V
psychologický slovník

V

VALIDITA (z angl. valid - působící, vhodný, mající sílu) - jedno z důležitých kritérií testu (-> testování), označující vhodnost testu pro měření toho, co má měřit. Test na měření intelektových schopností nemusí být vhodný pro měření temperamentu atd. Pojem v. se vztahuje nejen na test, ale i na cíl a situaci, v níž se používá. Otázka v. testu zahrnuje vlastně otázky: V. pro co? V. s jakým cílem? Často namísto pojmu v. používají termíny, odůvodněnost "," spolehlivost "," informatívnosť "," účinnost "," adekvátnost "," přiměřenost ". Mírou v. je koeficient korelace testu s určitým kritériem (-» korelační analýza).

VÁŠEŇ - silný, stálý, vše ovládající cit, který dominuje nad ostatními pohnutkami člověka a soustřeďuje všechny jeho snahy a síly na předmět v. Příčiny vzniku v. jsou poměrně různorodé - mohou být podmíněny vědomým ideovým přesvědčením, vycházet z tělesných pudů, mohou mít patologický původ (např. při paranoidních vývinu osobnosti) (-> fanatismus). V. může osobnost přijmout nebo sankcionovat, může ji odsuzovat, prožívat jako něco nežádoucí, nutkavé. Hlavním znakem v. je její účinnost, spojení volních a emočních momentů. Jednota mravního, rozumového základu a v. je často hybnou silou velkých činů, hrdinství, objevů.

VĚDOMÍ - nejvyšší úroveň psychického odrazu skutečnosti, Vlastní pouze člověku jako společensko-historické bytosti. Empiricky v. vystupuje jako nepřetržitě se měnící souhrn smyslových a rozumových obrazů, které jsou bezprostředně dány subjektu v jeho "vnitřní zkušenosti" a předjímá jeho praktickou činnost. V. zkoumá několik věd - filozofie (základní otázkou filozofie je vztah bytí a v.), Logika, jazykověda, neurofyziologie, antropologie, sociologie, etnografie atd. Psychologie zkoumá původ, strukturu a fungování v. individua. V. se vyznačuje: aktivitou, účelností (zaměřenosti na předmět: v. Je vždy v. Něčeho, -> intencích); schopností reflexe, sebapo- zorovania (uvědomění si sama v.), motivačně-hodnotovým charakterem; různým stupněm (úrovněmi) jasnosti. V. každého individua je unikátní, ale není svévolné - je podmíněno vnějšími, od něho nezávislými faktory (především strukturami sociálního systému, ve kterém subjekt existuje). Výzkum v. naráží na dva hlavní problémy. Zaprvé všechny psychologické jevy jsou individuu zařazeny do té míry, do jaké si je uvědomuje (včetně nevědomí, které se uvědomuje buď zvláštním postupem - "přivedením do v.", Nebo nepřímo jako chyby v.). Na základě sebapo- zorovania se zjistilo, že v. nemá vlastní psychologické zvláštnosti. Jediným znakem v. je, že díky němu se individuu vybavují (s různým stupněm jasnosti) různé jevy, které tvoří obsah konkrétních psychologických funkcí. V dějinách byl problém v. předmětem ostrého teoretického boje. Struktury v. individua se utvářejí v raném věku díky tomu, že si dítě osvojuje (- »interiorizaci) struktury takové činnosti, jako je styk s dospělými. Takové osvojení se utváří na bázi fylogenetického (historického) vývoje.

