U
psychologický slovník

U

UČENÍ - proces a výsledek získávání individuální zkušenosti. Pojem u. se začal původně používat v zoopsychológii v pracích amer. psychologa E. L. Thorndike a d. Učení se odlišuje od "učení" jako získávání zkušenosti v činnosti, kterou usměrňují poznávací motivy a cíle (nebo jen motivy). Člověk může prostřednictvím u. nabývat jakékoliv zkušenosti (vědomosti, schopnosti i návyky), zvíře nové formy chování. U., jako každé získávání zkušenosti, zahrnuje nevědomé zpracovávání obsahu materiálu i jeho upevňování (mimovolní zapamatování). U. je u zvířat hlavní formou získávání zkušenosti a uskutečňuje se buď postupně (v opakujících se aktech chování) nebo odrazu (vpečatenie). Záměrné u. u zvířat existuje pouze v počáteční formě (průzkum nové situace, napodobování) (- * učení zvířat). Úloha a význam u. u člověka se mění v ontogeneze. V předškolním věku je u. hlavním způsobem získávání zkušeností, později ustupuje do pozadí, uvolňuje místo "učení", vyučování, ačkoli neztrácí zcela svůj význam. Důležitým faktorem u. je úloha osvojovaného materiálu v příslušné činnosti. Člověk se lépe učí ten materiál, který je zároveň cílem jeho činnosti. Podle některých teorií existuje jediný mechanismus u. (U člověka u zvířat, pro oba druhy učení); podle jiných teorií existují pro dané druhy u. odlišné mechanismy. Do první skupiny patří behaviorálních teorie (E. L. Thorndike, J. Watson aj.), Které chápou u. jako proces náhodného, ​​slepého asociovaných pobídek a reakcí na základě připravenosti, nácviku, posílení nebo blízkosti v čase a tvrdí, že tento proces není spjat s psychikou a poznáním. Tyto teorie protiřečí později zjištěným faktem, které svědčí o tom, že u. je možné i bez posílení, nácviku atd. Do této skupiny patří i teorie, ve kterých se u. chápe jako proces změn psychického odrazu podmínek činnosti a chování na základě mechanismu pasivního utváření nových vazeb (asocianizmus), reštrukturá- ce počáteční celostní zkušenosti v podobě vzorů (gestaltismus) nebo plánů (neobehaviorismus). Do jisté míry sem lze zařadit i teorii J. Piageta (-> ženevská škola genetické psychologie) a teorie některých představitelů informačního přístupu a kognitivní psychologie.

UČENÍ POKUSEM A OMYLEM - způsob utváření nových forem chování v problémových situacích. U. p. a o. ve velké míře využívaly behaviorista na vysvětlování učení jako pravděpodobnostního procesu. Zájem o u. p. a o. se v psychologii rozšířil po pracích E. L. Thorndike; podle něj pokusy naslepo, chyby i náhodný úspěch, který upevňuje úspěšné pokusy, determinují způsob získávání individuální zkušenosti u zvířat i u člověka. Gestaltismus podrobila u. p. a o. kritice a proti němu postavila jako metodu řešení problému vhled. Na nevhodnost a teoretické nedostatky takové kontradikce poukázal I. P. Pavlov. U. p. a o. si zachovalo svůj význam pouze v úzké sféře uměle vytvořených situací; stalo se součástí konstrukčních principů kybernetických zařízení.

UČENÍ SOCIÁLNÍ - pojem, který zavedli behaviorista a který označuje získávání nových forem reakcí organismem prostřednictvím napodobování chování jiných živých bytostí nebo jejich pozorováním. U. s. se přitom objasňovali pomocí základních behaviorálních pojmů (stimul, reakce, posílení) a experimentálně bylo zkoumáno na zvířatech. Např. krysa následovala v labyrintu druhou krysu pouze tehdy, když se reakce druhé posilovaly potravou. Později byl tento přístup doplněn výzkumem poznávacích faktorů.

UCHOVÁNÍ - fáze paměti, která se vyznačuje dlouhodobým latentním podržením přijaté informace. O u. lze usuzovat pouze z pozorování jiných paměťových procesů, které předpokládají jeho existenci: reprodukce, znovupoznanie, opakované učení. U. materiálu podstatně závisí na organizace mnestických prostředků (- »mnemonika) a od opatření proti zapomínání (-» zapamatování, - »opakování). Rozlišuje se aktivní a pasivní u. Při aktivním u. se skladovaný materiál vnitřně přetváří, od jednoduchého cyklického opakování až po jeho začlenění do systémů nových sémantických vztahů, což značně zvyšuje pravděpodobnost jeho další reprodukce. Při pasivním u. se podobné aktivně změny nevyskytují.

