O

OBRANA PSYCHOLOGICKÁ - speciální autoregulačních systém stabilizace osobnosti, zaměřený na odstranění nebo maximální snížení úzkosti vyplývající z uvědomění si konfliktu. Funkcí o. p. je ochrana sféry vědomí před negativními zážitky, které osobnost traumatizují. V širším slova smyslu se termín o. p. používá k označení jakéhokoliv chování odstraňujícího psychologickou nepohodu, v jejímž důsledku se mohou utvářet takové vlastnosti osobnosti jako negativismus, mohou se objevit "falešné", náhradní činnosti a může se změnit systém medziosobnostných vztahů. V úzkém slova smyslu vede o. p. k specifickým změnám obsahu vědomí jako výsledku fungování mnohých mechanismů: potlačování, odmítání, projekce, identifikace, regrese chování, izolace, racionalizace, konverze atd. O. p., Často popisovanou v umělecké literatuře jako osobitý psychologický jev poprvé zkoumal freudizmus; při jejím interpretaci vycházel z primámosti nevědomí, pudového (především sexuálního) principu, který při setkání s "obrannými mechanismy" vědomého "já" (vnitřní "cenzurou") podléhá různým změnám (vytěsnění, sublimace apod.). Na otázku obsahu o. p. odpovídají představitelé různých psychologických škol různě. Např. neofreu-dizmus považuje o. p. za nezbytnou tehdy, když v subjektu vznikají pocity vlastní méněcennosti, kdy je ohrožena hodnota a význam osobnosti. Personalistické teorie (personalizmus) považují o. p. za důsledek rozporů ve struktuře "já". Předpokládají, že konečným cílem obranného procesu je dosáhnout shody mezi reálnými obsahy vědomí a koncepcí "já" a pod. O. p. se chápe jako jeden z projevů interakce subjektu a prostředí při možném nebo skutečném neúspěchu činnosti a při realizo¬aní potřeby stát se plnohodnotnou osobností. O. p. se dělí na úspěšnou a neúspěšnou. Výsledkem úspěšné o. p. je přerušení impulsů, které vyvolávají úzkost, zatímco naopak neúspěšná o. p. vyvolává jejich ustavičné opakování. Konkrétní zařazení obranných mechanismů do kategorie úspěšných nebo neúspěšných je u různých autorů různé.

OBSAHOVÁ ANALÝZA (v psychologii) - metoda určování a hodnocení specifických charakteristik textů zaznamenáváním určitých obsahových jednotek, jakož i systematického měření frekvence a počtu těchto jednotek v jednotlivých fragmentech textu nebo v celém zkoumaném textu. O. a. se používá převážně na analýzu obsahu materiálů sdělovacích prostředků (-> masová komunikace) a textů interview, odpovědí na otevřené otázky anket atd. O. a. umožňuje odhalit jednotlivé psychologické charakteristiky odesílatele, adresáta, správy a jejich vzájemné vazby. Na rozdíl od jednoduché o. a. se o. a. jako vědecká psychologická metoda používá k získávání informací, které odpovídají určitým kvalitativním kritériím, jako objektivita, spolehlivost a validita. Podstatný podíl na zvyšování kvality o. a. má uplatnění metody vícerozměrné statistické analýzy údajů o. a. Nejčastěji se používá faktorová analýza, umožňující odhalit skryté faktory, které určují obsah textů.

OBSESE (z lat. obsessio - obklíčení, zmocnění se) - různorodé nutkavé stavy, které se projevují v prožívání a činnosti a jejichž vznik nevyžaduje určité situace (např. Nutkavé mytí rukou; strach z čísla "8", protože slovo " rakovina "má 8 písmen; strach stoupnout na čáru apod.). Synon¬mom o. jsou anankazmy. O. se vyskytují u mnoha nemocných, kteří jsou obvykle škrupulózni, pedantní, mají sklony k formalismu, jsou citově inertní a vyznačují se úzkostnou nedůvěrou ve vlastní síly.