VĚK (v psychologii) - konkrétní, v čase relativně ohraničený stupeň psychického vývoje individua a jeho vývinu jako osobnosti, který je charakterizován souhrnem zákonitostí fyziologických a psychologických změn, nesouvisejících s interindividuálními rozdíly. Přechod z jednoho věkového období do druhého se vyznačuje přestavbou a změnou psychického vývinu (-> rozvoj psychiky, -> osobnost). Psychologické charakteristiky v. jsou určovány konkrétními-historickými podmínkami, ve kterých se jedinec vyvíjí, výchovou, zvláštnostmi jeho činnosti a styku. Objektivní stejné prvky sociálního prostředí ovlivňují lidi různého v. různé podle toho, přes jaké rané psychologické vlastnosti se lomí. Interakce vnějších a vnitřních faktorů vyvolává typické psychologické zvláštnosti, které jsou společné pro lidi jednoho v., Určuje jeho specifikum, zatímco změny vztahů mezi těmito faktory podmiňují přechod k následujícímu věkovému období. Vymezení věkových stupňů je relativně stanoveno jako průměr, což však nevylučuje individuální zvláštnosti psychického profilu člověka. Věkové období ve vývinu osobnosti zahrnují určitý systém požadavků, které klade společnost na člověka v určité etapě jeho života, podstatu jeho vztahů k okolí, jeho společenské postavení. Na specifické charakteristiky v. ovlivňují tak zvláštnosti začlenění dítěte do skupiny s rozličnou úrovní vývinu (-> úroveň skupinového rozvoje) a do výchovných zařízení, změny charakteru výchovy v rodině, formování nových druhů a typů činnosti, které zabezpečují dítěti, aby si osvojilo společenskou zkušenost, systém získaných poznatků, norem a pravidel lidské činnosti, jakož i zvláštnosti fyziologického vývoje. Zvláštnosti určitého věkového období, věkové hranice nelze chápat staticky. Hranice v. jsou pohyblivé, proměnlivé, mají konkrétní-historický charakter a jsou odlišné v různých socioekonomických podmínkách vývinu osobnosti. Ustálená je tato periodizace vývinu: novorozenec (od narození do 1 roku); mladší předškolní věk (1-3 roky), starší předškolní věk (3-6 let), mladší školní věk (6-12 let), střední školní věk nebo puberta (12-15 let), starší školní věk nebo adolescence (14, 15 - 20, 22 let), dospělost (1. fáze zhruba 20, 22-32 let; 2. fáze zhruba 32-44 let; fáze zhruba 44-58 let), stáří.

VERBÁLNÍ (z lat. Verbální - slovní) - termín, který se v psychologii používá k označení forem znakového materiálu, jakož i procesů operování s tímto materiálem. Rozlišuje se v. smysluplný materiál (podstatná jména, přídavná jména, slovesa, číslovky, úryvky textů, básně atd.) a v. bezzmyselný materiál (seskupení tří souhlásek, slabiky, beze smyslu slova s ​​různým stupněm podobnosti přirozenému jazyku). Kromě v. materiálu se používá neverbální smysluplný materiál (geometrické obrazce, obrázky, fotografie, předměty atd.) a neverbální bezzmyselný materiál (neobvyklé geometrické obrazce, inkoustové skvrny). V závislosti na používaném materiálu se rozlišuje v. (Slovní) a neverbální styk (např. Gesta), v. (Zaměřená na řešení v. Úloh) a neverbální inteligence (řešení názorných, konstrukčních a dalších neverbálních úloh), v. (Slovní) a neverbální informace (např. Názorná).

VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ - vztah sociálních skupin k obecně významným jevem nebo problémem společenského života, vyjádřený ve formě některých názorů, idejí a představ. V. m. se utváří jako produkt uvědomění si sociálních problémů, které už dozrály a vyžadují řešení, a projevuje se v konfrontaci, někdy v konfliktu různých názorů na posuzovanou otázku a postojů k ní, v podpoře nebo naopak v negaci, odsuzování určitého jednání nebo chování lidí. Subjektům. m. jsou velké sociální skupiny, národnosti a národy. Nejvyšší formou v. m. je celospolečenská mínění, t. j. v podstatě shodné hodnocení určité obecně významné otázky celou společností. V. m. se utváří pod vlivem sdělovacích prostředků (rozhlas, tisk, televize, internet), může se však utvářet i živelně, pod vlivem určitých konkrétních životních podmínek a situací. Lidé jsou vystaven velmi silnému tlaku všech sdělovacích prostředků.

VLASTNOSTI NERVOVÉHO SYSTÉMU - stabilní zvláštnosti nervového systému, které za jinak stejných podmínek ovlivňují individuální psychické zvláštnosti člověka. Nepředjímají jeho sociální hodnotu ani bezprostředně nepodmiňují obsahovou stránku psychiky; jsou fyziologickým základem for- málním-dynamické stránky chování, představují půdu, na níž se jisté formy chování utvářejí snadněji, jiné těžší. Nejvšeobecněji psychologickým projevem v. n. s. jsou zvláštnosti temperamentu člověka, avšak existují jejich korelace is individuálními zvláštnostmi poznávacích procesů, formování návyků apod. V. n. s., které popsal I.P. Pavlov, se staly základem typologie vyšší nervové činnosti, rozpracované v experimentech se zvířaty. Byly odhaleny nové v. n. s. - labilita a dynamika. Zjistila se také parciálnosť v. n. s., na jejímž základě se vymezují dílčí a všeobecné v. n. s. Dílčí charakterizují fungování jednotlivých analyzátorů a oblastí mozku, obecné se chápou dvojím: buď jako parametry fungování předních; regulačních oblastí mozku, nebo jako obecné mozkové neurofyziologické osobitosti.