ÚCHYLNÉ CHOVÁNÍ - systém řízení nebo jednotlivé činy, které odporují společensky přijatým právním nebo etickým normám. Hlavní druhy ú. s. jsou: zločinnost a trestně nestíhateľné (ne protiprávní) amorální chování (systematický alkoholismus, mamonárstvo apod.). Souvislost mezi těmito formami ú. s. tkví v tom, že spáchání trestného činu často předchází amorální chování, které se stalo pro dané individuum návykům. Při zkoumání ú. s. zaujímá významné místo výzkum jeho motivů, příčin a podmínek, které napomáhají jeho vznik, možností jeho prevence a odstraňování. Při vzniku ú. s. mají obzvláště důležitou úlohu defekty v právním a mravním vědomi, obsah potřeb osobnosti, zvláštnosti charakteru, emoční-volní sféry (-> vola). Zločinnost jako druh ú. s. se zkoumá především v kriminologie, která spolu s poznatky jiných věd využívá i výsledky psychologických výzkumů. Ne protiprávně ú. s. je také do značné míry podmíněné nedostatky ve výchově, které utvářejí více či méně stabilní psychologické vlastnosti přispívající k amorální řízení. První projevy ú. s. lze někdy pozorovat již u dětí nebo dospívající mládeže a připisují se poměrně nízké úrovni inteligence, neukončenému procesu formování osobnosti, zápornému vlivu rodiny a nejbližšího prostředí, závislosti dospívajících od požadavků skupiny a jejích hodnotových orientací. Ú. s. dětí a dospívající mládeže je často prostředkem prosazení, vyjadřuje protest proti skutečné nebo zdánlivé nespravedlnosti dospělé. Ú. s. se může spojovat s přiměřeným poznáním mravních norem, což poukazuje na nutnost utvářet již v poměrně raném věku mravní návyky. Pokud se ú. s. spojuje s psychickými onemocněními, jeho náprava vyžaduje nejen pedagogické, ale i terapeutické zásahy.

ÚNAVA - dočasné snížení výkonnosti vlivem dlouhodobého působení zátěže. Vzniká v důsledku vyčerpání vnitřních zdrojů individua a nesouladu systémů, které zajišťují činnost. Ú. má různé projevy: na úrovni chování - nízká produktivita práce, pomalá a nepřesná práce; na fyziologické úrovni - ztížené vypracování podmíněných spojů, zvýšená inertnost nervových procesů (-> nervový systém); na psychologické úrovni - snížená citlivost, poruchy pozornosti, paměti, intelektových (-> inteligence) procesů, změny v emočním-motivační sféře (emoce). Stav ú. provází souhrn subjektivních pocitů unavenosti. Projevy ú. se liší podle druhu zátěže, lokalizace jejího působení, času potřebného k obnovení optimální výkonnosti. Na základě toho se vymezují různé druhy ú .: fyzická a duševní, akutní a chronická atd. Pokud se neudělají opatření ke snížení nebo odstranění průvodních jevů ú., Mohou se rozvinout hraniční a patologické stavy. V souvislosti s tím je aktuální včasná diagnostika a prevence ú. Prevenci ú. zajišťuje racionální organizace práce, optimalizace režimu práce a odpočinku, specializovaný trénink a učení, používání různých metod pro zvýšení individuální odolnosti proti ú.

UNAVENOST- souhrn subjektivních pocitů, které doprovázejí stav únavy. Vyznačuje se pocitem slabosti, malátnosti, nemohoucnosti, pocitem fyziologické nepohody, uvědoměním si poruch v průběhu psychických procesů, ztrátou zájmu o práci, převládáním tendence přerušit činnost, negativními emočními reakcemi. U. může vzniknout i při dlouhodobém provádění jednotvárné činnosti. Možná je však i paradoxní u., Která nesouvisí s únavou, jakož i to, že u objektivně unaveného člověka u. chybí.

ÚROVEŇ ASPIRACÍ - označuje: 1. úroveň cíle, jehož dosažení je celkovým cílem série budoucích činností (ideální cíl); výběr cíle určité činnosti, který vzniká v důsledku prožívání úspěchu nebo neúspěchu několika minulých činností (aktuální ú. a.); 3. požadovanou úroveň sebehodnocení osobnosti (úroveň "já"). Snaha subjektu zvýšit sebehodnocení v podmínkách, kdy si volně volí stupeň potíže určité činnosti, vede u něj ke konfliktu dvou tendencí - tendence zvýšit aspirace, aby získal maximální úspěch, a tendence snížit aspirace, aby se vyhnul neúspěchu. Přežívání úspěchu (nebo neúspěchu) při dosažení (nebo nedosažení) ú. a. má za následek posun ú. a. na těžší úkoly (nebo lehčí). Volba méně náročného cíle po úspěchu nebo náročnějšího cíle po neúspěchu (atypická změna ú. A.) Svědčí o nereálné ú. a. nebo o neadekvátním sebehodnocení. Lidé s realistickou ú. a. se vyznačují důvěrou v své schopnosti, důsledností při dosahování cíle větší produktivitou, kritičností při hodnocení dosaženého. Neadekvátnost sebehodnocení může vést ke krajně nerealistickým (zvýšeným nebo sníženým) aspiracím. V chování se to projevuje ve volbě buď velmi těžkých nebo velmi lehkých cílů ve zvýšené úzkostlivosti, nedůvěře v své schopnosti, tendenci vyhýbat se soutěžení, v nekritickosti při hodnocení dosaženého, ​​nesprávnosti předpovědí atd.