OČEKÁVÁNÍ - systém požadavků, které určují ^ jak má jedinec plnit uvnitř role. O. představuje druh sociálních sankcí, jejichž účelem je udržovat systém vztahů a interakcí ve skupině. Na rozdíl od formálních předpisů, nařízení a dal-ších regulativů chování ve skupině jsou o. neformální a ne vždy uvědomovala. O. má dvě hlavní stránky - právo očekávat od ostatních chování, které odpovídá jejich rolové pozici, a povinnost chovat se podle o. jiných lidí. Rozlišují se o. předepisující, které určují, jak má jedinec plnit určitou roli, a o. prognózujúce, které určují pravděpodobnost toho, že jedinec danou roli splní, přičemž se zohledňují individuální zvláštnosti subjektu a konkrétní situace.

ODCIZENÍ (v psychologii) - projev takových životních postojů k světu, při kterých subjekt chápe produkty své činnosti, sebe sama, jakož i jiné individua a sociální skupiny jako něco, co stojí proti němu (od nesouladu po odmítání a nepřátelství). Projevuje se to v jeho pocitech izolace, osamělosti, odmítání, ztráty "já" a pod. Pojem o. nelze zaměňovat za odcizení osobnosti, ke kterému dochází v pod-mínkách třídní antagonistické společnosti. O. jako sociální proces se vyznačuje přeměnou činnosti člověka, jakož i jeho vlastností a schopností na něco, co od něho nezávisí a co ho ovládá. V sociální psychologii se pojem o. používá při popisu medziosobnostných vztahů, kdy se individuum staví proti jiným individuím, skupině, společnosti jako celku a do jisté míry prožívá svou izolovanost. Podobné konfliktní vztahy ve skupině souvisejí s narušením sprostredkovanosti společné činnosti hodnotovým obsahem, se ztrátou pocitu solidarity, kdy individuum vnímá ostatní členy skupiny jako cizích a jemu nepřátelských, přičemž odmítá skupinové normy, zákony a předpisy. Sociální psychologové vidí příčiny podobného o. subjektu především v individuálně-typických vlastnostech jeho osobnosti. S. Freud používal pojem o. na vysvětlení patologického vývoje osobnosti v cizí a její přirozené podstatě nepřátelské kultuře; projevem takového rozvoje je, že osobnost neurotický ztrácí pocit reality toho, co se odehrává (derealizace), nebo ztrácí vlastní individualitu (depersonalizace). Pojem o. se používá ve vývojové psychologii a vyjadřuje zákonitý moment zrodu sebeuvědomění dítěte, rozvoje jeho reflexe. V raném věku se projevuje splynutí dítěte se světem, jeho neschopnost odlišit se od své životní činnosti. V pozdějších etapách ontogeneze se s pojmem o. spojuje takový vztah dítěte k sobě, dospělým osobám a vrstevníkům, normám chování a požadavkům, který se projevuje odmítáním, negativismem. Na základě společné činnosti a sociálního styku se u individua utváří schopnost nahlížet na sebe očima jiných, zaujmout postoj jiného člověka.

ODVAHA - osobnostní vlastnost, která se projevuje ve schopnosti jednat rozhodně a cílevědomě ve složité nebezpečné situaci, kontrolovat impulzivní popudy, překonávat případný strach a pochybnosti, ve schopnosti mobilizovat všechny své síly k dosažení cíle. Nejvyšším projevem o. je hrdinství.

