S
psychologický slovník

S

SANGVINIK (z lat. sanquis - krev) - subjekt, který má vlastnosti jednoho ze čtyř základních typů temperamentu. Vyznačuje se vysokou psychickou aktivitou, energičností, výkonností, rychlými a živými pohyby, různorodostí a bohatstvím mimiky, rychlým tempem řeči. S. má tendenci často střídat dojmy, snadno a rychle reaguje na události okolí, je společenský. Emoce - především kladné - Un ho rychle vznikají a rychle se střídají. Poměrně snadno a rychle překonává neúspěchy. Při nepříznivých podmínkách a negativních výchovných vlivech může pohyblivost vyústit do nesoustředěnosti, unáhlenosti skutků, povrchnosti.

SEBECÍTĚNÍ - pociťování fyziologické a psychologické pohody nebo nepohody. S. může být určitá obecná charakteristika (dobré nebo špatné s., Bodrosť, nemohoucnost atd.), Nebo se může vztahovat na určité orgány, systémy a funkce přežití: pocity nepohody v různých částech těla, obtíže při provádění určitých motorických a kognitivních aktů atd . Charakteristické symptomy změn s. se zřetelně projevují při různých stavech individua (např při únavě, napětí, stresu). V důsledku toho se tato klasická symptomatologie s. používá k označení příznaků při subjektivním hodnocení psychických stavů.

SEBEHODNOCENÍ - hodnocení sebe sama, vlastních možností, vlastností a postavení mezi jinými lidmi. S. se vztahuje na jádro osobnosti, takže je důležitým regulátorem její chování. Od s. závisejí vztahy člověka k okolí, jeho kritičnost, náročnost na sebe, postoj k úspěchem a neúspěchem. S. tak ovlivňuje efektivnost činnosti člověka a další rozvoj jeho osobnosti. S. úzce souvisí s úrovní aspirací, t. j. s náročností cílů, které si člověk klade. Nesoulad mezi aspiracemi a reálnými možnostmi vede člověka k tomu, že se začíná nesprávně hodnotit, v důsledku čehož je jeho chování neadekvátní (dochází k emočnímu selhání, vzrůstá úzkost atd.). S. se objektivně projevuje v tom, jak člověk hodnotí možnosti a výsledky činnosti jiných (např. Bagatelizuje jejich při zvýšeném s.).

SEBEKONTROLA (z franc. contrôle - prověrka) - racionální reflexe a hodnocení vlastní činnosti na základě osobnostně významných motivů a ustanovek, spočívající v porovnávání, analýze a korekci vztahů mezi cíli, prostředky a následky činnosti. Formy, druhy a konkrétní obsah s. jsou určovány předmětem, podmínkami a druhem činnosti, kterou subjekt vykonává, stupněm její uvědomění. Schopnost systematické s. osobnosti je jedním z ukazatelů úrovně její vůle.

SEBEOVLÁDÁNÍ - schopnost člověka jednat v situacích, které dezorganizuje činnost a ovlivňují emoce. Při s. se projevuje vědoma a volní stránka psychických procesů, které tuto činnost regulují. S. je ukazatelem emoční a sociální zralosti osobnosti.

SEBEPOZOROVÁNÍ - pozorování vnitřní roviny vlastního psychického života, které subjektu umožňuje zaznamenávat jeho projevy (prožívání, myšlenky, city atd.). S. vzniká v procesu styku s jinými lidmi, při osvojování si společenské zkušenosti a prostředků její posuzování. S. hraje důležitou roli při formování sebeuvědomění a sebekontroly osobnosti. Současná psychologie nepokládá údaje s. za spolehlivé, proto vyžaduje jejich vědecké objasnění. Údaje s. se zaznamenávají různým způsobem - v listech, životopisech, anketách atd. S. nelze ztotožňovat s introspekcí jako subjektivní metodou (- »introspektivní psychologie). Výsledkem s. je ve více případech vlastní posouzení - popis sebe sama v relativní celostnosti psychických a osobnostních projevů. Vlastní posouzení se vyznačuje systematickými chybami, z nichž nejzávažnější spočívá v tom, že většina osob má sklon představit se v co nejlepším světle.

SEBEREALIZACE - snaha osobnosti co nejplnější projevit a rozvíjet své schopnosti. Považuje za hlavní motivační faktor.

SEBEUVĚDOMĚNÍ - »koncepce" já "

SEBEVÝCHOVA - subjektům prováděné řízení činnosti zaměřené na změnu vlastní osobnosti v souladu s vědomě vytyčenými cíli, existujícími ideály a přesvědčením. S. předpokládá určitou úroveň rozvoje osobnosti, její sebeuvědomění, schopnosti analyzovat a vědomě porovnávat své jednání s jednáním jiných lidí, jakož i stabilní zaměření na ustavičné sebezdokonalování. Vztah individua ke svým potenciálním možnostem, správné sebehodnocení, schopnost vidět vlastní nedostatky jsou znaky jeho zralosti a zároveň předpoklady s. Když se ideály, normy a principy komunistické morálky stanou nejdůležitějšími prvky duchovního světa osobnosti a snaha řídit se jimi nabude hluboký osobnostní smysl, změní se na trvalé působící stimuly dalšího sociální hodnotného rozvoje osobnosti a povzbuzují člověka, aby nadále na sobě pracoval. S. vyžaduje takové metody, jako je vytyčení si závazku (dobrovolné vytyčování si cílů sebezdokonalování, rozhodnutí pěstovat u sebe určité vlastnosti); vlastní posouzení (retrospektivní pohled na vykonanou činnost); uvědomění si smyslu vlastní činnosti a chování (odhalení příčin úspěchů a neúspěchů); sebekontrola (systematické sledování svého stavu a chování s cílem předejít nežádoucím následkům).

SENZIBILITA (z lat. sensus - cit, pocit) - Charakterologická osobitost člověka projevující se ve zvýšené citlivosti na životní události, do kterých se dostává. Obvykle ji doprovází zvýšená úzkostlivost, strach z nových situací, z lidí, z jakýchkoliv útrap atd. Senzitivní lidé se vyznačují plachostí, stydlivostí, přecitlivělostí, sklonem k zdlouhavému prožívání minulých nebo budoucích událostí, pocitem vlastní nedostatečnosti (-> komplex méněcennosti), zvýšenými morálními nároky na sebe a sníženou úrovní aspirací (-> akcentuá- ce charakteru). S věkem se s. může zmírňovat, především v důsledku schopnosti vyrovnávat se se situacemi, které vyvolávají úzkost, formující se v procesu výchovy a sebevýchovy. S. může být podmíněna tak organickými příčinami (dědičností, poškozeními mozku apod.), Jakož i zvláštnosti výchovy (např. Citovým odmítáním dítěte v rodině). Extrémní s. představuje jednu z forem psychopatie.

SENZIBILITA VÝVOJOVÁ, senzibility vývojových - optimální charakter vývinu určitých psychických vlastností a procesů, který odpovídá příslušnému vývojových období dítěte. Učení, které je vzhledem k období s. v. předčasné nebo opožděné, může být nedostatečně efektivní, což se nepříznivě odráží na vývinu psychiky.

SENZIBILIZACE (z lat. sensibilis - citlivý) - zvýšení citlivosti nervových center působením podnětu. Při senzorických podnětech je s. obvykle maskovaná současně probíhajícím procesem senzorické adaptace. Poměr procesů s. a adaptace lze určit paralelním měřením citlivosti na elektrické a senzorické podněty. Např. při osvětlení oka se se snižováním světelné citlivosti (adaptace) zvyšuje citlivost na elektrický podnět. Ve tmě je poměr těchto procesů opačný. Elektrické dráždění působí na nervová zakončení analyzátoru, které jsou na vyšší úrovni než receptor, a představuje "přímý způsob měření s.

SENZORICKÁ DEPRIVACE (z lat. sensus - cit, pocit, deprivatio - nedostatek) - dlouhodobé, více či méně úplné, pro experimentální účely zaměřené zbavení člověka senzorických podnětů. Zkoumaná osoba se umístí do zvukotěsné, zcela tmavé místnosti nebo do vody teplé kolem 34,5 ° C, kde se nemůže hýbat. V důsledku toho vzniká silná potřeba získávat podněty. Vzrůstá sugestibilita, narušuje se koncentrace pozornosti a normální průběh myšlení. Někdy vznikají depresivní stavy a halucinace. Podobné změny jsou pozorovány i v případech dlouhodobé sociální izolace, do které se dostávají trosečníci, polární badatelé, vojáci apod.

SCHOPNOSTI - individuálně-psychologické vlastnosti osobnosti, které jsou podmínkou pro úspěšné provádění určité produktivní činnosti. S. se staly předmětem zvláštního psychologického zkoumání v 19. stol., Kdy F. Galton založil experimentální a statistický výzkum interindividuální rozdíly. S. se projevují při osvojování si činnosti, v tom, jak rychle a důsledně, snadno a trvalé si individuum při stejných ostatních podmínkách osvojuje způsoby organizace a provádění této činnosti. S. úzce souvisí s celkovou zaměřenosti osobnosti a se stabilitou sklonů jedince k určité činnosti. Stejné výsledky při provádění určité činnosti mohou být dány rozličnými s. n naopak, jedna a tatáž s. se může stát podmínkou úspěšnosti rozličných druhů činnosti. To umožňuje rozsáhlou kompenzaci s. Jednou z důležitých otázek při výuce a výchově je otázka "senzitivních" období, které jsou příznivé pro vznik určitých s. (Senzibilita vývojová). Předpokládá se, že s. se utvářejí na základě vloh. Kvalitativní analýza s. se zaměřuje na odhalování těch individuálních charakteristik člověka, které jsou nezbytné pro efektivní realizaci jakékoli konkrétní činnosti. Kvantitativní měření s. se vztahují na míru jejich projevu. Nejrozšířenější formou hodnocení stupně toho, nakolik se s. projevují, jsou testy (-> testy výkonové, - »testy inteligenční, -» testy tvořivosti). Výzkum konkrétních psychologických charakteristik jednotlivých s. umožňuje stanovit obecné s. jedince, které odpovídají požadavkům více druhů činností (- »inteligence), a speciální s., odpovídající užšímu okruhu požadavků dané činnosti (-» s. speciální). Úroveň a stupeň rozvoje s. vyjadřují pojmy "talent" a "genialita".