ÚROVEŇ SKUPINOVÉHO ROZVOJE - parametry utváření skupiny jsou takové ukazatele jako délka existence skupiny, výskyt vztahů nadřízenosti a podřízenosti, počet skupinových komunikací, počet vzájemných sociometrických voleb (- »Sociometrie) atd., Dále cíli, hodnotami, organizací společné činnosti a sociální charakter těchto cílů a hodnot. Na základě toho lze mezi skupiny s vyšší ú. s. r. zařadit týmy a takové skupiny, které se jim přibližují svou strukturou a sociálnopsychologickými charakteristikami. Mezi skupiny s nižší ú. s. r. lze zařadit skupiny, které se vyznačují asociálními vlastnostmi (rozličné druhy asociálních asociací), a difuzní skupiny (- »skupina difuzní), kterým obvykle chybí společné cíle a hodnoty.

ÚTLUM - aktivní proces, který je nerozlučně spjat se vzruchem a který potlačuje činnost nervových center nebo výkonných orgánů. V prvním případě se ú. nazývá centrální, v druhém periferní. Periferní ú. objevili r. 1840 bratři Weberovi, kteří zjistili, že srdeční stahy se tlumí při rytmickém dráždění bloudivého nervu. Centrální ú. objevil I. M. Leden (1863). Tento objev měl velký vliv na výzkum tak neurodynamiky, jakož i regulace psychických procesů. Podstata ú. byla dlouhou dobu nejasná. Zpočátku ho fyziologové ztotožňovali s pasivním stavem nebo vyčerpáním příslušných buněk. V současnosti se zjistily dva různé způsoby ú. buněčné aktivity: ú. jako výsledek aktivace zvláštních útlumových center nebo jako následek předchozího vzruchu buňky. Ú. je nezbytnou součástí integrační, koordinované činnosti nervového systému. I. P. Pavlov vyčlenil ve vyšší nervové činnosti dva hlavní typy kůrového ú .: vnější nebo bezpodmínečný a vnitřní nebo podmíněný, které se liší podmínkami vzniku a šíření. Tyto typy ú. umožňují organismu výběrově reagovat na působení okolního prostředí, přiměřeně reagovat v čase, t. j. spolu s procesy vzruchu zajišťují optimální přizpůsobení se organismu ustavičně se měnícímu prostředí.

ÚZKOST - emoční stav, který vzniká v situacích neurčitého nebezpečí a projevuje se očekáváním nepříznivého vývoje událostí. Na rozdíl od strachu jako reakce na konkrétní ohrožení ú. představuje generalizovaný, difúzní nebo bezpředmětný strach. U lidí ú. obvykle souvisí s očekáváním neúspěchu ve společenském styku a často bývá podmíněna tím, že si daný jedinec neuvědomuje zdroj nebezpečí. Funkcí ú. je nejen upozorňovat subjekt na možné nebezpečí, ale zároveň ho i podněcovat, aby toto nebezpečí hledal a konkretizoval, aby aktivně zkoumal prostředí s cílem určit ohrožující předmět. Ú. se může projevovat pocity bezradnosti, nedostatkem sebedůvěry, bezmocnosti vůči vnějším faktorům, přeceňováním jejich síly i nebezpečí. V chování ú. projevuje celkovou dezorientací činnosti, narušujícími její zaměření a produktivitu. Ú. jako mechanismus vývinu neuróz (ú. neurotická), které se vytvářejí na základě vnitřních rozporů ve vývinu a struktuře lidské psychiky (např. v důsledku zvýšené úrovně aspirací, morálního konfliktu motivů apod.), může u jedince vést k neadekvátnímu přesvědčení, že je ohrožován jinými lidmi, sebou samým, vlastním jednáním apod. V empirických výzkumech se rozlišuje situační ú., Která charakterizuje stav individua v určitém okamžiku, a ú. jako rys osobnosti (úzkostlivost), t. j. zvýšená tendence prožívat ú. zapříčiněnou reálným nebo zdánlivým nebezpečím. Ú. zmírňují obranné mechanismy - vytěsnění, náhrada, racionalizace, projekce atd.

ÚZKOSTLIVOST - tendence individua prožívat úzkost; vyznačuje se nízkým prahem vzniku úzkostné reakce. Je to jeden ze základních parametrů individuálních rozdílů. Ú. se obvykle zvyšuje při neuro- psychických a těžkých somatických onemocněních, ale i u zdravých lidí, kteří přežili psychotraumu, i u osob s úchylným chováním. Obecně je ú. subjektivním projevem životní nepohody osobnosti. Současné výzkumy ú. jsou zaměřeny na rozlišení situační ú., spjaté s konkrétní vnější situací, a osobnostní ú., která tvoří stabilní osobnostní rys, jakož i na rozpracování metod analýzy ú. jako výsledku interakce osobnosti a prostředí.