VLOHY - vrozené anatomicko-fyziologické zvláštnosti nervového systému, mozku, které tvoří přirozený základ pro rozvíjení schopností. V. nejsou ve vztahu ke konkrétnímu obsahu a konkrétním formám činnosti specifické, projevují se různorodě. Přesto nejsou zcela "neutrální" vzhledem k budoucí schopnosti. Např. zvláštnosti zrakového analyzátoru se projeví právě ve schopnostech, které vyžadují účast daného analyzátoru, zatímco zvláštnosti řečových center mozku se bezprostředněji projeví v těch druzích činnosti, které vyžadují řečové schopnosti, a pod. Individuálně v. jsou tedy do jisté míry výběrové a liší se podle různých druhů činnosti. Ve struktuře mozku lidí existují výrazné individuální rozdíly, ovšem otázka, jakou roli mají tyto morfologické rozdíly v rozvoji psychických vlastností, zůstává neobjasněná.

VNÍMÁNÍ - celostní odraz předmětů, situací a událostí, který vzniká při bezprostředním působení fyzických podnětů na receptory smyslových orgánů. Spolu s pocity v. zajišťuje bezprostřední smyslovou orientaci v okolním světě. Jako nezbytná etapa poznání vždy do jisté míry souvisí s myšlením, pamětí, pozorností, je řízeno motivací a má afektivní-emoční zabarvení (- »emoce). Je třeba rozlišovat v., Které odpovídá realitě, a iluze vnímání. Rozhodující význam pro ověření a korekci percepčního obrazu (z lat. Perceptio - vnímání) má začlenění v. do praktické činnosti, styku a vědeckého bádání. První hypotézy o podstatě v. pocházejí z antiky. Významným přínosem pro rozvoj vědeckých představ o v. byly názory filozofů, fyziků, fyziologů, umělců. Ve druhé polovině 19. stol. se staly představy o v. jednou z důležitých součástí systému psychologických poznatků. První teorie v. vcelku odpovídaly tezím tradiční přidružení psychologie. Rozhodujícím krokem k překonání asocianizmu v interpretaci v. byla na jedné straně reflexní koncepce psychiky a na druhé straně práce představitelů tvarové psychologie, které poukázaly na závislost nejdůležitějších fenoménů v. (Např. Konstantnosti) od stálých vztahů mezi prvky percepčního obrazu. Rozvinuté procesy v. jsou však řízeny cíli subjektu. Intencionálny (-> intencích), směrový charakter těchto procesů dovoluje, abychom je chápali jako percepční činnost umožňující určit informační obsah situace, podle kterého subjekt porovnává vnímány objekty s jejich předchozími obrazy a popisy uloženými v paměti a poznává tyto objekty, čili zaraduje je do určité sémantické třídy (kategorie). Dynamika procesu poznávání se ve většině případů adekvátní popisuje tzv. zákonem percepce (N. N. Lange): původně utvořena, pouze obecná a difúzní představa o předmětu se později mění na určitěji a detailnější v. Poznávání, které probíhá na základě vyčlenění zobecněných, někdy sociální ustálených systémů znaků, se uskutečňuje za výrazně kratší dobu (zlomky sekundy) než procesy primárního percepčního učení, které mohou v jednotlivých případech trvat celé měsíce a roky (např. Utváření návyků čtení). Kategorizace předmětů, událostí a situací, která se realizuje při poznávání díky součinnosti v. a paměti, je blízká pojmové kategorizaci, ba někdy s ní i splývá. V. sbližuje s myšlením i možnost transformovat obraz do takové podoby, která je vhodná na rozhodování. Tyto transformované obrazy, často neuvědomované, mohou pomoci subjektu řešit úkoly. V. tedy není pasivní kopírování momentálního působení, ale živý, tvůrčí proces poznání. V současnosti se v. intenzivně zkoumá v psychologii, fyziologii, kybernetice a v jiných vědních disciplínách.

