ze společných myšlenek, zájmů, citů; b) srdeční, přátelské atmosféry, která se utvoří v podmínkách psychologického experimentu mezi experimentátorem a zkoumanou osobou; 2. v úzkém slova smyslu pojem r. označuje vztah, který vzniká mezi hypnotizérem a hypnotizovaným během hypnózy. R. se vyznačuje vysokým stupněm selektivnost vnímání, který je důsledkem zúženého vědomí v hypnóze, nadměrnou vnímavostí na sugesci hypnotizéra (převážně verbální) a nereagování na jiné vlivy. R. jako specifický druh vnitřní závislosti, který se projevuje pohotovostí plnit sugesci hypnotizéra, se rozvíjí a stabilizuje podle hloubky hypnotického stavu.

RATING (z angl. Rating - hodnocení, zařazení, klasifikace) - termín, kterým se označuje subjektivní hodnocení určitého jevu na zadané škále. Pomocí r. lze primát klasifikovat sociálnopsychologické objekty podle stupně projevu jedné jejich společné vlastnosti (expertní hodnocení). V společenských vědách je r. základem konstrukce různorodých posuzovacích škál (-> škála posuzovací), zejména při hodnocení různých aspektů pracovní činnosti, popularity jednotlivců, prestiže profesí atd. Získané údaje mají obvykle charakter pořadových škál (-> škálování).

REAKCE (v psychologii) (z lat. re - proti, actio - působení) - jakákoliv odpověď organismu na změnu ve vnějším nebo vnitřním prostředí - od biochemické r. jednotlivé buňky až po podmíněný reflex.

REAKČNÍ ČAS - časový interval mezi podáním nějakého signálu (optického, akustického, taktilního atd.) A začátkem odpovědi zkoumané osoby na tento signál danou instrukcí. Čas nejjednodušší pohybové reakce na nějaký signál ( "reakce postižení") je obyčejně okolo 0,2 s. U složitějších úlohách, kde se má vyčlenit jeden z více možných signálů ( "reakce rozlišení") nebo zvolit jedna z několika forem odpovědi ( "reakce volby"), se r. č. zvětšuje. Pomocí registrace r. č. se provádí i chronometrizácia procesů řešení úloh, např. úsudků podle analogie nebo porozumění větám. R. č. závisí na druhu signálu, charakteru úlohy, typu odpovědi, směrování pozornosti, psychického stavu zkoumané osoby, jakož i od jeho stabilnějších individuálních vlastností. Chronometrizácia se stále více používá v obecné a inženýrské psychologii, v neuropsychológii, psycholingvistika a jiných, zejména experimentálních oblastech současné psychologie. Objasňuje se to absolutním charakterem časové škály, který neumožňuje záměrné ovlivňování.

REAKTIVNÍ STAVY (z lat. Re - proti, actio - účinek) - zvláštní psychické stavy (psychogenní), v klinickém obraze nichž odráží obsah psychické trauma. Lze vyčlenit následující druhy r. s .: 1. reaktivní deprese, když se v důsledku psychotropních traumatu člověk dostává do sklíčeného stavu, který se projevuje útlumem, chudou mimikou (člověk je pomalý, na otázky odpovídá jednoslabičné, nevýrazně), v myšlenkách se stále soustřeďuje na minulost, kterou prožívá patologicky; 2. afektivní-šokové reakce, které obvykle vznikají jako odpověď na nějaké pohromy nebo havárie a projevují se zúženým vědomím, panikou, bezcílný pohybovou aktivitou nebo naopak, úplným útlumem (psychogenní stupor). U psychopatických osob (- »psychopatie) se mohou rozvíjet reaktivní psychózy ve formě reaktivních bludů, zmatenosti a pod. jako reakce na nemoc nebo těžkou psychotropních trauma.

