C
slovník

C

CELOSTNÍ VNÍMÁNÍ - vlastnost vnímání, která spočívá v tom, že každý objekt a prostorová předmětná situace se vnímá jako stabilní systémový celek, dokonce i tehdy, když některé části tohoto celku v daném okamžiku nelze vnímat (např. zadní část předmětu). Problém c. v. poprvé experimentálně zkoumali představitelé tvarové psychologie. Obraz, který se utváří při odrazu skutečnosti, má spoustu nadbytečných prvků. To znamená, že určitý souhrn prvků obrazu neobsahuje informace jen o sobě, ale i o jiných prvcích a rovněž o obraze jako celku. Např. pozorovatel, který vnímá hlavu a ramena chodce, vnímá i polohu jeho rukou, trupu i způsob jeho chůze. Přesnost tohoto vnímání závisí na domyšlení si chybějících částí objektu v daném okamžiku.

CENTRACE (z lat. centrum - střed kruhu) - efekt objeven nem. psychology W. Kohler a M. Wertheimer při zkoumání zrakových iluzí a spočívající v tom, že prvky, na které se upírá pohled, se v porovnání s ostatními nadhodnocují. Tento efekt, související s více objektivními faktory, vysvětloval gestaltismus výskytem "špatných" a "dobrých" struktur ve vnímání. Švýc. psycholog J. Piaget chápal c. ve své koncepci jako proces, při kterém se subjektivně rozšiřuje zóna "ohniska pozornosti" a zkresluje se, zužuje periferní pole vnímání. Proto je c. příčinou deformací objektu, navozuje "systematickou chybu" při operacích s jeho obrazem a při praktickém manipulaci s ním. Uvedenou chybu lze překonat tím, že se u subjektu rozvíjí decentrace. Piaget kvalitativně rozlišil formy c. při vnímání a v inteligenci, vymezil i mnohé jevy jiných úrovní - egocentrismus osobnosti, náboženské a politické stereotypy na úrovni společenského vědomí atd. Efekt c. objevil při výzkumech meziosobního vnímání i amer. psycholog S. Asch, který zjistil, že při utváření celostní představy o osobnosti jiného člověka se jeví některé jeho vnímané vlastnosti jako centrální, kolem kterých se seskupují jiné charakteristiky a vlastnosti.

CÍL - uvědoměný obraz předvídaného výsledku, na dosažení kterého je zaměřena činnost člověka. Pojem c. se v psychologii používá také v následujících významech: formální popis výsledných situací, které se snaží dosáhnout určitého samoregulujícího systému; předvídaný výsledek, který určuje celostnost a zaměřenost chování organismu. Představy o c. jako o předvídaném výsledku se využívají při analýze biologické prehistorie zrodu vědomého cíle u člověka a při výzkumu psychofyziologických mechanismů regulace cílevědomých aktů chování. Chápání c. jako uvědomování obrazu předvídaného výsledku se uplatňuje při zkoumání volních záměrných činností, které jsou pro činnost člověka specifické. Základem utváření c. u člověka je lidská materiálněpředmětná pracovní činnost, zaměřená na přetváření okolního světa. Fylogenetický základ (-> fylogeneze) vzniku vědomých c. u člověka tvoří dvě formy předvídání u živočichů: a) předvídání výsledku "potřebné budoucnosti", jehož dosažení je bezprostředně efektivní z hlediska přizpůsobení; b) předvídání prostředků, jejichž použití vede k dosažení výsledku (utváří se na relativně vyšších úrovních evoluce). V ontogenezi směřuje utváření c. od stanovení c. a záměrů ve společné činnosti s jinými lidmi k vytyčení svých vlastních c. Z funkčního hlediska se v činnosti vyčleňují procesy utváření c., realizace činnosti, emočního a kognitivního (poznávacího) hodnocení průběhu činnosti a jejího konečného výsledku. Obraz předvídaného výsledku se stává pohnutkou, cílem, začíná usměrňovat činnost a určovat volbu možných způsobů realizace pouze tehdy, když se spojuje s určitým motivem nebo systémem motivů. Utváření c., vznik c. je hlavním momentem při realizaci činnosti a hlavním mechanismem utváření nových lidských činností.

CITLIVOST - 1. obecná schopnost pociťovat (- »• pocit); c. se objevuje ve fylogenezi když živé organismy začínají reagovat na faktory okolního prostředí, které mají z biologického hlediska signální funkci; 2. v diferenciální psychologii a charakterologii - zvýšená pohotovost afektivně reagovat; 3. v psychofyzice - hodnocení a nepřímo úměrné pocitové prahy. Podle toho se rozlišuje absolutní a diferenciální (rozdílová) c. Klasifikace typů c. se shoduje s existujícími klasifikacemi pocitů. Tak se vyčleňují typy c., které se liší stupněm detailnosti provedené senzorické analýzy. Podle charakteru podnětu lze hovořit o dělení c. na mechanické, optické, chemické, tepelné a jiné pobídky. C. organismu lze hodnotit nejen na základě pocitů, ale i podle změny průběhu rozličných psychofyziologických procesů. V důsledku toho zpravidla dostáváme několik různých ukazatelů. Např. zraková c. určována na základě reakce změny integrálních rytmů mozku je vyšší než c. hodnocena na základě slovní výpovědi zkoumané osoby. Díky teoretickým představám (teorie detekce signálu) v psychofyzice se objevilo obecnější vymezení c., nezávislé na pojmu "pocitový práh".