SCHOPNOSTI SPECIÁLNÍ (z lat. specialis - osobitý) - psychologické zvláštnosti individua, které jsou předpokladem pro to, aby mohlo úspěšně vykonávat určitý druh činnosti (hudební, hereckou, spisovatelskou atd.). Rozvoj s. š. se opírá o příslušné vlohy, např. o hudební sluch a paměť. V současnosti se poukazuje na existenci zvláštních senzitivních období (-> senzibilita vývojová), během kterých se s. š. rozvíjejí zvlášť příznivě. Pro hudební schopnosti je to období do pěti let, kdy se aktivně utváří hudební sluch a paměť dítěte. Různorodost vloh umožňuje utvářet s. š. na dostatečně rozdílném anatomicko-fyziologickém základě. V důsledku toho se určitá úroveň s. š. (Matematických, uměleckých atd.) Může utvořit prakticky u každého normálního dítěte. Tím jsou zároveň dány reálné předpoklady na všestranný rozvoj schopností dětí v podmínkách speciální organizovaného vyučování.

SCHOPNOST UČENÍ - individuální ukazatel rychlosti a kvality osvojování si poznatků, dovedností a návyků v procesu učení. Existuje všeobecná s. u. jako schopnost osvojit si jakýkoliv materiál a specifická s. u. jako schopnost osvojit si specifické druhy materiálu (různé vědy, umění, různé druhy praktické činnosti). Všeobecná s. u. je ukazatelem celkového nadání individua, zatímco specifická s. u. je ukazatelem jeho specifického nadání. Základem s. u. je vývin poznávacích procesů (vnímání, fantazie, paměti, myšlení, pozornosti, řeči), motivačně-volní a emoční sféry osobnosti, jakož i vývin komponent učení, které od těchto procesů závisí (ujasnění si obsahu učení na základě přímých a nepřímých vztahů a jeho zvládnutí do takové míry, aby se dal aktivně používat). S. u. je určována nejen vývinem aktivního poznání, t. j. tím, co subjekt může znát a osvojit si samostatně, ale i úrovní "receptivních" poznání, t. j. tím, co subjekt může znát a osvojit si pomocí jiného člověka, který již příslušné znalosti a schopnosti získal. Proto se s. u. odlišuje od schopnosti samostatného poznání a nelze ji hodnotit pouze na základě ukazatelů jeho vývinu. Rozvoj s. u. je podmíněn možnostmi samostatného poznání.

SIGNÁL (z lat. signum - znak) - proces nebo jev (vnější nebo vnitřní, vědom nebo nevědomý), který obsahuje zprávu o nějaké události a který o ní informuje živý systém (-> podnět). Podle charakteru analyzátorů a jiných systémů vnímání se vyčleňují tyto s .: optické, akustické, taktilní, tepelné, elektromagnetické, chemické, Biorytmický atd. Pojem s. se často používá v psycbofyziológii a neuropsychológii (- »signální soustavy), v psychofyziky, inženýrské a obecné psychologii při zkoumání percepčních procesů (-> percepce), v sociální psychologii při zkoumání procesů komunikace.

SIGNÁLNÍ SOUSTAVY (z lat. signum - znak) - první a druhá s. s. (1. s. S., 2. s. S.) - způsoby regulace chování živých bytostí v okolním světě, jehož vlastnosti mozek vnímá jako signály, buď bezprostředně zachyceny smyslovými orgány jako pocity barvy, zvuku, vůně a i. (1. s. S.), Nebo vyjádřené znakovým systémem jazyka (2. s. S.). Termín s. s. zavedl I. P. Pavlov na označení rozdílů mezi signální činností mozku zvířat a člověka, na objasnění specificky lidských typů vyšší nervové činnosti. Pokud relativně převládá 1. s. s., utváří se umělecký typ osobnosti, pokud převládá 2. s. s., utváří se filozofické typ. 2. s. s. vzniká v historickém vývoji společnosti jako "mimořádná nástavba", která vnáší do činnosti centrálního nervového systému nový princip, protože umožňuje v pracovní činnosti a řečovém styku odrážet svět v obecné (pojmové) formě. Obě s. s. interagují a tvoří kvalitativně nový celek. I. P. Pavlov tím, že zdůrazňoval význam řeči, začal zaměňovat představu signálu za představu znaku jako významové jednotky intelektuální aktivity člověka (slovo zobecňuje, abstrahuje atd.).

SITUACE (z franc. Situation - stav, situace) - systém vzhledem k subjekt vnějších podmínek, který podněcuje a zprostředkovává jeho aktivitu. Vlastnost podmínek "být vnějšími" ve vztahu k subjektu znamená: z prostorového hlediska - subjekt vnímá podmínky jako to, co se nachází mimo něj; z časového hlediska - podmínky předcházejí činnost subjektu; z funkčního hlediska - v momentě činnosti podmínky nezávisí od subjektu. Mezi prvky s. mohou patřit i předchozí stavy samého subjektu, pokud podmiňují jeho následné chování. Úplným popisem s. se rozumí vyčlenění požadavků, které jsou subjektu předkládány zvenčí nebo jsou jím vytyčeny a které subjekt považuje za východisko (-> problémová situace). Realizace požadavků s. vytváří předpoklady pro její přetvoření nebo překonání. Překročení hranic s. (Aktivita nadsituačná) se použije v takové míře, v jaké se u subjektu (pokud je s. Pro něj významná) vytvářejí a začínají realizovat nové požadavky na sebe, které jsou ve srovnání s původními nadbytečné.

SKLON - výběrová zaměřenost individua na určitou činnost, která ho podněcuje, aby se touto činností zabýval. Základem s. je hluboká stabilní potřeba individua vykonávat určitou činnost, snaha zdokonalovat schopnosti a návyky, spojené s touto činností. S. je obyčejně předpokladem pro vývin příslušných schopností, byť existují i ​​případy, kdy se s. a schopnosti neshodují.

SKUPINA - seskupení lidí, které se vyčleňuje ze sociálního celku na základě určitého znaku (třídní příslušnost, společná činnost a její charakter, úroveň rozvoje medziosobnostných vztahů, zvláštnosti organizace atd.). Podle toho se s. i klasifikují na: experimentální a reálné, velké a malé, organizované a neorganizované, formální a neformální, členské a referenční, s Vysokou a nízkou úrovní rozvoje (kolektivy, korporace a s. difúzní). Sociální psychologie zkoumá s. jako subjekt činnosti, jejímž prostřednictvím se s. zapojuje do systému společenských vztahů. Nejdůležitější parametry s., Které sociální psychologie již tradičně zkoumá, jsou kompozice (složení) s., Struktura (struktura komunikace, vztahů nadřízenosti a podřízenosti, rozdělení ,, rol "atd.), Skupinové procesy (medziosob- nostní vztahy v jejich dynamice) , skupinové normy a hodnoty, úroveň skupinového rozvoje (- »tím).

SKUPINA DIFŮZNÍ (z lat. Diffusio - rozplynutí, roztroušená) - seskupení, ve kterém chybí soudržnost jako jednota hodnotových orientací a které nespojuje společná činnost, podmiňující vztahy mezi jejími účastníky.

SKUPINA FORMÁLNÍ - sociální seskupení, které má právně určený status a jehož členové jsou v podmínkách společenské dělby práce spjati sociální vymezenou činností, organizující jejich práci. S. f. má vždy určitou normativní stanovenou hierarchickou strukturu. Relativně stálá struktura je nezbytnou podmínkou pro úspěšné plnění úkolů s. f. Tato stálost však může za určitých podmínek brzdit plnění úkolů (např. Při podstatné změně úkolů ve skupinové činnosti), což často vyvolává vznik dočasných neformálních skupin (-> skupina neformální), které kompenzují nedostatečnou pružnost s. f. V důsledku toho někdy dochází k přestavbě s. f.

SKUPINA MALÁ - seskupení relativně malého počtu lidí, kteří jsou v bezprostředním osobním styku a interakci. V sociální psychologii se s. m. nejvíce zabývá škola "skupinové dynamiky". Tato škola za jednu z hlavních charakteristik s. m. považuje její strukturu, t. j. diferencovaný systém vzájemně uspořádaných částí a vztahů, do kterého patří: systém medziosobnostných interakcí, rozdělení informací o rolích, postojích, názorech, o hodnocení a vlivu (-> vůdcovství) mezi účastníky. S. m. se vyznačuje tím, že všichni její členové se podílejí na medziosobnostných vztazích, že každý z nich pociťuje vnitřní příslušnost ke skupině (cit "my").

SKUPINA NEFORMÁLNÍ - sociální seskupení, které se vyznačuje všemi vlastnostmi skupiny (vytvořeným systémem medziosobnostných vztahů, společnou činností, pocitem sounáležitosti atd.), Ale nemá právní stanovený status. Podle typu činnosti, která sdružuje členy s. n., se tyto skupiny dělí na profesionální a neprofesionální. Podle formy existence mohou s. n. vystupovat jako izolované seskupení nebo se mohou vytvářet v rámci reálných formálních skupin (- »skupina formální). S. n., Které spojuje společný mimopracovní zájem, mají podobu různých klubů, sekcí, společností atd. S. n., Které spojuje profesionální zájem, existují často jako tvůrčí kolektivy (např. Tzv. Neviditelné univerzity - neformální sdružení vědců, kteří patří do různých organizací, ale udržují kontakty s kolegy pracujícími ve stejné problematice). Pro členy všech s. n. jsou charakteristické přátelské vztahy, projevy sympatií, emoční přitažlivost, vzájemné pochopení a úcta, což často příznivě působí na vztahy ve formálních skupinách, pokud je s. n. jejich součástí.