RECEPCE (z lat. eceptio - příjem, přijetí) - transformace energie vnějšího světa na nervový proces, který se šíří jako vzruch a předává informaci o působení odpovídajícího podnětu nervovým centrům. Psychofyzický závislost popsána Weberová - Fechnerovým zákonem vzniká již senzorických (přijímajících) systémech v počátečním článku na úrovni receptoru. Funkci receptorů reguluje centrální nervový systém přes eferentné vlákna v soustavě senzorických nervů (-> mozek).r

RECEPTOR (z lat. recipere - dostávat) - periferní specializovaná část analyzátoru, jejímž prostřednictvím se na proces nervového vzruchu transformuje pouze určitý druh energie. R. jsou velmi různorodé tak stupněm složitosti své struktury, tak úrovní přizpůsobení své funkci. Podle energie odpovídajícího podnětu se r. dělí na mechanoreceptory a chemoreceptory. Mechanoreceptory se nacházejí v uchu, vesti- bulámom aparátu, svalech, cévách, v kůži a vnitřních orgánech. Chemoreceptory jsou základem čichové a chuťové citlivosti; mnohé z nich se nacházejí v mozku a reagují na změnu chemického složení tekutin v organismu. Zrakové r. jsou v podstatě také chemoreceptory. Podle lokalizace a funkce se r. dělí na exteroceptorů, interoceptory a proprioceptory. K exteroceptorů patří distanční r., Které dostávají informace z určité vzdálenosti od zdroje podráždění (čichové, sluchové, zrakové, chuťové); interoceptory signalizují podráždění z vnitřního prostředí a proprioceptory zase stav pohybového systému organismu. Jednotlivé r. jsou navzájem anatomicky spojeny a tvoří receptivní pole, které se mohou překrývat.

RECIPIENT (z lat. recipientis - dostávající) - subjekt vnímající zprávu, která mu je určena. Subjekt, který reaguje na zprávu, se označuje jako respondent.

RYSY OSOBNOSTI - stabilní, v rozličných situacích se opakující zvláštnosti chování individua. Č. o. se u různých lidí vyznačují různou mírou expresivnosti, jsou transsituačné (č. o. individua se projevují v libovolné situaci) a potenciálně měřitelné (jsou přístupné měření pomocí speciálních, k tomu účelu sestavených dotazníků a testů). V experimentální psychologii osobnosti jsou nejvíce prozkoumány takové č. o. jako extraverzia - introverze, úzkostlivost, rigidita, impulzivita. V současných výzkumech se akceptuje hledisko, že k pochopení a předpovídání individuálních zvláštností chování nestačí č. o. pouze popisovat, protože v popisu se zachycují pouze obecné aspekty projevů osobnosti (-> osobnost, -> metody zkoumání osobnosti).

ŘEČ - forma styku zprostředkovaná jazykem, která se vytvořila v historickém procesu materiální přetvářející činnosti lidí. R. zahrnuje procesy vzniku a vnímání zpráv za účelem styku nebo někdy za účelem regulace a kontroly vlastní činnosti (- »r. Vnitřní, -> r. Egocentrická). Psychologie se zajímá především o postavení r. v systému vyšších psychických funkcí člověka - o vzájemný vztah mezi r. a myšlením, vědomím, pamětí, emocemi atd .; přitom jsou zvláště významné ty její vlastnosti, které odrážejí strukturu osobnosti a činnosti. Většina sov. psychologů považuje r. za řečovou činnost, která vystupuje buď ve formě celostního aktu činnosti (pokud má specifickou motivaci, kterou nelze realizovat pomocí jiných forem činnosti), nebo ve formě řečových činností zahrnutých do ne-řečových činnosti. Struktura řečové činnosti se v podstatě shoduje se strukturou ledajaké jiné činnosti, t. j. obsahuje orientační stádium, stádium plánování (ve formě "vnitřního programování"), realizace a kontroly. R. může být aktivní, pokaždé nově konstruována, a reaktivní, která představuje sled dynamických řečových stereotypů. Při spontánní ústní r. (- »r. Ústní) se záměrný výběr a hodnocení jazykových prostředků omezuje na minimum, zatímco v písemné r. (-> r. Písemná) a při přípravě ústní r. tyto procesy zaujímají významné místo. Rozličné druhy a formy r. se utvářejí podle specifických zákonitostí (např. hovorová r. připouští značné odchylky od gramatického systému jazyka, zvláštní postavení má logická, a zejména umělecká r.). R. se zabývá nejen psychologie r., Ale také psycholingvistika, fyziologie r., Lingvistika, sémiotika a jiné vědy.