OIDIPOVSKÝ KOMPLEX (z lat. complexus - svazek, souhra) - jeden z centrálních pojmů freudizmu, v raném dětství vznikající komplex převážně nevědomých představ a citů, které spočívají v pohlavní náklonnosti k rodiči opačného pohlaví a ve snaze fyzicky odstranit rodiče stejného pohlaví. O. k. vyvolává u individua pocit viny, který vede ke konfliktu ve sféře nevědomí. Konflikt individuum řeší identifikací s rodičem stejného pohlaví, čímž dospívá k normální sexualitě. Název o. k. vznikl podle jednoho ze starogréc. mytologických hrdinů, krále Oidipa, který zabil svého otce a oženil se s vlastní matkou, nevěda, že jsou to jeho rodiče. O. k. u dívky odpovídá podle Freuda "Elektřin komplex", která podle mýtu zabila svou matku z pomsty za otce. O. k. vyjadřuje celkovou tendenci freudizmu zevšeobecňovat jednotlivé patologické psychické fenomény.

OLIGOFRENOPSYCHOLOGIE (z řec. oligos - vzácný, bezvýznamný, phren - um) - odvětví speciální psychologie, které zkoumá psychický vývin a možnosti jeho nápravy u osob s těžkými poruchami ve vývinu mozku. O. zjišťuje příčiny jejich rozumavého zaostávání (vrozené defekty nervového systému, následky onemocnění nebo traumatu), zkoumá jejich psychologické zvláštnosti, formy a rozsah defektu (debilita - lehký stupeň retardace, imbecilita - střední stupeň, idioti - těžký stupeň), navrhuje programy a metodiky jejich výuky např. v pomocných a speciálních školách.

ONTOGENEZE (z řec. On, genitiv ontos - stávající, genesis - zrod, původ) - proces vývinu jedince. V psychologii se pojmem o. označuje utváření hlavních struktur psychiky individua v dětském věku; zkoumání o. je hlavním úkolem vývojové psychologie. V průběhu interiorizaci dítě "přijímá", "přisvojuje si" sociální, znakově-symbolické struktury a prostředky této činnosti a styku, na základě čeho se utváří jeho vědomí a osobnost.

OPAKOVÁNÍ - reprodukce získaných poznatků a činností s cílem usnadnit si je zapamatování. V obecné psychologii se o. zkoumá především v souvislosti s pamětí. O. se studuje jako prostředek utváření nových smyslových vztahů, odhalování nových vztahů v předmětu, aktualizace určitých způsobů činnosti. Další funkcí o. je zdokonalování činností podle různých kritérií. Prováděním speciálně zvolených cvičení a o. činnosti za měnících se podmínek se činnost zobecňuje a uvědomuje. Vícenásobné o. činnosti v stereotypních podmínkách vede k vytvoření automatismu.

ORGANIZOVANOST SKUPINY - schopnost skupiny jako kolektivního subjektu společné činnosti aktivně přetvářet svou chaotickou strukturu na uspořádanou, přesně vymezenou strukturu. O. s. se projevuje v její schopnosti samostatně se organizovat v situaci neurčitosti, slaďovat iniciativu a různorodé formy individuálního chování se stabilním jednotným postupem při dosahování cíle skupiny. Kritériem hodnocení o. s. může být charakter její činnosti v neobvyklých, stresových situacích: 1. schopnost skupiny samostatně plánovat etapy plnění vytyčeného cíle a rozdělovat práci mezi své členy; 2. vysoká disciplína členy skupiny při plnění svěřených funkcí; 3. schopnost skupiny efektivně kontrolovat a účinně korigovat individuální činnost, potlačovat projevy dezorganizace; 4. schopnost skupiny v relativně krátkých časových intervalech shrnout práci jednotlivých členů a zajišťovat konečnou smysluplnost interakce atd. (- »integrace skupinová, -> pracovní souhra).