SKUPINA REFERENČNÍ (z lat. referens, refe- referentis - oznamující) - reálné nebo fiktivní sociální seskupení, na jehož normy, hodnoty a názory se individuum orientuje ve svém chování. S. r. plní dvě hlavní funkce: normativní a srovnávací. Normativní funkce se projevuje v motivačních procesech (-> motivace): s. r. přitom vystupuje jako zdroj norem chování a hodnotových orientací individua. Srovnávací funkce se projevuje v percepčních procesech (-> percepce sociální): s. r. je v tomto případě vzorem, pomocí kterého individuum hodnotí sebe a jiných. Podle toho se také s. r. dělí na normativní a srovnávací. Tatáž skupina může plnit i normativní, i srovnávací funkci. S. r. se dělí také na pozitivní a negativní (-> objekt referenčních vztahů).r

SKUPINA VELKÁ - 1. seskupení velkého počtu lidí, kteří spolupracují v důležitých sociálních situacích; 2. experimentální vymezené seskupení lidí, které se stanoví a sdružuje na základě určitých znaků (třídní příslušnost, národnost, pohlaví, věk atd.). S. v. tvoří: lidé, kteří žijí v jednom státě, národu, etnické komunity, třídy, strany, profesionální a jiné organizace, společenské hnutí, věkové vrstvy, příjemci informací sdělovacích prostředků, týmy v podniků a institucí, které sestávají ze stovek nebo tisíců lidí atd. Specifickým regulátorem chování lidí v s. v. jsou společenské vztahy, které určují způsob života skupiny, její cíle, zájmy, hodnoty, potřeby, kulturu, tradice, mravy, zvyky, typické formy reagování individua na sociální situace a události.

SKUPINOVÁ DISKUSE - 1. způsob organizace společné činnosti, který se používá v praxi při vedení týmu, shromáždění a jehož cílem je intenzivní a produktivní řešit skupinové úkoly; 2. metoda, která dovoluje prostřednictvím systému logických argumentů ovlivňovat názory, stanoviska a postoje účastníků diskuse při bezprostředním styku. S. d. umožňuje účastníkům hledět na problém z různých aspektů, jelikož se porovnávají protikladné názory; upřesnit si vzájemné postoje, což snižuje bariéru vůči přijímání nové informace; přímo ruší skryté konflikty, protože v otevřené diskusi lze odstranit emoční zaujatost při hodnocení stanoviska partnerů; vypracovat skupinové řešení - rozhodnutí, které nabývá status skupinové normy (pokud řešení akceptují všichni účastníci, nastává skupinová normalizace, pokud ne, je možná skupinová polarizace); využít udělení a přijetí odpovědnosti, čímž se účastníci diskuse více zapojují do následné realizace skupinových rozhodnutí; zefektivnit přínos a zainteresovat účastníků diskuse na řešení skupinové úlohy tím, že se jim umožní, aby projevily svou kompetentnost, a uspokojili tak potřebu uznání a úcty. Existují různé formy uspořádání s. d. - od běžných výrobních porad až po zvlášť-připravované formy jako např. "Brainstorming". S. d. lze využít při jakékoliv formě společné činnosti, která vyžaduje jednotný, skupinou odsouhlasen postup: ve výrobě, vědě, vzdělávání, skupinové psychoterapii (-> psychoterapie skupinová) apod.

SKUPINOVÁ DYNAMIKA (z angl. group dynamics) - směr v sociálnopsychologických výzkumech, jehož zakladatelem byl K. Lewin (USA). Hlavním předmětem jeho zkoumání jsou malé skupiny (- »skupina malá). Výraz s. d. se používá v různých významech: 1. pro označení směru při výzkumu malých skupin, který vychází z principů tvarové psychologie; 2. na vymezení procesů Ve skupině, které charakterizují její rozvoj a změny; 3. na popis kauzálních vztahů, kterými se tyto jevy vysvětlují; 4. pro označení souboru metod, které se používají při výzkumu postojů a medziosobnostných vztahů ve skupině. Kromě uvedených jevů se v s. d. zkoumají problémy vztahu motivace individua a skupiny, vnitroskupinových a meziskupinových konfliktů, vůdcovství atd. Výzkumy s. d. probíhaly převážně v difúzních skupinách (-> skupina difuzní). Hlavní metodou bylo vytvoření umělých laboratorních situací s předem určenými charakteristikami.

SKUPINOVÁ EFEKTIVNOST (z lat. effectus - provedení, činnost) - stupeň souladu mezi společensky užitečnou činností skupiny (kolektivu) a úkoly, které má skupina plnit. V sociální psychologii existují dvě definice tohoto pojmu: širší, když je s. e. synonymem dosahování výsledků nebo úspěšnosti, a užší, když se s. e. chápe jako vztah mezi vynaloženým úsilím a výsledky činnosti. V sociální psychologii jako hlavní faktory s. e. vyčlenily jednotlivé strukturně-formální parametry skupiny (velikost, složení, komunikační kanály atd.) a některé sociálnopsychologické charakteristiky (styl vedení, rozdělení rolí apod.). Zároveň se zkoumal vliv těchto faktorů na produktivitu skupiny.

SKUPINOVÁ POLARIZACE (z lat. polarisatia - posun, přemístění k pólu, k okraji) - sociálnopsychologický jev, který lze charakterizovat tím, že v průběhu skupinové diskuse utvořené různorodé názory jednotlivých členů skupiny se ani na závěr diskuse nenormalizují, ale naopak, vyhrocují, čímž se skupina rozděluje na dvě proti sobě stojící, polární podskupiny. Kompromisní názory se přitom jakoby ztrácely a zůstávají jen extrémně názory. Pojmem s. p. se označuje také stupňování extrémnosti skupinových rozhodnutí (-> skupinové rozhodování) nebo názorů v porovnání s kompromisními rozhodnutími a názory v důsledku diskuse. S. P. je tím větší, čím více se původní názory členů skupiny liší od průměrných hodnot. Specifickým případem s. p. je posun rizika. S. p. může vzniknout i bez otevřené diskuse, když je výsledkem systematické výměny názorů mezi účastníky společné činnosti, čímž vznikají podskupiny zastávající polární stanoviska. S. p. v extrémní podobě je projevem vnitroskupinových konfliktu. Protikladným jevem s. p. je skupinová normalizace, která spočívá v sjednocování zpočátku různorodých názorů během diskuse nebo mimo ni, přičemž ubývá počet extrémních a stoupá počet kompromisních hledisek.

SKUPINOVÉ NORMY (z lat. norma - řídící princip, pravidlo, vzor) - přijaté standardy chování v dané společnosti, které upravují vztahy mezi lidmi. Dodržování s. n. je nezbytnou podmínkou efektivní interakce lidí při společné činnosti a styku. Tím, že subjekt respektuje společenské normy, které se projevují v s. n., stává se sociálně odpovědným za své chování. S. n. plní několik funkcí, které souvisí se vztahy lidí v sociálních skupinách: regulační, hodnotící, stabilizační atd. S. n. umožňují člověku hodnotit své i cizí jednání, porovnávat jej se vzory, volit potřebné a zavrhovat pro danou společnost nepřijatelné formy chování, usměrňovat a regulovat své vztahy k jiným lidem. Fungování s. n. je bezprostředně spjaty se sociální kontrolou činnosti skupin i jednotlivců ze strany společnosti (-> kontrola sociální). Každé organizované seskupení lidí, které existuje dostatečně dlouhou dobu, si vytváří vlastní systém specifických s. n. a řídí se jimi. Projevem existence s. n. je stejné a jednoznačné reagování členy skupiny na to jednání jednotlivců, které se liší od řízení většiny. S. n. odrážejí základní prvky, které regulují sociálnopsychologické procesy ve skupině, vztahy lidí, jejich práva a povinnosti, možné variace vnitroskupinových chování, obsah a přípustné hranice sankcí uplatňovaných vůči osobám, jejichž chování se výrazně odklání od norem. Pochopit vzájemné vztahy jedinců ve skupině lze pouze tehdy, když známe, jaké s. n. akceptují, jaké zavrhují a proč.

SKUPINOVÉ ROZHODOVÁNÍ - společná volba jedné z několika alternativ při vzájemné výměně informací a při řešení společné úlohy. S. r. vyžaduje bezpodmínečnou shodu názorů členy skupiny na rozdíl od skupinové diskuse, která se považuje za fázi předchozí s. r. Někdy se s. r. uskutečňuje v situaci omezené výměny informací, když si členové skupiny mohou navzájem oznámit pouze své původní rozhodnutí. Od s. r. třeba odlišovat přechod od individuálního rozhodování (-> rozhodování) ke skupinovému bez interakce účastníků. S. r. začal jako první experimentální studovat K. Lewin, který zkoumal vliv skupinové diskuse na povahu rozhodnutí. V rámci těchto výzkumů byly odhaleny fenomény posunu rizika a skupinové polarizace, které svědčí o tom, že s. r. nelze redukovat na sumu individuálních rozhodnutí, že s. r. je specifickým produktem skupinové interakce. Je dokázáno, že s. r. je ve srovnání s individuálním rozhodováním kvalitnější. Zároveň bylo zjištěno, že během diskuse mohou vznikat určité změny (zejména posun rizika), které snižují kvalitu s. r. Při porovnávání kvality individuálního a skupinového rozhodování západní psychologie nezohledňuje úroveň skupinového rozvoje, kterou je třeba nutně zohlednit při hodnocení a analýze výsledků různých výzkumů v oblasti s. r.