ŘEČ DAKTYLOVÁ (z řec. daktylos - prst) - řeč, v níž se slova tvoří pomocí daktylových písmen, t. j. určitých konfigurací prstů a jejich pohybů. R. d. se používá v surdopedagogike jako pomocný prostředek při nácviku slovesné řeči u neslyšící, jakož i ve vzájemné komunikaci neslyšících osob a ve styku slyšících s neslyšícími.

ŘEČ EGOCENTRICKÁ (z lat. ego - já, centrum - střed kruhu) - řeč, kterou se dítě zaměřuje na sebe a která reguluje i kontroluje jeho praktickou činnost. Jak ukázal L. S. Vygotskij v polemice se Švýc. psychologem J. Piagetom (který později souhlasil s jeho názorem), r. e. geneticky směřuje k vnější (komunikační) řeči a je produktem její částečné interiorizaci. R. e. tedy tvoří jakoby přechod od vnější r. k r. vnitřní. Termín r. e. se používá také v patopsychologii při popisu příslušných syndromů.

ŘEČ PÍSEMNÁ - verbální (slovní) styk pomocí písma. Může být oddálena (např. List) a bezprostřední (výměna zpráv během jednání). R. p. se odlišuje od řeči ústní nejen tím, že používá písmo, ale také z hlediska gramatiky (především syntaxe) a stylistiky - typickými syntakticky tvary a specifickým funkčním stylem. R. p. se vyznačuje velmi složitou kompozicí a strukturou, kterou si třeba speciální osvojit; proto se tato řeč zvlášť vyučuje ve škole. Jelikož text r. p. lze vnímat současně nebo přinejmenším v určitých celcích, její vnímání se v mnohém odlišuje od vnímání ústní řeči.

ŘEČ POSUNKOVÁ - způsob medziosobnostného styku neslyšící pomocí systému posunků, který má zvláštní lexikální a gramatické zákonitosti. Zákonitosti r. p. jsou podmíněny specifikem její základní sémantické jednotky - posunky, jakož i jeho funkčním posláním (používáním ve sféře přirozeného styku). V oficiálním styku (schůze překlady přednášek apod.) Se využívá vyjadřování kalkul, když se posunky používají pro postupnou reprodukci slov. Při tomto druhu r. p. použijí složky daktylovej řeči (-> řeč daktylová) pro označení koncovek, sufixů atd. R. p. slouží jako pomůcka (vedle základním prostředku - slovesné řeči) ve výuce dětí s poruchami sluchu.

ŘEČ ÚSTNÍ - verbální (slovní) styk pomocí jazykových prostředků vnímaných sluchem. R. ú. se vyznačuje tím, že jednotlivé prvky řečového styku se utvářejí a vnímají postupně. Procesy utváření r. ú. obsahují orientační prvky, prvky současného plánování (programování), řečové realizace a kontroly; plánování se přitom uskutečňuje dvěma paralelními kanály a vztahuje se na obsahovou a motoricko-artikulač- nou stránku r. ú.

ŘEČ VNITŘNÍ - rozličné druhy užívání jazyka (přesněji, jazykových významů) mimo procesu reálné komunikace. Rozlišují se tři základní typy r. v .: a) vnitřní promluv - "tichá řeč", která si zachovává strukturu vnější řeči, avšak bez fonace, t. j. bez vydávání zvuků, a která je typická pro řešení myšlenkových úkolů ve ztížených podmínkách; b) vlastní r. v., která je prostředkem myšlení, používá specifické prvky (kód obrazů a schémat, předmětný kód, předmětný význam) a má specifickou strukturu, odlišnou od struktury vnější řeči; c) vnitřní programování, t. j. utváření a upevňování řečového projevu, celého textu a jeho částí ve specifických jednotkách (typ, program). V ontogeneze se r. v. utváří v procesu interiorizaci vnější řeči.