ORIENTAČNÍ REFLEX - složitá reakce živočichů a člověka na nový stimul, Biologickým smyslem o. r. je vytvořit podmínky pro lepší vnímání podnětu. Dosahuje se to vznikem komplexu somatických, vegetativních reakcí a změnou úrovně aktivace centrálního nervového systému při celkovém útlumu nebo narušení probíhající činnosti organismu. Rozlišují se tři základní skupiny komponent o. r .: 1. pohybové; 2. vegetativní; 3. změna úrovně aktivace centrálního nervového systému. Mezi pohybové komponenty o. r. patří: 1. reak-ce, které zabezpečují otáčení očí do směru zrakového podnětu zbystření sluchu, čichání; 2. reakce, které zajišťují udržení polohy těla a přiblížení k stimulu. Mezi vegetativní komponenty o. r. patří cévní reakce (zúžení cév končetin a rozšíření cév mozku, které zajišťují zvýšení průtoku krve v mozku), kožnogalvanická reakce (KGR), změna frekvence srdeční činnosti a dýchání. Kromě nových stimulů možná o. r. vyvolat i změnou stimulu, jeho složitostí, mnohoznačnosti, prekvapivosťou. Pokud se stimul a stopa, kterou zanechali původně podané podněty (-> nervový model stimulu), shodují, o. r. nevzniká. O. r. opakováním nového stimulu, který ho vyvolává, slábne, vyhasíná.

OSOBNOST (v psychologii) - systémová vlastnost, kterou nabývá individuum v předmětné činnosti a styku a která ho charakterizuje z hlediska účasti na společenských vztazích. O. se vyznačuje aktivitou, úsilím subjektu rozšířit sféru své činnosti, pre¬ročiť rámec situačních požadavků a rolovýchch norem; zameranosfou osobnosti - stabilním dominujícím systémem motivů - zájmů, přesvědčení atd. Rozvinutá o. má rozvinuté sebeuvědomění, což však nevylučuje nevědomou psychickou regulaci některých důležitých stránek její aktivity. Subjektivní, pro individuum vystupuje o. jako jeho "já" (obraz "já", koncepce "já"), systém představ o sobě, které si individuum utváří v činnosti a styku a které zajišťují jednotu i totožnost jeho o. "Já" se projevuje v sebehodnocení, sebeúctě, úrovni aspirací atd. Obraz "já" představuje to, jak subjekt vidí sám sebe v přítomnosti, budoucnosti, jakým by chtěl být, jakým by mohl být, kdyby chtěl atd. Porovnání obrazu "já" s reálnými životními podmínkami individua umožňuje o. měnit své chování a dosahovat sebevýchova cíle (- »sebevýchova). Apelování na sebehodnocení a sebeúctu o. je důležitým faktorem její záměrného ovlivňování ve výchovném procesu (- »výchova). O. jako subjekt medziosobnostných vztahů se zkoumá ze tří hledisek, které tvoří jednotu: 1. o. jako relativně stabilní soubor intraindividuální vlastností: symptomůa komplexy psychických vlastností, které utvářejí strukturu charakteru o., zvláštnosti temperamentu, schopností atd. (Zkoumání individuality); 2. o. jako jedna stránka spolčování indiv-dua do medziosobnostných individuálních vztahů, při níž se vzájemné vztahy a interakce ve skupině mohou chápat jako nositele o. jejich účastníků. 3. o. jako "ideální obraz" individua v životní činnosti jiných lidí, a tedy i za hranicemi jejich osobní interakce, jako výsledek aktivního přetváření intelektuální a afektivní sféry o. jiných lidí. Ve svém rozvoji pociťuje individuum sociální podmíněnou potřebu "být o.", T. j. existovat v životní činnosti jiných lidí, pokračovat v svém bytí v nich, a objevuje schopnost "být o." v sociálně významné činnosti. O. se rozvíjí v činnosti, při socializaci individua, cílevědomou výchovou. Zákonitosti, jakož i věkové období v rozvoji o. (-> věk) se popisují na základě obecných zákonitostí a periodizace psychického rozvoje individua. Přitom jednota psychického vývinu a rozvoje o. neznamená jejich ztotožňování. Chápání ososbnosti je neustále předmětem vývoje psychologických směrech a poznatků a Filosofická směřování.