SKUPINOVÝ SOUHLAS - jednota názorů, která charakterizuje lid {sdružených ve skupině. Termín s. s. zavedl T. Newcomb na označení shody představ o světě, postojů a vztahů mezi členy skupiny. V souladu s touto koncepcí, která vznikla na základě interakcionizmu, se s. s. utváří v bezprostřední interakci lidí vzájemnou akceptací postojů a rolí. Poukazuje se na to, že postupem času začínají členové skupiny spontánně hodnotit určitou situaci, události, jevy a sociální objekty stejně. V dané koncepci s. s. se zvlášť nevyčlenily významné stránky společné, sociální významné činnosti a studovány se jako podstata hodnocení s. s. a skupinové soudržnosti (-> soudržnost skupinová). V sov. sociální psychologii se s. s. chápe jako jednota hodnotových orientací.

SKUPINOVÝ SOULAD - sociálnopsychologická charakteristika skupiny, která se projevuje ve schopnosti jejích členů sladit (odstranit rozpory) svou činnost a optimalizovat vzájemné vztahy v různých druzích společné činnosti. Dosažení s. s. je jednou z podmínek vytvoření příznivého psychologické klimatu v kolektivu. S. s. ve vyspělém týmu má několik rovin. Nejnižší rovinu představuje psychofyziologických soulad mezi členy kolektivu z hlediska temperamentu, shoda senzomotorických aktů. Další úroveň představuje shoda mezi funkčními a rolovat očekáváním, představami účastníky o tom, co, jak, s kým a v jakém pořadí musí členové skupiny dělat při řešení společné úlohy. Nejvyšší úroveň s. s. tvoří jednota hodnotových orientací, adekvátně přijetí a rozdělení odpovědnosti za úspěchy a neúspěchy.

SMYSL PRO HUMOR - v běžném slova smyslu schopnost člověka nacházet v jevech jejich komické stránky, emočně jejich prožívat. Z. p. h. úzce souvisí se schopností subjektu odhalovat rozpory v okolním dění, např. postihovat nebo i hypertrofovat protikladné rysy člověka, jeho zdánlivou důležitost a její neodpovídající chování atd. K objektu humoru, který se podrobuje jakési zvláštní emoční kritice, se zachovává přátelský postoj. Z. p. h. předpokládá, že jeho subjekt má určitý kladný ideál; v opačném případě se tento smysl mění na negativní jev (vulgárnost, cynismus atd.). O tom, zda je člověku vlastní z. p. h., lze usuzovat na základě toho, jak chápe žerty, anekdoty, kreslený humor, karikatury, jak postihuje komičnost situace, zda se dokáže smát nejen druhým, ale i sobě. Malý nebo žádný z. p. h. svědčí jednak o snížené emoční úrovni, jednak o nedostatečném intelektových rozvoji osobnosti.

SMYSLOVÉ ORGÁNY - nervové útvary, které slouží pro příjem signálů, informujících o změnách v prostředí (exterorecepcia) a uvnitř organismu (interorecepcia) (- »pocit). Obecně se rozlišuje pět vnějších smyslových systémů - zrak, sluch, čich, chuť, kožní citlivost. Ve skutečnosti je však existuje podstatně více (např. Samo působení na pokožku vyvolává pocity tlaku, bolesti, chladu, tepla atd.). Z. o. sestávají z receptorů, nervových drah a center. Každý z. o. zprostředkovává něj specifické pocity (- »koncepce specifické energie z. o.). Specializované z. o. člověka a vyšších živočichů jsou výsledkem evoluce jednoduchých a nediferencovaných z. o. nižších živočichů. V procesu evoluce se zachovala součinnost mezi z. o. a efektorových (především svalovopohybovým) aparátem: z. o. zajišťují příjem zejména těch informací, které jsou nezbytné pro organizaci činnosti efektorových aparátu. Fungování z. o. je součástí činnosti subjektu, zajišťuje pro ni potřebné informace a současně je její podřízené: z obrovského toku signálů působících na subjekt z. o. vyčleňují hlavně ty, které jsou potřebné pro provádění aktuální činnosti. To, jaké signály z celkového toku se vyčleňují, závisí na jejich významu pro subjekt (- »osobnostní smysl) a jeho očekávání (-> pravděpodobnostní prognózování). Tím se zajišťuje aktivita vnímání.

SNAHA - primární pohnutka, citové prožívání potřeby, přitahování k objektu. Podle míry uvědomění se s. jako dynamická tendence projevuje v podobě pudu nebo přání (- »vůle).

SNY - subjektivně prožívané představy, především zrakové, které pravidelně vznikají během spánku, zejména ve fázi "rychlého" spánku. Obsah a emoční zabarvení s., Stupeň "účasti" osobnosti na vlastních s. souvisí s intenzitou fyzických změn v "rychlém" spánku. Pro "rychlou" fázi je charakteristická aktivace mozkové kůry, relativně se více projevující v pravé hemisféře, z čehož vyplývá, že v s. převládá prostorově-obrazové myšlení (- »funkční asymetrie mozku). Toto vše úzce souvisí se zvláštní změnou vědomí v s .: odrážení objektivní reality a poznávání sebe jako subjektu je narušeno, člověk si neuvědomuje, že sní, proto nemá kritický vztah k vnímanému, ani když je nelogické. Současně je však zachováno emoční a osobnostní sebehodnocení (pocit viny, studu atd.). Obsah s. v obrazné, symbolické formě odráží hlavní motivy a ustanovky subjektu. Prožívání a zapamatování s. závisí do značné míry na zvláštností osobnosti a emočního stavu před spánkem. Jednou ze základních funkcí s. je emoční stabilizace. S. představují důležitý článek v systému psychologické obrany (-> obrana psychologická), dočasně oslabují psychické napětí a pomáhají obnovit vyhledávací aktivitu (-> aktivita vyhledávací). S touto skutečností, jakož i s převládáním obrazového myšlení souvisí kladný vliv s. na procesy tvořivosti. Funkční méněcennost systému "rychlý spánek - sny" je jedním z podstatných faktorů při vzniku neuróz a psychosomatických chorob.

SOCIÁLNÍ KONTROLA - formy a metody působení, které používá společnost a sociální skupiny na regulaci chování svých členů. K metodám s. k. patří odměňování, pokud chování individua odpovídá přijatým normám a standardům, jakož i postihy, pokud se od nich odchyluje. Subjektům s. k. může být stát, společenské instituce a organizace, sociální skupiny, ke kterým individuum patří. S. k. se uskutečňuje pomocí systému sankcí - prostředků působení na individuum. Tyto prostředky mohou být pozitivní (odměny, vyznamenání, uznání, podpora atd.) I negativní (rozličné formy trestů), oficiální, formální (které se opírají o zákony, administrativní, právní akty) i neoficiální, neformální (vyplývající z veřejného mínění). Sociální psychologie zkoumá převážně ty formy s. k., které vznikají v sociálních skupinách. Každá skupina nebo kolektiv si během své existence utváří celá řada metod působení na své členy, způsobů přesvědčování a ovlivňování, odměňování a trestání, pohnutek a donucovacích prostředků, které využívá během společné činnosti. S. k. podléhají v první řadě ti jedinci, jejichž chování se podstatně liší od skupinových norem, ať už kladně, nebo záporně. Díky s. k. zjednodušuje a pořádají medziosobnostné vztahy, takže skupina může úspěšněji realizovat své funkce (- »skupinové normy).

SOCIÁLNÍ ŽÁDANOST (z lat. socialis - společensky) - faktor, který zkresluje sebaposu-dzovanie (především odpovědi na otázky osobnostních dotazníků) zejména tím, že se upřednostňují ty vlastnosti, které se zkoumaným osobám zdají přitažlivější, sociální přijatelnější a které jejich zobrazují v příznivém světle. S vlivem s. ž. třeba počítat při konstrukci dotazníků, testů a škál, ve kterých se vyžaduje vlastní posouzení. Existuje několik způsobů snižujících vliv s. ž. (Např. Použití alternativních, stejně sociální žádoucích otázek). Kromě toho jsou vypracovány metodiky, které zvlášť měří sklon odpovídat sociálně žádoucím způsobem.

SOCIÁLNĚPSYCHOLOGICKÉ KLIMA (z řec. klima, klimatos - podnebí) - kvalitativní stránka medziosobnostných vztahů. Projevuje se jako souhrn psychologických podmínek, které pomáhají nebo znemožňují provádět produktivní společnou činnost a všestranně rozvíjet osobnost jedince ve skupině. Důležitými znaky příznivé s, k. jsou důvěra a vysoké nároky členů skupiny vůči sobě navzájem; dobromyslná a věcná kritika; možnost volně projevit vlastní názor při posuzování otázek, které se týkají celého týmu; nevyvíjený nátlaku na podřízené ze strany vedoucích, respektování práva podřízených podílet se na skupinovém rozhodování; dostatečná informovanost členů týmu o jeho úkolech a jejich plnění; spokojenost s příslušností ke týmu; silná emoční angažovanost a vzájemná pomoc v situacích, které u některého z členů týmu vyvolávají frustraci; pocit odpovědnosti za situaci ve skupině u každého člena atd. Charakter s. k. tedy zcela závisí na úrovni skupinového rozvoje. Zjistilo se, že mezi úrovní s. k. rozvinutého týmu a efektivností spolupráce jeho členů existuje zjevná souvislost. Optimální řízení činnosti a utváření vhodné s. k. v každém, a tedy i pracovním týmu vyžaduje speciální znalosti a schopnosti vedoucích pracovníků i aplikování speciálních opatření: odborného psychologického výběru, výcviku a periodického rekvalifikace vedoucích pracovníků; respektování faktorů psychologické shody při sestavování primárních týmů; využívání sociálnopsy-chologických metod, které pomáhají utvářet sociální návyky - efektivní vzájemné porozumění a interakci členy kolektivu (- »trénink sociálnopsychologický, -» hra modelová). S. k. závisí od stylu vedení. Při optimalizaci s. k. se vedoucí musí opírat o nejaktivnějších a najautoritatívnejších členy kolektivu. Jako synonyma s. k. se používají označení, psychologická klima, psychologická atmosféra týmu.