REFERENČNOST (z lat. referens - oznamující) - závislost subjektu od jiných lidí, která se projevuje jako výběrový vztah k nim tehdy, když je třeba pochopit, hodnotit objekt a zaujmout k němu určitý vztah. R. jako vlastnost osobnosti je součástí personalizace. Jako zvláštní typ vztahů se r. projevuje ve skupině při opakovaně vznikající potřebě subjektu zaujmout vztah k objektům, které jsou významné z hlediska jeho činnosti. Těmito objekty mohou být cíle, úkoly, normy a hodnoty společné činnosti, objektivní a subjektivní překážky, vznikající při činnosti (-> bariéry psychologické), osobnostní vlastnosti samého subjektu činnosti a dalších jejích účastníků atd. (- * skupina referenční). Objektem referenčních vztahů může být buď skupina, jejímž členem je subjekt, nebo skupina, ke které má subjekt určitý postoj, ale není jejím skutečným členem. Referenčním objektem může být i jednotlivec, ba dokonce i takový, který reálně neexistuje (literární hrdina, vymyšlený ideál pro napodobování, ideální představa subjektu o sobě samém atd.). Třeba odlišit neintemalizované vztahy r., Když referenční objekt existuje reálné jako vnější objekt, který určuje ( "diktuje") jedinci normy jeho chování, od internalizaci vztahů, kdy chování jedince není zvenku podmíněno žádnými objekty, ale všechny referenční vztahy již "prošli" jeho vědomím a vystupují jako subjektivní faktory. I v takovém případě se použijí referenční vztahy, přestože jejich podoba je mnohem složitější. R. jedince pro jiné členy skupiny se zjišťuje pomocí speciální experimentální metody měření referencí.

REFLEX (z lat. eflexus - odražený) - zákonitá reakce organismu na podnět, zprostředkovaná nervovým systémem. Reflexní princip v činnosti mozku zformuloval franc. filozof R. Descartes. Sám termín r. se však dostal do vědy později na základě prací angl. neurologa T. Willise a čes. fyziologa J. Procházky. R. se obvykle dělí na nepodmíněné a podmíněné.r

REFLEXE (z lat. reflexio - obracení se zpět) - proces, ve kterém subjekt poznává vlastní vnitřní psychické akty a stavy. Pojem r. vznikl ve filozofii a označoval proces uvažování individua o tom, co se děje v jeho vlastním vědomi. R. Descartes ztotožňoval r. se schopností individua abstrahovat od všeho vnějšího, tělesného, ​​a soustředit se tak na obsah svých myšlenek. J. Locke rozlišoval pocity a r., Kterou považoval za osobitý zdroj poznání (vnitřní zkušenost na rozdíl od vnější, založené na důkazech pocházejících ze smyslových orgánů); takové chápání r. se stalo hlavní tezí introspektivní psychologie. V těchto názorech se neadekvátně projevila reálná schopnost člověka pozorovat fakta vlastního vědomí (-> sebepozorování), analyzovat vlastní psychické stavy. V sociální psychologii je formou r. proces, ve kterém si činný subjekt - osoba nebo skupina - uvědomuje, jak je ve skutečnosti vnímán a hodnocen jinými jedinci nebo skupinami. R. není pouze poznání nebo porozumění sebe sama, ale také objasnění toho, jak jiní poznávají a chápou subjekt r., Jeho osobnostní vlastnosti, emoční reakce a kognitivní procesy. Pokud je obsahem těchto procesů předmětem společné činnosti, rozvíjí se zvláštní forma r. - predmetnoreflexívne vztahy. R. je složitý proces a zahrnuje minimálně šest druhů vztahů, charakterizujících to, jak subjekt vnímá sebe a jak jej vnímají jiní: subjekt, jaký je ve skutečnosti; subjekt, jak vidí sám sebe; subjekt, jak předpokládá, že ho vidí jiní, a tytéž pozice z hlediska jiného subjektu. R. tak představuje proces zdvojeného, ​​zrcadlového zobrazování se subjektů navzájem. Obsahem tohoto procesu je vzájemná reprodukce vlastností subjektů r. Tradice výzkumů r. v západní sociální psychologii vychází z prací J. L. Holmese, T. M. Newcomb a Ch. H. Cooléyho a souvisí s experimentálním výzkumem diadému - dvojic, které interagují v umělých, laboratorních podmínkách.