VNÍMÁNÍ MEZIOSOBNÍ - vnímání, chápání a hodnocení člověka člověkem. V. m. se liší od vnímání neživých předmětů tím, že je zaujatější, což se projevuje splýváním kognitivních (poznávacích) a emočních komponent, jasnějším hodnotícím a hodnotovým zabarvením, větší závislostí představ o jiném člověku od motivačně-smyslové struktury činnosti vnímajícího subjektu. Velký počet výzkumů v. m. se věnuje utváření prvního dojmu o člověku. V těchto výzkumech objasňuje zákonitosti "dokreslován" obrazu jiného člověka na základě stávajících, často nedostatečných informací o něm, při kterém se projevují aktuální potřeby vnímajícího subjektu; vysvětlují se mechanismy, které zkreslují v. m. (-> efekt novosti, - »haloefekt). Osobitostí v. m. je vnímání nejen vlastností člověka, ale i jeho vztahů (interakcí) s jinými lidmi (vnímání preferencí ve skupině, struktury skupiny atd.). Zkoumání úlohy společné činnosti při v. m. je jedním z hlavních teoretických problémů v této oblasti so- ciálnopsychologického poznání a určuje experimentální program tohoto výzkumu. Nejdůležitější ze známých mechanismů v. m. jsou: 1. identifikace - interpretace a pochopení jiného člověka prostřednictvím ztotožnění se s ním; 2. sociálnopsy- chologická reflexe - pochopení jiného člověka prostřednictvím podobného uvažování; 3. Empatie - pochopení jiného člověka prostřednictvím emočního vcítění se do jeho prožívání; 4. stereotypy - vnímání a hodnocení jiného člověka na základě charakteristik určité sociální skupiny. Existují pokusy stanovit určité univerzální mechanismy v. m., které zajišťují stabilizaci, kategorizaci, výběr, ohraničení informací, což je nezbytnou podmínkou každého percepčního (-> vnímání) procesu, a tedy iv. m. Takové univerzální mechanismy se pokoušeli najít zastánci teorie kognitivní disonance a implicitní teorie osobnosti. Ani jedna z nich však daný problém nevyřešila uspokojivě (-> atribuce kauzální).

VNITROSKUPONOVÝ FAVORITISMUS (z lat. Favor - přízeň) - snaha nějakým způsobem upřednostňovat členy vlastní skupiny před členy jiné skupiny. V. f. se může projevit tak v navenek pozorovaném chování v různých situacích sociální interakce, jakož i v procesech sociálního vnímání (- »percepce sociální), např. při utváření hodnocení, názorů atd., které se vztahují na členy vlastní i jiné skupiny. V. f. je nejrozšířenějším, ačkoli ne jediným výsledkem meziskupinové diskriminace. Stupeň projevu v. f. lze použít jako míru meziskupinové vnímání a meziskupinové interakce.(

VŮDCE - 1. člen skupiny, který má v důležitých situacích právo za ni rozhodovat jedinec, který dokáže sehrát hlavní roli při organizování společné činnosti a regulování vzájemných vztahů ve skupině (- »medziosobnostné vztahy). V. může, ale nemusí být vedoucím skupiny. Mezi v. a vedoucím jsou podle B. D. Parygina tyto rozdíly: 1. vedoucí je obyčejně určován formálně, v. živelně; 2. vedoucí má zákonem určené práva a povinnosti, v. jejich nemusí mít; vedoucí disponuje určitým systémem formálně stanovených sankcí (-> sociální kontrola), jejichž prostřednictvím působí na podřízených; v. tyto sankce k dispozici nemá; 4. vedoucí zastupuje svou skupinu ve vnější organizaci a řeší otázky, které souvisí s její formálními vnějšími vztahy; v. se ve své aktivitě omezuje hlavně na vztahy uvnitř skupiny; 5. vedoucí je na rozdíl od v. právně odpovědný za řízení skupiny. Pokud vedoucí skupiny a její v. není tatáž osoba, jejich vzájemné vztahy mohou pomáhat zefektivňovat společnou činnost a slaďovat dění ve skupině, nebo naopak, mohou mít konfliktní charakter (-> konflikt), což je v konečném důsledku určované úrovní skupinového rozvoje (-> vůdcovství, - »styl vedení).