SOCIÁLNĚPSYCHOLOGICKÁ KOMPETENCE (z lat. Competens - odpovídající, schopný) - schopnost individua efektivně interagovat s ostatními lidmi v systému medziosobnostných vztahů. Součástí s. k. je schopnost orientovat se v sociálních situacích, správně odhadovat zvláštnosti a emoční stavy jiných lidí, volit adekvátně způsoby chování k nim a realizovat tyto schopnosti v interakci s nimi. Zvláštní roli zde má schopnost vžít se do situace jiného (reflexe, empatie). S. k. se u individua utváří při osvojování si způsobů styku a zapojování se do společné činnosti.

SOCIOGENEZE (v psychologii) (z lat. societas - společnost, z řec. genos - původ) - původ, rozvoj vyšších psychických funkcí, osobnosti, medziosobnostných vztahů, které jsou podmíněny zvláštnostmi socializace v různých kulturách a sociálně ekonomických formacích. Zákonitosti s. jsou předmětem jednak historické psychologie, která zkoumá psychologické zvláštnosti vzniku poznání, vnímání světa, struktury osobnosti, osvojování si zvyků a rituálů v různých epochách atd., jednak etnické psychologie. S. z hlediska idealismu zkoumal W. Wundt, který v rámci psychologie národů používal metodu zkoumání produktů lidského myšlení, které se vyskytovaly v různých historických epochách. Ani studium s. z hlediska psychoanalýzy (S. Freud, C. Jung, E. Fromm) a franc. sociologické školy (E; Durkheim, L. Lévy- -Bruhl a ď.) neodhalilo její reálné mechanismy, protože se buď popisovali obdobně mechanismem rozvoje psychiky individua nebo redukovali na duchovní styk mezi lidmi.

SOCIOGRAM (z lat. societas - společnost, z řec. gramma - čára, linie) - speciální schéma, která zobrazuje medziosobnostné vztahy ve skupině na základě zvláštní so- ciometrickej metodiky. Existuje několik variant s. Jedním z nich je Terčový s. v podobě několika soustředných kružnic (podle počtu voleb, které učinily členové skupiny); uvnitř těchto kružnic jsou v souladu s počtem získaných voleb uvedené a šipkami, ukazujícími směr a charakter provedených voleb, pospojovány jména členů skupiny. Další variantou s. je skupinový s. Zobrazuje seskupení jednotlivců, kteří se navzájem zvolili, a vztahy mezi nimi. Vzdálenost, v jaké se od sebe tyto seskupení nacházejí, odpovídá charakteru voleb, které jednotlivci uskutečnily. Třetím typem s. je individuální s., kde se záměrně vybraný člen skupiny zobrazuje v systému všech jeho vztahů zjištěných výzkumem.

SOCIOMETRIE (z lat. societas - společnost, z řec. metreo - měřím) - jeden ze směrů sociální psychologie a v jeho rámci rozpracovaný soubor výzkumných metod, jejichž základem jsou různé varianty sociometrickej metodiky. S. jako teoretická koncepce vznikla v souvislosti s názory J. Morena, který tvrdil, že všechny problémy společenských vztahů lze řešit prostřednictvím prostorového přeskupení lidí a jejich rozmístěním tak, aby se vedle sebe ocitly jedinci, kteří jsou si navzájem sympatičtí. Moreno vyčlenil v této souvislosti dvě substruktur: makrostruktury povrchu a mikrostrukturu. Makrostruktura představuje prostorové rozmístění lidí v různých procesech společné činnosti, zatímco mikrostruktura charakterizuje emoční psychologické vztahy mezi nimi. Moreno tvrdil, že tyto vztahy jsou prý podmíněné vrozenou nevědomou silou - "těle", v jejímž důsledku se lidé navzájem přitahují. Aby se dosáhlo "společenská harmonie", stačí podle něj sladit tyto struktury a umožnit, aby se lidé v nich rozmístily podle vzájemných sympatií. Tuto teoretickou koncepci se Moreno pokusil rozšířit na společenské procesy a realizovat svou utopickou myšlenku "sociometrickej revoluce".

SOMNAMBULISMUS (chození ve spánku) (z lat. somnus- spánek, ambulare - procházet se) - forma složitého nevědomého chování, které je zdánlivě cílevědomé a nastává při přechodu ze spánku do stavu podobného hypnóze. Synonymem s. v běžné řeči je náměsíčnost; tento název pochází z předvědecké představ o vlivu Měsíce na člověka během spánku. Zpravidla se epizody s. začínají 1-1,5 hodiny po usnutí během "pomalého" spánku. S. se projevuje takto: Subjekt vstává z postele a dělá několik stereotypních a koordinovaných pohybů s otevřenýma očima, jeho jednání může mít i antisociální charakter. Zornice jsou zúžené, pohled je strnulý, elek- troencefalogram registruje klidné bdění - alfa rytmus, který se však vlivem vnějších podnětů nemění a udržuje se při otevřených očích, co odlišuje tento stav od běžného polospánku. S. nepřechází spontánně do bdění, epizoda se obvykle končí návratem k normálnímu fyziologickému spánku. Při ranním probuzení si subjekt nepamatuje noční události.

SPÁNEK - periodický funkční stav člověka á vyšších živočichů se specifickými projevy chování ve vegetativní a motorické sféře, při kterých chybí cílevědomá činnost, snižuje se pohyblivost a citlivost na vnější senzorické vlivy. Při lidském s. se potlačuje vědoma psychická aktivita. V s. se střídají dvě hlavní fáze: "pomalý" a "rychlý" (nebo "paradoxní") s., které mají opačné fyziologické charakteristiky. Obě fáze mají složitou víceúrovňovou organizaci, která v mozku vyvolává aktivní procesy specifické pro každou z nich. Ve fázi "pomalého" s. se pozorují tonické (stále) změny vegetativních a motorických ukazatelů: snižuje se tonus svalstva, zpomaluje se dýchání a rytmus srdce. Během "rychlého" s. elektroencefalogram zaznamenává rychlé vlny s malou amplitudou, které se podobají počátečního stádiu s., nebo dokonce bdění. Dále se pozorují fyzikální změny v podobě rychlých očních pohybů (REM), tiků obličeje a končetin, nepravidelného rytmu dýchání, poruch srdeční činnosti, stoupání krevního tlaku. Po probuzení z "pomalého" s. si člověk sny nepamatuje. Ve fázi "pomalého" s. se může vyskytnout chození ve spánku (somnambulismus), mluvení ze sna, noční děsy u dětí, na které po probuzení zapomínají. Po "rychlém" s. člověk v 75-90% případů udává sny s prvky neskutečnosti, fantazie. Fáze "pomalého" a "rychlého" s. se střídají v cyklech s trváním 60-90 minut, které se při normálním nočním s. opakují 4-5-krát. U normálního člověka trvá "rychlý" s. přibližně 20% celého cyklu. Nad ránem se fáze "rychlého" s. prodlužují, zatímco fáze "pomalého" s. se zkracuje. Při celkovém nedostatku s. nastává nejprve "pomalý" s., potom "rychlý" s.

SPOLEHLIVOST TESTU - jedno z kritérií kvality testu (testování), které se vztahuje na přesnost psychologického měření. Čím je s. t. vyšší, tím méně nedostatků má test z hlediska měření. S. t. se někdy chápe jako stálost výsledků při opakovaném testování (reliabilita). Jindy se s. t. chápe jako míra rovnocennosti dvou paralelních testů, které jsou stejné z hlediska formy a cíle. S. t. lze určovat i v rámci jeho vnitřní struktury. Test se nejprve rozčlení na části, a pak se porovnávají jejich výsledky. S. t. se určuje i metodami analýzy rozptylu a faktorové analýzy.

SPOLUPROŽÍVÁNÍ - přizpůsobení emočního stavu subjektu stavu jiné osobnosti (nebo sociální skupiny). V individuálním vědomi subjektu se přitom odráží vztah jiného člověka (nebo sociální skupiny) k probíhajícím událostem. Rozlišují se dvě skupiny s .: 1. s., Které vzniká v důsledku nevědomé mimovolních emoční nákazy při bezprostředním, zpravidla náhodném kontaktu s lidmi přežívajícími určité emoce (např. Náhle se šířící strach nebo radost ve skupině). Takové s. se někdy označuje jako bezprostřední odezvy emoce (- »em- pětinu); 2. s., Které představuje v individuálním vědomi subjektu příslušnou úroveň medziosobnostných vztahů, zprostředkovaných společnou činností, společnými cíli, normami (- »skupinové normy) a hodnotami sociální skupiny (např. Radost z úspěchu a prožívání neúspěchu ve vztahu k jinému členu týmu) . Jeho základem je emoční identifikace, při níž individuum jakoby samo sebe stavělo na místo druhého ve společné činnosti (- »identifikace týmová). Zvláště výrazně se s. projevuje v humánním vztahu osobnosti k jiným lidem (- »humánnost).

POZNÁNÍ (identifikace) - proces zařazení určitého objektu do jedné z několika předem vytvořených tříd nebo kategorií. Nejdůležitějším momentem těchto procesů je výsledek porovnání percepčního (- »vnímání) popisu objektu se vzory, které jsou uchovány v paměti a odpovídají relevantním třídám nebo kategoriím. Na výzkum s. se často používají chronometrické metody (-> reakční čas).