REGRESE CHOVÁNÍ - forma obranné reakce individua na frustraci, spočívající v záměně složité a pro něj významné úlohy, kterou v dané situaci nedokáže vyřešit, za snadnější. V souvislosti s tím se ochuzuje repertoár úkonů v chování a subjekt využívá jednodušší nebo osvědčené stereotypy. Na rozdíl od náhrady, přesunutí, generalizace a jiných forem překonávání nadměrného emočního napětí, které se vyznačují stabilitou cílové struktury činnosti a hledáním nových způsobů jejího provádění, pro r. s. jsou typické změny ve sféře motivací a potřeb.

REGRESIVNÍ (vnitřní) útlum -> útlum zpětný

REGRESNÍ ANALÝZA (v psychologii) (z lat. Regressio - zpětný pohyb) - metoda matematické statistiky, která umožňuje zkoumat závislost průměrné hodnoty jakékoliv veličiny od variace jiné veličiny nebo několika veličin (v tomto případě se používá vícenásobná r. A.). Pojem r. a. zavedl Galton, který zjistil vztah mezi výškou rodičů a výškou jejich dospělých dětí. Zpozoroval, že děti velmi malých rodiče byli od nich trochu výš a děti velmi vysokých rodiče zase níže. Tuto zákonitost nazval regresí. R. a. se využívá zejména v empirických psychologických výzkumech při řešení úloh spjatých s hodnocením určitého vlivu (např. vlivu intelektové nadání na úspěšnost a motivů na chování), při konstrukci psychologických testů atd.

RELAXACE (z lat. Relaxatio-snížení napětí, uvolnění) - stav klidu, uvolněnosti subjektu, který vzniká v důsledku uvolnění napětí, po silných zážitcích nebo tělesné námaze. R. 'může být neúmyslný (uvolnění při přechodu do spánku) nebo záměrná, kterou lze vyvolat zaujetím pohodlné polohy a představováním si stavů obvykle odpovídajících klidu, uvolněním svalstva, zapojeného do různých druhů aktivity (-> autogenní trénink). Účinnou metodou nácviku r. je zajištění zpětné vazby pomocí přístrojů registrujících úroveň bioelektrické aktivity, když jedinec může tuto úroveň vnímat. R. je jednou z pomocných metod při sportovním tréninku, autogenní trénink, logopedii atd.

REMINISCENCE (v psychologii) (z lat. Remi- niscentia - vzpomínání) - úplnější a přesnější reprodukce materiálu ponechaného v paměti ve srovnání s původně uloženým (naučeným). Termín r. navrhl r. 1907 srbský vědec V. Urbancic. R. se vyskytuje při zapamatování rozličného verbálního a názorného materiálu i při upevňování senzomotorických návyků. R. se velmi často projevuje při práci s velkým množstvím logicky nebo předmětné spojeného materiálu, který na člověka emočně ovlivňuje. R. se výrazněji projevuje v dětském věku. Na vysvětlení jevu r. bylo navrženo několik hypotéz. Podle jedné z nich únava v době učení materiálu ztěžuje jeho bezprostřední reprodukci. Časový odstup umožňuje obnovit optimální funkční stav a tím zlepšit reprodukci materiálu. Další hypotéza je založena na předpokladu, že existuje skryté opakování materiálu, které pokračuje po skončení zjevného učení a vede k jeho lepší reprodukci po časovém odstupu. R. lze vysvětlit i tím, že po odstupu se zmenšuje interference informací uchová-možné nepříznivé následky). Tradičně se zde vyčleňují dvě skupiny situací, v nichž: a) úspěch i neúspěch se hodnotí na určité škále úspěšnosti (situace typu "úroveň aspirací"); b) neúspěch přináší trest (fyzická hrozba, bolest, sociální sankce). Podstatný rozdíl je mezi takovými situacemi, kde výsledek závisí na náhodě (příležitost, šance), a situacemi, kde výsledek závisí na schopností subjektu (situace návyku). Zjistilo se, že pokiaf jsou ostatní podmínky stejné, člověk více riskuje v situacích, které nezávisejí na příležitosti, šance, ale od jeho schopností, když předpokládá, že něco od něho závisí. V psychologii se pojem r. vysvětluje především z hlediska rizikového rozhodování, t. j. aktivního upřednostňování nebezpečného variantu činnosti před bezpečným. Zájem vědců se soustřeďuje na zkoumání posunu r. při skupinovém hodnocení činnosti.