OSOBNOSTNÍ DOTAZNÍKY - soubor metod pro zjišťování a posuzování jednotlivých vlastností a projevů osobnosti. Každá z těchto metod je standardizovanou anketou, sestávající ze souboru výroků, s jejichž obsahem vyjadřuje zkoumaná osoba (vyšetřován) buď souhlas, nebo nesouhlas. Otázky v anketě jsou formulovány tak, aby odpovědí na ně mohla zkoumaná osoba vypovídat o tom, jak vnímá sama sebe, o charakteristických způsobech svého chování v různých situacích, posuzovat svou osobnost z různých hledisek, odhalovat zvláštnosti svých vztahů k okolí atd. O. d. umožňují získávat rozsáhlé informace o osobnosti - od zvláštností fyzického a psychického stavu subjektu až po jeho morální a společenské názory. O. d. se tvoří na bázi jedné nebo více postojových škál (-> škála postojové). Otázky se seskupují tak, aby se z odpovědí na ně dala posoudit ledajaká vlastnost nebo stav individua. Takto seskupené otázky, které dostaly název škály, se navzájem odlišují podle názvu zkoumané vlastnosti osobnosti (škály úzkosti, vůdcovství, agresivity atd.). Získané údaje se pak převádějí pomocí zvláštních statistických metod na standardizované hodnoty, které lze zobrazit graficky. V současnosti existuje mnoho různorodých o. d., které se navzájem liší podle toho, z jaké teorie osobnosti vycházejí. Některé z nich jsou určeny k současné detekci více stránek osobnosti (např. MMPI - Minnesotské multifaktorovou osobnostní dotazník), ale většina z nich je zaměřena na zjišťování jejích jednotlivých specifických vlastností (metody H. Eysenck, J. Taylora aj.). V mnoha dotaznících se rysy osobnosti zjišťují pomocí různých metod faktorové analýzy (test J. Guilford, 16. P. F. - 16-faktorový osobnostní dotazník R. Cattet a ď.). Hlavním nedostatkem o. d. je, že vyšetřovaná osoba do určité míry chápe indikační hodnotu odpovědí a může někdy odpovídat na otázky dle požadavků situace a své představy o očekáváních experimentátora, t. j. může záměrně nebo neúmyslně zkreslovat odpovědi. Lživost v dotaznících je Ošetření v celkové koncepci testovací baterie.

OSVOJENÍ - hlavní způsob pořizování společensko-historické zkušenosti. Při o. člověk poznává sociální významy předmětů a způsoby nakládání s nimi, získává mravní základy chování a formy styku s jinými lidmi. O. podléhají všechny obsahové komponenty lidského chování - pohnútkovo-motivační (-> motivace) i operační. O. významů předmětů lidské materiální i duchovní kultury a způsob nakládání s nimi představuje hlavní vnitřní obsah procesu učení. Základem výchovy je o. mravních norem chování dané kultury. O. předpokládá zvládnutí činnosti tím, že se utvoří nový význam předmětu (v širokém smyslu tohoto slova), což vyžaduje primární objektivizaci podmínek realizace dané činnosti (jako vzor, ​​nástroj, plán realizace atd.). Tyto podmínky mohou být zadány i nepřímo (např. Mohou být zahrnuty do chování jiných lidí). Efektivnost o. - jeho kvalita, stálost a rychlost - závisí na úplnosti orientačního základu činnosti, která se má formovat; od druhu osvojovaného materiálu (předmětného, ​​logického a psychologického); od úrovně řízení utvářené činnosti. Realizace těchto prvků spolu s o. si nového významu (utvářením pojmu) vede k plnohodnotnému nakládání s tímto významem. Další osud výsledků o. - nových činností, pojmů a forem chování - do značné míry závisí na jejich místa ve struktuře druhů činností, které jsou pro subjekt o. významné.