POZNÁVACÍ ZNAKY Poznávací znaky - souhrn vlastností objektu, na základě kterých je tento objekt poznávání (-> poznání) a zařazován do určité třídy. Člověk může vyčleňovat a zohledňovat s. z. vědomě i nevědomě. Během ontogenetického (-> ontogeneze) a funkčního vývinu percepčních procesů (-> vnímání) se stále vyčleňují nové s. z., což zabezpečuje zápalné poznání složitých objektů, které se původně neprojevovaly jako psychologické celky.

STATUS (v sociální psychologii) (z lat. Status - stav, postavení) - postavení subjektu v systému medziosobnostných vztahů, které určuje jeho práva, povinnosti a oprávnění. Tentýž jedinec může mít v různých skupinách rozličný s. Rozdíly v s., Který má jedinec ve skupinách, navzájem se odlišujících z hlediska úrovně skupinového rozvoje obsahu činnosti a styku, se často stávají příčinami frustrace, konfliktu atd. S. se experimentální odhaluje pomocí metody měření referencí. Důležitými vlastnostmi s. jsou prestiž a autorita jako zvláštní míra uznání zásluh jedince okolím.

STEREOTYP SOCIÁLNÍ (z řec. stereos - tvrdý, Typos - stopa, z lat. socialis - společenský) - zjednodušená, schematizovaná, často zkreslená představa o určitém sociálním objektu (skupině, člověku, který patří k určitému sociálnímu seskupení, atd. ), která je charakteristická pro běžné poznání. S. s. zachycuje některé, často nepodstatné vlastnosti objektu, které jsou přesto relativně stále (- »stereotypy). Pojem s. s. zavedl W. Lippmann. Od jiných druhů poznání se odlišuje tím, že informace, na nichž se zakládá, se nekonfrontovat s příslušným objektem, ale s jinými poznatky, které mohou být nesprávné. S. s. a jeho šíření podmiňují některé jevy, které vznikají ve sféře medziosobnostného styku a sociální percepce (- »percepce sociální), jako např. postoje, haloefekt, efekt primárních a efekt novosti. Formování s. s. je jednou z rozšířených metod propagandy, využívanou při manipulaci s vědomím mas, najme v masové komunikaci.

STEREOTYP VNÍMÁNÍ - »stereotyp sociální

STIMUL (z lat. Stimulus - hůl s hrotem, kterou se poháněly zvířata, bodec) - vliv, který podmiňuje dynamiku psychických stavů individua (označovanou jako reakce) a má k ní stejný vztah jako příčina k následku. Ve fyziologii a psychofyziológii je pojem s. totožný s pojmem "podnět".

STRACH - emoce, která vzniká v situacích ohrožení biologické nebo sociální existence individua a která je zaměřena na zdroj skutečného nebo zdánlivého nebezpečí. Na rozdíl od bolesti a jiných druhů utrpení, které jsou vyvolávány reálným působením faktorů ohrožujících existenci, s. vzniká při jejich předvídání. V závislosti na povaze ohrožení intenzita a specifikum prožívání s. poměrně široce kolísají (obava, tíseň, úlek, hrůza). Pokud je zdroj nebezpečí neurčitý nebo neznalosti, vzniká stav, který se nazývá úzkost. S. upozorňuje subjekt na nadcházející nebezpečí, soustřeďuje jeho pozornost na zdroj nebezpečí a vybízí hledat způsoby, jak se mu vyhnout. Pokud s. dosahuje intenzitu afektu (panický strach, hrůza), může navozovat stereotypy chování (útěk, ustrnutí, obranná agrese). V sociálním vývinu člověka s. vystupuje jako jeden z výchovných (-> výchova) prostředků: např. strach před odsouzením se využívá jako faktor regulující chování. Jelikož ve společnosti individuum využívá ochranu právních jiných společenských institucí, zvýšená tendence člověka pociťovat s. ztrácí adaptační funkci a obyčejně se hodnotí negativně. Reakce s. jsou poměrně stálé a přetrvávají i přesto, že si jedinec uvědomuje jejich nesmyslnost. Proto výchova k odolnosti vůči s. se nezaměřuje na jeho odstranění, ale na to, aby se při jeho prožívání rozvinula schopnost sebeovládání. Neadekvátní s. lze pozorovat při různých psychických onemocněních (-> fobie).

STRES (z angl. Sŕress - tlak, zátěž) - termín na "označení širokého okruhu stavů, které u člověka vznikají jako odpověď na různé extrémní vlivy (stresory). Pojem s. Se původně používal ve fyziologii na označení nespecifické reakce organismu (" generalizovaného adaptačního syndromu ") na jakékoliv nepříznivé působení (H. Selye). Později se začal používat k popisu stavů individua v extrémních podmínkách na fyziologické a psychologické úrovni a na úrovni chování. Podle druhu a charakteru vlivu stresorů se rozlišují různé druhy s. v nejobecnější klasifikaci jde o fyziologický s. a psychologický s. psychologický s. se dále dělí na informační .1 emoční. informační s. vzniká při informačním přetížení, když člověk nezvládne roli, když se nedokáže správně rozhodnout v požadovaném čase, přičemž nese za rozhodnutí velkou zodpovednosJ. emoční s. se vyskytuje v situacích ohrožení, nebezpe ství, traumata atd. Různé formy emočního s. (impulzivní, útlumová, generalizovaná) navozují změny v průběhu psychických procesů, emoční selhání v motivační struktuře činnosti, poruchy pohybových a řečových projevů. S. může mít tak kladný, mobilizující, jakož i záporný vliv na činnost (distres), ba může ji i zcela dezorganizuje. Proto při optimalizaci jakýchkoliv činností třeba provádět opatření pro předcházení s.

STRESOR - faktor, který vyvolává stres. Rozlišují se: 1. fyziologické s. - nadměrná fyzická zátěž, vysoká i nízká teplota, bolestivé stimuly, dušnost atd .; 2. psychologické s. - faktory, které účinkují svým signálním významem: ohrožení, nebezpečí, trauma, informační přetížení a i.

STYK - složitý, víceúrovňový proces utváření a rozvíjení kontaktů mezi lidmi, který vyvolávají potřeby společné činnosti a který zahrnuje výměnu informací, vypracování jednotné strategie interakce, vnímání a porozumění jiného člověka. Podle toho se v s. rozlišují tři stránky: komunikační, interakční a percepčních. Prostředky komunikačního procesu jsou různé znakové systémy, především řeč, jakož i opticko-kinetický systém znaků (gesta, mimika, pantomimika), paralingvis- tické i extralingvistické systémy (intonace, neverbální prvky řeči, např. Pauzy), časová a prostorová organizace komunikace a nakonec "řeč pohledů". Důležitou charakteristikou komunikačního procesu je úsilí účastníků ovlivnit sebe navzájem, na chování druhého, být individuálně zastoupen v životě jiných lidí (personalizace). Nezbytnou podmínkou toho je nejen používat stejný jazyk, ale také stejně chápat situace, ve kterých se s. uskutečňuje. Interakční stránka s. se vztahuje na utvoření obecné strategie interakce. Existuje několik typů interakce mezi lidmi; především je to kooperace a konkurence. I když se v této oblasti dosáhly určité výsledky (např. Určování a prognóza strategie chování partnera pomocí matematické teorie her), formální povaha popisu zkoumaných strategií i skutečnost, že se analyzuje interakce pouze dvou lidí, brání využívat získané údaje při analýze různých druhů interakce v reálném životě. Percepčních stránka s. zahrnuje proces formování obrazu jiného člověka, co se dosahuje "dešifrováním" psychologických vlastností a zvláštností chování člověka, které se skrývají za jeho vnějšími projevy. Základními mechanismy poznání jiného člověka jsou identifikace (porovnávání) a reflexe (uvědomění si toho, jak subjekt poznání vnímají jiní lidé). V procesu medziosobnostného vnímání a poznání vznikají několik "efekty": efekt primárních, novosti, haloefekt. Významnou roli mají i jevy stereotypizace a kauzální atribuce (- »atribuce kauzální). Poznání těchto mechanismů umožňuje odhalit psychologický obsah procesu vzájemného porozumění, které se dosahuje v průběhu s. Souvislost s. a určitého charakteru vztahů mezi lidmi se projevuje i při emoční regulaci percepčního procesu, především při atraktivnosti, přitažlivosti. Zkoumání uvedených tří stránek s. v jednotě je důležitou podmínkou optimalizace společné činnosti lidí a jejich vztahů. Jedním z úkolů sociální psychologie je vypracovat metody korekce a optimalizace s., Rozvoje schopností a návyků s., Nezbytné zejména pro ty, kteří do značné míry využívají s. ve své profesi (vedoucí, pedagogové, lékaři a ď.). Mezi různými metodami zdokonalování s. patří významné místo sociálnopsychologic- kému tréninku (- »trénink sociálnopsychologický), t. j. zvládnutí různých forem s. pomocí speciálních úkolů (programů).

STYK FATICKÝ (z lat. Fatuus - hloupý) - vágní styk, který využívá komunikační prostředky jen na udržování samého procesu styku.

SUBJEKTIVNÍ SÉMANTICKÝ PROSTOR (z lat. Subjectum - podléhající, podřízené, z řec. Semantikos - označující) - model kategoriální (- »kategorizace) struktury individuálního vědomí, na jejímž základě se klasifikují určité objekty, pojmy atd. prostřednictvím analýzy jejich významů. Rozmístění určitých významů (pojmů) v sémantickém prostoru umožňuje jejich analýzu, posouzení jejich shody a rozdílů. Matematicky lze s. s. p. vyjádřit pomocí souřadnicových os, bodů a vzdáleností mezi nimi. S. s. p. jako metoda výzkumu i modelování kategoriálních struktur se uplatnila v oblasti psychologie paměti (sémantické modely dlouhodobé paměti), psychologie myšlení a teorie rozhodování. Využívá se iv diferenciální psychologii, při výzkumu kognitivních (poznávacích) aspektů vědomí a sebeuvědomění osobnosti.