REPRODUKCE - rozumová činnost, která je dostupná pozorování a která spočívá v obnovení a rekonstrukci aktualizovaného obsahu v určité znakové formě (-> aktualizace). Na rozdíl od znovupoznania probíhá bez opakovaného vnímání stimulu. R. může být záměrná a neúmyslný. Záměrná r. nastává při reprodukční roli, kterou si subjekt dává sám nebo kterou mu dávají jiní. R. se podobně jako znovupoznanie využívá jako metoda pro určování efektivnosti zapamatování nebo učení. Počet chyb při r. se snižuje nácvikem a vysokou motivací. Efektivnost r. závisí na použité metodě: čím je situace při r. podobnější situaci při zapamatování, tím je r. lepší. Neúmyslný r., Která nastává tehdy, když není zadána specifická úloha, vzniká pod vlivem představ, myšlenek a pocitů vyvolaných buď vnímáním určitého objektu situace, nebo v daném okamžiku vykonávanou činností (čtení knihy, sledování filmu atd.)

RESPONDENT (z angl. respondent- odpovídající) - účastník sociálnopsychologického výzkumu, kterému se kladou otázky. V závislosti na druhu výzkumu vystupuje r. jako zkoumaná osoba, klient, Informant, pacient nebo prostě spolubesedníkem.

ŘEŠENÍ (v psychologii) - myšlenkové operace, které snižují počáteční neurčitost problémové situace. V procesu r. se vyčleňuje stádium jeho hledání, přijetí a realizace. Konkretizace pojmu r. závisí na úrovni zkoumání (systémová, funkční, osobnostní, činnostní), od oblasti zkoumání (poznávací, tvůrčí, operativně a řídící r.), od psychologických mechanismů r. (Volní, intelektuální, emoční, pravděpo- podobností aj.). V inžinierskopsychologic- kej literatuře se pojem r. někdy ztotožňuje s rozhodováním. Důležitým úkolem psychologie je odhalit, kvantitativní zhodnotit, analyzovat a optimalizovat psychologické faktory složitosti řešení úloh s cílem zvýšit efektivitu a kvalitu výrobní činnosti.

RIGIDITA (v psychologii) (z lat. Rigidus - tvrdý, tuhý) - snížená schopnost (někdy až úplná neschopnost) subjektu měnit vytyčený program činnosti v podmínkách, které si objektivně vyžadují jeho změnu. Rozlišuje se kognitivní, afektivní a motivační r. Kognitivní r. se vyznačuje obtížemi v přestavbě vnímání a představivosti ve změněné situaci. Afektivní r. se projevuje v nepružnosti afektivních (emočních) reakcí na měnící se objekty emocí. Motivační r. se projevuje v těžkopádné přestavbě systému motivů, zatímco okolnosti si od subjektu vyžadují pružnost a změnu chování. R. subjektu je podmíněna interakcí jeho osobnostních vlastností a charakteru prostředí včetně stupně složitosti úlohy, kterou má subjekt řešit, její přitažlivosti, nebezpečí, monotónnosti, stimulace atd.

RIZIKO - situační charakteristika činnosti, která spočívá v tom, že výsledek činnosti je nejistý a v případě neúspěchu hrozí nepříznivé následky. V psychologii má termín r. tři základní významy, které se navzájem prolínají: 1. r. jako míra očekávaných nepříznivých následků při neúspěchu, kterou určuje pravděpodobnost neúspěchu a stupeň negativních následků v daném případě; 2. r. jako činnost, při níž subjektu hrozí určitá ztráta (prohra, trauma, škoda). Experimentální rozlišuje r. motivované, zaměřené na získání situačních předností v činnosti, a nemotivova- né (-> aktivita). Kromě toho se podle poměru očekávané výhry a očekávané prohry při realizaci odpovídající činnosti rozlišuje opodstatněné a neopodstatněné r .; 3. r. jako volba mezi dvěma možnými variantami řízení: méně přitažlivým, no nadějnějším a přitažlivějším, ale méně nadějným (při kterém je výsledek problematický a hrozí možné nepříznivé následky). Tradičně se zde vyčleňují dvě skupiny situací, v nichž: a) úspěch i neúspěch se hodnotí na určité škále úspěšnosti (situace typu "úroveň aspirací"); b) neúspěch přináší trest (fyzická hrozba, bolest, sociální sankce). Podstatný rozdíl je mezi takovými situacemi, kde výsledek závisí na náhodě (příležitost, šance), a situacemi, kde výsledek závisí na schopností subjektu (situace návyku). Zjistilo se, že pokiaf jsou ostatní podmínky stejné, člověk více riskuje v situacích, které nezávisejí na příležitosti, šance, ale od jeho schopností, když předpokládá, že něco od něho závisí. V psychologii se pojem r. vysvětluje především z hlediska rizikového rozhodování, t. j. aktivního upřednostňování nebezpečného variantu činnosti před bezpečným. Zájem vědců se soustřeďuje na zkoumání posunu r. při skupinovém hodnocení činnosti.