CITY - jedna ze základních forem prožívání vztahu k předmětům a jevům skutečnosti, která se vyznačuje relativní stabilitou. Na rozdíl od situačních emocí a afektů, které odrážejí subjektivní význam předmětů v konkrétních podmínkách, c. se vztahují na jevy mající stabilní motivační (-> motivace) význam. C. odhalují osobnosti předměty, které odpovídají jejím potřebám a motivují ji k činnosti zaměřené na uspokojování dané potřeby. C. tak představují konkrétní subjektivní formu existence potřeb. Utváření c. je nezbytnou podmínkou pro rozvoj osobnosti člověka. Poznání motivů, ideálů, norem chování samo o sobě nestačí k tomu, aby se jimi člověk řídil. Až poznání, které se stalo předmětem stabilních c., se stává reálnou pohnutkou k činnosti. C. člověka jsou společensky a historicky podmíněné stejně jako osobnost člověka, která se mění v průběhu rozvoje společnosti. V ontogenezi se c. objevují později než situační emoce, utvářejí se v závislosti na úrovni rozvoje individuálního vědomí vlivem výchovného působení rodiny, školy, umění a dalších společenských faktorů. Předměty c. jsou především ty jevy a podmínky, na kterých závisí vývoj událostí významných pro osobnost, a proto vnímaných emočně. C., které vznikají jako důsledek souhrnné emoční zkušenosti, se stávají hlavními prvky v emoční sféře člověka a určují dynamiku a obsah situačních emocí. Např. z c. lásky k blízkému člověku se podle situace může rozvinout strach o něj bohužel při odloučení, radost při setkání, hněv, když milovaný člověk nesplnil do něj vkládány naděje, atd. Takové situační emoce zpřesňují obsah c. ve vztahu k daným podmínkám, motivují k určitým činnostem, a pomáhají tak vyvíjet činnost vyvolanou c. C. a s nimi spojené emoce mohou někdy vyvolat protikladné vztahy k jejich objektu (-> ambivalentnos c.). Při utváření osobnosti se c. organizují do hierarchického systému, ve kterém mají některé c. vedoucí postavení, jiné zase zůstávají na úrovni potenciálních, neuskutečnitelných tendencí. Obsah převládajících c. určuje jednu z významných charakteristik osobnosti - její zaměřenost. Nejrozšířenější klasifikace c. vyčleňuje jejich jednotlivé druhy podle činnosti, v níž se projevují. Zvláštní skupinu tvoří c., které obsahují celou šířku emočních vztahů člověka k sociální skutečnosti. Do oblasti mravních c. patří vše, co určuje vztah člověka k sociálním institucím, ke státu, k určité třídě, straně, k jiným lidem, k sobě samému. Poznávací činnost vyvolává u člověka poznávací nebo intelektuální c. Předmětem těchto c. ie jednak proces získávání poznatků, jednak výsledek poznávání. Vrcholem poznávacích (intelektuálních) c. je obecný c. lásky k pravdě. Mezi vyššími c. zaujímají významné místo praktické c., spjaté s činností: s prací, učením, sportem. Mezi výše c. patří i estetické c. , které vyžadují vědomou nebo nevědomou (-> nevědomí) schopnost řídit se při vnímání okolní skutečnosti pojmem krásná. Poznávací, praktické a estetické c. vznikají v jednotě s mravními c. a obohacují se jimi. Podle všeobecně předmětného obsahu se c. dělí na konkrétní (např. c. k dítěti, uměleckému dílu), obecné (c. k dětem vůbec, k hudbě) a abstraktní (c. spravedlnosti, tragického prožívání). Škála c. je velmi široká a historicky proměnlivá, proto nelze (sestavit vše postihující klasifikaci c.

CLUSTROVÁ ANALÝZA  (z angl. cluster - hrozen, shluk) - matematická metoda vícerozměrné analýzy, která na základě mnoha ukazatelů, charakterizujících několik objektů (např. Zkoumány osoby), umožňuje seskupit tyto objekty do tříd (clusterů) tak, aby objekty uvnitř jedné třídy byly ve srovnání s objekty jiných tříd homogennější a navzájem si podobnější. Pomocí číselně vyjádřených parametrů objektů se vypočítává jejich vzájemné vzdálenosti, které lze vyjádřit tak euklidovskou metrikou (nejpoužívanější), jakož i jinými metrikami. Metoda c. a. se do velké míry používá v psycholingvistice.

CTIŽÁDOST - v osobnosti se projevující motivy "dosahování prvenství, úsilí o slávu, vyznamenání, významné postavení v nějaké oblasti činnosti, ve společenském životě. Hypertrofovanou c. ještě zesiluje pýcha - nadřazený postoj k jiným lidem. C. jako úsilí o společenské uznání může sehrát i relativně pozitivní roli motivované zvýšené sociální aktivity člověka. C. je však svou podstatou individualistická.