SUBLIMACE (z lat. Sublimare - vyvyšovat) - v psychoanalýze S. Freuda jeden z mechanismů psychologické obrany (- »obrana psychologická), odstraňující napětí při konfliktu přeměnou pudových forem psychiky na takové formy, které jsou pro individuum i společnost přijatelnější. Zvláštním případem s. je podlá Freuda přenos energie libida na proces tvořivosti, jakož i žerty, slovní hry a jiné činnosti, které okamžitě uvolňují napětí společensky přípustnou formou. Kromě psychoanalytického výkladu se termín s. používá k označení přechodu aktivity subjektu na vyšší úroveň.

SUBSENZORICKÉ VNÍMÁNÍ (z lat. Sub - pod, sensus - cit, pocit) - forma bezprostředního psychického odrazu skutečnosti, vyvolaná takovými podněty, jejichž vliv si subjekt nemůže uvědomovat; jeden z projevů nevědomí. Při určování pocitových prahů se zjistilo, že na chování působí nevědomé podněty. Procesy predpozornosti, které jsou spojeny se zpracováním in formací mimo sféry vědomě kontrolované činnosti, zajišťují adaptační reakci na některé, ještě nerozpoznané změny situací. Subsenzorickou oblastí se nazývá zóna podnětů (neslyšitelných zvuků, neviditelných světelných signálů atd.), Které vyvolávají samovolné, objektivní registrova- telnou reakci a které si lze uvědomit, pokud vstoupí signální význam. Výzkum procesů predpozornosti a subsenzorických podnětů umožňuje objasnit rezervy lidských smyslových orgánů.

SOUČINNOST ANALYZÁTORŮ - jeden z projevů jednoty senzorické sféry. Nejdůkladnější jsou zkoumány změny funkčního stavu jednoho analyzátoru jako důsledek stimulace jiného. společná činnost analyzátorů, dávajících subjektu informace o těch stránkách okolního prostředí, o kterých ani jeden z těchto analyzátorů nedokáže poskytnout informaci sám (např. binokulární odhad vzdálenosti objektu jako výsledek součinnosti zrakového a proprioceptivního analyzátoru). V patologii lze s. a. narušovat, což je odrazem dezintegrace činnosti centrálního nervového systému a senzorických systémů. Odhalené zákonitosti poruch s. a. se využívají při diagnostice různých onemocnění. Zvláštní formy s. a. nacházejí své uplatnění v umění (- »synestézie).

SOUDNÍ PSYCHOLOGIE - oblast právnické psychologie, která zkoumá otázky spjaté se soudnictvím: psychické vlastnosti soudců, vyšetřovatelů, advokátů a dalších pracovníků v soudnictví, psychologické aspekty jejich odborné činnosti, metody výběru a odborné přípravy; psychologické aspekty obžalovaných, svědků, postižených, psychologické aspekty svědeckých výpovědí, psychologické základy vyšetřovací a soudní činnosti (výslechu, očitého svědectví apod.), pátrání; metodologii a metodiku soudní psychologické expertízy.

SOUDNÍ PSYCHOLOGICKÁ EXPERTÝZA, (z lat. Ex- Pertus - zkušený) - jedna z hlavních forem praktického uplatnění speciálních psychologických poznatků v soudním procesu. Uskutečňuje se na základě požadavku vyšetřovatele nebo soudu v souladu s normami soudního procesuálního kodexu. Je zaměřena na psychodiagnostiku obžalovaných, svědků a obětí. Obecným předmětem s. p. e. jsou zvláštnosti psychické činnosti, jejichž vyšetření je důležité pro zjištění pravdy v soudnictví. Dílčím předmětem s. p. e. může být diagnostikování afektu u obžalovaných v momentě spáchání trestného činu, schopnosti svědků a postižených (především dětí) správně vnímat situaci, která je důležitá z hlediska zjišťovaných skutečností, a správně o ní vypovídat atd.

SOUDRUŽNOST SKUPINOVÁ - charakteristika označující sílu, jednotu a stálost medziosobnostných interakcí a vzájemných vztahů ve skupině. Výzkumy s. s. se v západní sociální psychologii začali realizovat v rámci skupinové dynamiky. Zkoumání s. s. se opíralo o chápání skupiny jako psychologického seskupení, založeného na systému emočních medziosobnostných vztahů (L. Festinger). Za soudržnou se považovala taková skupina, ke které byly její účastníci "silně přitahováni". S. s. se interpretovala i jako přitažlivost a užitečnost skupiny pro jedince (D. Cartwright, A. Zander). Zároveň se vyčlenili dva přístupy k jejímu hodnocení: pomocí měření vzájemné emoční přitažlivosti členů skupiny (ss je tím větší, čím více jedinců skupiny se líbí jeden druh) a pomocí emočního hodnocení skupiny účastníky (ss je tím větší, čím větší je spokojenost se skupinou) . Někdy se při hodnocení s. s. zohlednily ukazatele skupinového souhlasu. V sociometrii se navrhl speciální index. s. - poměr počtu vzájemných voleb členy skupiny k maximálně možnému počtu voleb.

SUGESCE (z lat. Suggestio - našeptávání, přemlouvání) - proces ovlivňování psychické sféry člověka, spjat se snížením uvědomění a kritičnosti při vnímání a realizaci sugerovaného obsahu, s nedostatečným cílevědomým aktivním porozuměním tomuto obsahu, s nedostatečnou logickou analýzou a hodnocením na základě minulé zkušenosti a daného stavu subjektu. S. je prvkem běžného lidského styku, ale může vystupovat i jako zvlášť organizovaný druh komunikace, který předpokládá nekritické vnímání informací a je v protikladu k přesvědčení. S. má dvě podoby: heterosugesciu (vliv jiných) a autosugesce. Objektem heterosugescie (sugerendom) může být tak jednotlivec, tak skupina, sociální vrstva atd. (Fenomén masové s.); subjektům s. (Sugestorom) může být individuum, skupina, hromadné sdělovací prostředky. S., kterou produkuje skupina, je jedním z faktorů konformity. Při autosugesci je objektem i subjektem sugesce jedna osoba. S. se dosahuje verbálními (slova, intonace) a neverbálními (mimika, gesta, činnost jiného člověka, situace) prostředky. Mechanismus s. se využívá s cílem ovlivňovat druhých. Podle metod realizace lze rozlišit přímou (imperativní) a nepřímou, jakož i záměrnou a nezamýšlenou s. Přímá záměrná s. spočívá ve využití speciálních "slovních formulí", kterými se působí na psychiku člověka a které se stávají aktivními prvky jeho vědomí a chování. Obsah nepřímé s. je začleněn do oznamované informace ve skryté, maskované formě a osvojuje se nedopatřením, nepozorovaně, bezděčně. Nepřímá s. může být záměrná i nezáměrná. Podle stavu sugerenda rozlišuje s. v bdělém stavu (- »bdění), s. v hypnóze, s. při přirozeném spánku, posthypnotická s. (Realizována po skončení hypnózy). Efektivnost s. je určována: 1. vlastnostmi sugestora (sociální status, osobní kouzlo, volní, intelektuální, charakterové přednosti); 2. vlastnostmi sugerenda (stupeň sugestibilitou); jejich vzájemnými vztahy (důvěra, autorita, závislost); 4. způsobem konstruování zprávy (úroveň argumentů, charakter spojování logických a emočních prvků, upevnění jinými vlivy). Na s. je částečně založen vliv některých sdělovacích prostředků, reklamy, módy, zvyků, formování víry. S. se do značné míry využívá v medicíně při korekci psychického a somatického stavu pacienta (psychoterapie); v pedagogice se dělají pokusy využít s. při vyučování - tzv. sugestopedie; v experimentální psychologii s. slouží jako metoda záměrných změn emočního stavu, motivace.

SUGESTIBILITA - stupeň citlivosti na sugesci, který je definován jako subjektivní pohotovost podlehnout a podřídit se sugestivnímu vlivu. S. je charakteristika individua, která závisí na situačních a osobnostních faktorů. Mezi vlastnosti osobnosti, které zvyšují s., Patří: nízká sebedůvěra a sebehodnocení, pocit vlastní méněcennosti (- »komplex), poslušnost, nesmělost, stydlivost, plachost, důvěřivost, úzkost, extravertovanosť (-» extraverzia - introverze), zvýšená emocionalita a prožívání , nedostatečné logické myšlení, pomalé tempo psychické činnosti. Mezi situační faktory, které zvyšují individuální s., Patří: psychofyzický stav subjektu (v klidu a relaxaci, jakož i při silném emočním vzrušení, únavě, stresu s. Vzrůstá; maximální s. Lze pozorovat v hypnóze), nízká úroveň informovanosti, kompetence při řešení daného problému nebo provádění činnosti, její malý význam pro osobnost; nedostatek času při rozhodování. Vlivem "skupinového tlaku" (-> konformita) s. závisí na úrovni skupinového rozvoje. Experimentální je dokázáno, že lidé označení podle testů s. jako sugestibilní jsou v kolektivu v důsledku sprostredkovanosti medziosobnostných vztahů cíli a hodnotami společné činnosti schopni realizovat kolektivistické sebeurčení neboli odolávat s. Současná psychologie považuje s. za nejednotný stav, protože se objevuje v různých sférách osobnosti podle toho, ke kterému obsahu a druhu činnosti patří. Každý člověk se může v určitých situacích stát sugestibil- ným. Pomocí faktorové analýzy byly odhaleny dva typy s. Prvotní s. je základem citlivosti na autosugesce, hypnózu. Druhotná s. je spjata se vztahy podřízenosti, jejich motivací a nízkým sebehodnocením subjektu. S. je normální vlastnost lidské psychiky; nadměrná s. však může dezorganizo- vat chování a hodnotí se jako záporná vlastnost. Opakem s. je kritičnost.