ROLE (v sociální psychologii) (z franc. Role) - sociální funkce osobnosti; přijatým normám odpovídající způsob chování lidí v závislosti na jejich statusu nebo postavení ve společnosti, v systému medziosobnostných vztahů. Pojem r. zavedl do sociální psychologie G. Mead (-> interakcionizmus). Plnění určité r. má "osobnostní zabarvení", které závisí na poznatků člověka a jeho schopnosti plnit danou r., od jejího významu pro něj, od snahy plnit očekávání okolí. Množství r. je určováno různorodostí sociálních skupin, druhů činností a vztahů, ve kterých se osobnost nachází, jakož i její potřebami a zájmy. Rozlišují se r. sociální, podmíněné postavením individua v systému objektivních sociálních vztahů (r. profesionální, sociál- no-demografické a ď.), a r. medziosobnostné, určené postavením individua v systému medziosobnostných vztahů (vůdce, outsider atd.). Vyčleňují se i r. aktivní, které plní jedinec v daném okamžiku, a latentní, které se v dané situaci neprojevují. Kromě toho se rozlišují r. institucionalizované (formálně, konvenční), spjaté s formálními požadavky organizace, do které subjekt patří, a živelné, spjaty se živelně vznikajícími vztahy a druhy činnosti.

ROZHODNOST - schopnost člověka samostatně a zodpovědně rozhodovat a rozhodnutí důsledně realizovat v činnosti. R. se zvlášť výrazně projevuje ve složitých situacích, kdy je řízení spojeno s rizikem a třeba volit jednu z několika alternativ. R. označuje schopnost bez váhání probrat na sebe odpovědnost za rozhodnutí, jednat rychle, ve správný čas. Mravní hodnocení rozhodného řízení závisí na jeho konkrétního sociálního obsahu.

ROZHODOVÁNÍ - funkční nebo organická porucha schopnosti vykonávat soustředěnou, cílevědomou činnost. R. někdy vzniká při intenzivní duševní činnosti jako důsledek jednostranné koncentrace. Jak defekt záměrné pozornosti může být r. podmíněna různorodými faktory: od únavy a nedostatečné motivace až po rozličné klinické poruchy, které často souvisejí s poruchami myšlení.

ROZTRŽITOST - funkční nebo organická porucha schopnosti vykonávat soustředěnou, cílevědomou činnost. R. někdy vzniká při intenzivní duševní činnosti jako důsledek jednostranné koncentrace. Jak defekt záměrné pozornosti může být r. podmíněna různorodými faktory: od únavy a nedostatečné motivace až po rozličné klinické poruchy, které často souvisejí s poruchami myšlení.

ROZUM - zobecněná charakteristika poznávacích možností člověka (na rozdíl od citů a vůle). V užším slova smyslu - individuálně-psychologická charakteristika rozumových schopností člověka.

ROZUMOVÉ ČINNOSTI - činnosti člověka (od matematických transformací po hodnocení chování jiného člověka), prováděné na vnitřní úrovni vědomí bez pomoci vnějších prostředků včetně hlasité řeči. Tím se r. č. odlišují od jiných druhů lidské činnosti (např. řečové, tělesné). R. č. mohou být zaměřeny na řešení poznávacích [myšlenkových (- »myšlení), paměťových (-> paměť) apod.], jakož i emočních (-» emoce) úloh.