SVALOVÉ POCITY - komplex pocitů, které vznikají při činnosti svalového systému organismu. Pojem s. p. zavedl I. M. Leden, který ho nechápal jako odraz stavu samého svalového systému (-> receptor), ale jako zvláštní formu poznání časo-prostorových vztahů okolního prostředí. Slabé, nejasné uvědomování si signálů s. p., jak tvrdí Leden, umožnilo Kant považovat prostor a čas za apriorně formy smyslového nazírání. Současně se pomocí s. p. (Za předpokladu aktivní činnosti organismu) člověk učí porovnávat objekty, provádět nejjednodušší operace analýzy a syntézy, t. j. absolvuje "základní školu předmětného myšlení".

SVĚDOMÍ - schopnost osobnosti realizovat niravňu sebekontrolu, samostatně si stanovovat mravní povinnosti, vyžadovat od sebe jejich splnění a kontrolovat své jednání. S. je jedním z projevů mravního sebeuvědomění osobnosti. Projevuje se tak ve formě racionálního uvědomění si mravního významu řízení, jakož i ve formě emočního prožívání (např. "Výčitky s.").

SVĚTONÁZOR - systém názorů na objektivní svět a postavení člověka v něm, na vztah člověka ke skutečnosti, která ho obklopuje, a k sobě samému; těmito názory ovlivněny základní životní postoje lidí, jejich přesvědčení, ideály, principy poznání a činnosti, hodnotové orientace. Reálným subjektům s. je sociální skupina a osobnost. S. je jádrem společenského a individuálního vědomí; je hlavním ukazatelem zralosti osobnosti. S. je způsob uvědomění si skutečnosti, obsahuje životní zásady, které podmiňují charakter činnosti lidí. Významnou složkou s. jsou ideály jako hlavní životní cíle. Obsah vědomí se mění na s. tehdy, když se stává přesvědčením. S. má velký praktický životní význam. Ovlivňuje normy chování, vztahy člověka k práci, k jiným lidem, charakter jeho životních snah, jeho způsob života, vkus, zájmy. S. se utváří tak v důsledku zobecnění přírodovědných, společensko-historických, technických a filozofických poznatků, jakož i pod vlivem bezprostředních životních podmínek, přenáší se z pokolení lidskou zkušeností v podobě zdravého rozumu, živelných, nesystemizovaných, tradičních představ o světě.

SYMPATIE (z řec. Sympatheia - náklonnost, přízeň) - stabilní pozitivní emoční vztah člověka k jiným lidem, skupinám nebo sociálním jevem, který se projevuje jako přívětivost, dobrosrdečnost, nadšení, touha po styku, upoutání pozornosti, získání pomoci atd. S. vzniká obvykle na základě společných názorů, hodnot, zájmů, mravních ideálů. Může být i důsledkem výběrové kladné reakce na přitažlivý zevnějšek, chování, charakterové rysy jiného člověka (- »atraktivnost). S. mají určitou dynamiku, mohou dosahovat jistý stupeň napětí, procházet do vášnivé touhy či stálé závislosti, končí citovým ochladnutím, rozčarováním, projít do antipatie a nepřátelství. V meziosobnostnÍch vztazích je s. jedním z faktorů integrace lidí a udržování psychické pohody.

SYNDROM (z řec. syndrome - nahromadění, shluk) - určitý soubor příznaků (symptomů) nějakého jevu, které spojuje společný mechanismus vzniku. V patopsychologii se používá termín s. pro označení určitého souboru chorobných příznaků. V posledním období se s. často interpretuje v souvislosti s projevy vlastností nervového systému, soubory určitých příznaků, které poukazují na osobité charakterové rysy (-> akcentuácia charakteru) atd.

SYNESTEZE (z řec. synaisthesis - společný, současný pocit) - jev, který spočívá v tom, že jakýkoliv podnět působící na odpovídající smyslový orgán vyvolává mimo vůle subjektu nejen pocit, který je specifický pro daný smyslový orgán, ale zároveň i dodatečný pocit nebo představu, která je charakteristická pro jiný smyslový orgán. Nejrozšířenějším projevem s. je tzv. barevný sluch, při kterém zvuk vyvolává vedle sluchovém pocitu i barevný pocit. U mnoha lidí vyvolává žlutooranžová barva pocit tepla, dokud modrozelená pocit chladu. Podstatou s. je zřejmě znásobena součinnost analyzátorů. Osobité formy s. (Např. Vizualizace slyšeného) se vyskytují v patologii.

SYNKRETISMUS (v psychologii) (z řec. synkretismos - spojení, sdružení) - nediferencovanosť psychických funkcí v raných stádiích vývoje dítěte. S. se projevuje v tendenci dětského myšlení spojovat různorodé jevy bez dostatečného zdůvodnění. Vícero badatelů (E. Claparéde a ď.) Poukázali na s. dětského vnímání, který se projevuje v tom, že smyslový obraz objektu je nediferencovaný, že se v něm nevyčleňují a nespojují vnitřní vztahy a prvky objektu. Švýc. psycholog J. Piaget zařadil s. mezi základní charakteristiky dětského myšlení a neschopnost dítěte logicky uvažovat vysvětloval tendencí zaměňovat syntézu za sdružování vedle sebe stojících prvků. Dítě považuje vztah mezi dojmy za vztah mezi věcmi, nevědomě a neúmyslně (často při hře nebo manipulování se slovy) přenáší význam slova na celou řadu pouze navenek spjatých jevů nebo objektů. Velký význam pro vývin dětského myšlení. V procesu další praxe si dítě postupně vybírá ty synkretické vztahy, které odpovídají skutečnosti, a tím si vytváří skutečný význam slova.

SYNTÉZA (z řec. Synthesis - spojení, shrnutí, sestavení) - proces praktické nebo myšlenkové rekonstrukce celku z částí nebo spojování různých prvků, stránek objektu do jednoho celku. Tento proces jako součást interakce organismu s prostředím je nezbytnou etapou poznání. S. úzce souvisí s analýzou, navzájem se doplňují. S. jako zvláštní myšlenková operace se podobně jako analýza utváří v procesu materiální přetvářející činnosti.

SPECIALIZACE PODMÍNĚNÉHO REFLEXU (z lat. Specialis - zvláštní, reflexus - odražený) - proces spočívající v tom, že po prvotní generalizaci se podmíněná reakce opakováním časově přizpůsobuje přesně určenému signálu a uskutečňuje se pouze požadovaným způsobem. Neurofyziologický mechanismus š. p. r. spočívá v lokalizaci aktivity v těch strukturách mozku, které zajišťují danou reakci (podmíněný reflex).

SPECIÁLNÍ PSYCHOLOGIE (z lat. Specialis - zvláštní) - oblast psychologie, která zkoumá lidí s odchylkami od normálního psychického vývinu, souvisejícími s vrozenými nebo získanými defekty formování a fungování nervového systému. Do š. p. patří psychologie slepých (tyflopsychológia), hluchých (surdopsychológia), mentálně zaostalých (oligofrenopsychológia), dětí s přechodnou zaostalostí psychického vývinu, s poruchami řeči a pod. Š. p. a speciální pedagogika (tyflopedagogika, surdopedago- gika, oligofrenopedagogika aj.) tvoří komplexní vědní disciplínu - defektologie, vědu o vývojových zvláštnostech dětí s fyzickými a psychickými poruchami a o zákonitostech jejich výchovy a výuky.

STATISTICKÉ METODY (v psychologii) (z lat. status - stav) - některé metody aplikované matematické statistiky, které se používají v psychologii zejména při zpracovávání experimentálních dat. Hlavním cílem použití š. m. je zajistit spolehlivost závěrů psychologických výzkumů pomocí pravděpodobnostní logiky a pravděpodobnostních modelů. V dějinách statistiky a psychologie lze nalézt mnoho příkladů o jejich vzájemném pozitivním ovlivňování. Např. pro dnešní vědu velmi významná- regresní a korelační analýza se zrodila z pokusů F. Galton, který zkoumal zákonitosti dědičnosti psychologických a tělesných vlastností. Na výzkum intelektových schopností se vypracovalo několik variant faktorové analýzy. Mnohé statistické metody se vytvořily zvlášť na ověření spolehlivosti psychologických testů a na uplatnění při profesionálním výběru (výběr psychologický). V současnosti lze vyčlenit tyto směry využití š. rn. v psychologii: 1. popisná statistika, která zahrnuje seskupování údajů do tabulek, grafů a kvantitativní popis dat; 2. teorie matematické statistiky, která se v psychologických výzkumech používá při extrapolaci výsledků na základě údajů výběru; 3. teorie plánování experimentů, která Je zaměřena na odhalování a kontrolu kauzálních vztahů mezi proměnnými.

STYL VEDENÍ (styl vůdcovství) - systém metod vlivu vedoucího (vůdce) na podřízených. K. Lewin vyčlenil tři š. v .: autoritativní (přísně metody řízení, potlačování jakékoli iniciativy a hodnocení rozhodnutí atd.), demokratický (kolegialitu, odměňování iniciativy a pod.) a liberální (zřeknutí se řízení, vedení). Š. v. závisí také na obsahu společné činnosti, která představuje základ medziosobnostných vztahů ve skupině. Pro skupiny s vyšší úrovní rozvoje je typický kolektivistický š. v. (Řízení), který předpokládá odpovědnost vedoucího před týmem a vědomé podřízení se vedoucímu, plnou moc a samostatnost pracovního týmu, adekvátně rozdělení odpovědnosti atd .; maximum centralizace a maximum demokracie jako důsledek principu demokratického centralismu.