VŮDCOVSTVÍ - vzťahy dominancie a pod­riadenosti, ovplyvňovania a nasledovania v systéme medziosobnostných vzťahov v skupine. Pri výskumoch v. boli odhalené rozličné štýly v. (-> štýl vedenia), navrhnuté viaceré jeho koncepcie. Teória vodcovských rol (R. Bales) rozlišuje rolu "profesioná­la" - vodcu, ktorý je zameraný na riešenie pracovných problémov, a rolu "odborníka na sociálne a emočné vzťahy", ktorý je zameraný na riešenie problémov ľudských vzťahov. Podľa zástancov teórie črt v. sa vodcom môže stať iba ten, kto má špecifické "vodcovské" črty a schopnosti. Výskumy, ktoré sa uskutočnili na podporu tejto teórie, zameriavali sa na odhalenie vlastností špeci­fických pre vodcov. Jedným z variantov tohto prístupu je charizmatická koncepcia v. Podľa nej je v. zvláštnou duševnou schop­nosťou ("charizmou"), ktorou sú obdarení len niektorí vynikajúci jedinci. Zástancovia interakčnej teórie predpokladajú, že vod­com sa môže stať hocikto, ak zastáva zodpo­vedné miesto v systéme medziosobnostných vzťahov. Pri otázke, kto konkrétne prevez­me rolu vodcu, treba rešpektovať individu­álne osobitosti kandidáta, osobnostné cha­rakteristiky ostatných členov skupiny a jej štruktúru, danú situáciu a riešenú úlohu. Situačná teória v. (alebo prístup z hľadiska skupinovej dynamiky) tvrdí, že v. je predo­všetkým produktom situácie, ktorá sa v sku­pine utvorila (F. Fiedler), a že v situáciách pre skupinu veľmi priaznivých alebo na­opak veľmi nepriaznivých dosahuje vodca orientovaný na úlohu oveľa lepšie výsledky než vodca orientovaný na ľudí. Pri stredne priaznivej situácii je úspešnejší vodca orien­tovaný na ľudí. Syntetická (alebo komplex­ná) teória kladie dôraz na vzájomné vzťahy medzi hlavnými prvkami procesu organizá­cie medziosobnostných vzťahov - medzi vodcami, nasledovníkmi (alebo vedenými) a situáciami, v ktorých sa v. uskutočňuje.

VOJENSKÁ PSYCHOLOGIE - odvětví psychologie, které studuje psychologické zvláštnosti různých druhů vojenské činnosti v závislosti na podmínkách, úrovně vojenské techniky, charakteristik osobnosti vojáka, zvláštností vojenské jednotky, metod bojové a psychické přípravy.

VŮLE - vědomá autoregulace činnosti a chování, jejímž prostřednictvím subjekt překonává potíže při dosahování cíle; subjektům vytvořené dodatečné pohnutky k vnější nebo vnitřní činnosti, která není dostatečně motivována. V. vznikla a formuje se v procesu pracovní činnosti, když si člověk osvojuje přírodní zákony a mění přírodu. Volní činnosti plní dvě vzájemně spjaté funkce: motivační, která zajišťuje aktivitu subjektu, a tlumící, která tuto aktivitu brzdí. Tyto činnosti lze pozorovat: při volbě motivů a cílů, které jsou z hlediska svého významu rovnocenné a vyvolávají boj motivů; pokud subjekt nepociťuje aktuální potřebu činnosti; pokud existují vnitřní a vnější překážky atd. Boj motivů při volbě končí obvykle tím, že se vytvoří systém navzájem podřízených motivů, který je ve vzájemném vztahu s cílem činnosti. Přitom uvědomění si vztahů mezi cíli, prostředky a důsledky činnosti na jedné straně a souhrnem motivů na druhé straně tvoří základ sebekontroly osobnosti. Pokud subjektu chybí aktuální potřeba činnosti, volní proces spočívá v záměrném formování dodatečných pohnutek. Tyto pohnutky mění smysl činnosti nebo jej doplňují prostřednictvím volních změn ve významnosti působících motivů (snížení nebo zvýšení jejich hodnoty) na základě předvídání a prožívání důsledků činnosti (-> osobnostní smysl). Přestože je rozvinutá v. specificky lidskou funkcí, její nižší úrovně, jako např. volní pohyb (- * pohyby vědomé), potlačení impulzivního řízení, se objevují již u zvířat.

VTISKOVÁNÍ - specifická forma učení (- »učení zvířat) u vyšších obratlovců, při které se fixují charakteristické vlastnosti objektů některých vrozených aktů chování rodičů (kteří jsou zároveň nositeli typických znaků druhu), bratrů a sester, objektů potravy (včetně ulovených živočichů - obětí) atd. V. probíhá převážně v raných etapách postnatálního vývoje, přičemž je možné pouze v určitém, obvykle přesně ohraničeném ( "senzitivních", "kritickém") období. Proces v. probíhá velmi rychle (často při prvním setkání s objektem v.) a bez vnějšího posílení. Účinek v. je zpravidla trvalý. V. zajišťuje živočichům ochranu potomstva (mláďata následují rodiče), poznávání rodiče, členy společenství, jiných jedinců svého druhu, budoucích sexuálních partnerů, znaků svého okolí atd.

VYBAVOVÁNÍ - vytváření obrazů minulosti, které jsou v mysli lokalizované v čase a prostoru, v dlouhodobé paměti (-> paměť dlouhodobá). V. může být volní (záměrné vzpomínání) a mimovolné, když obrazy vznikají ve vědomí spontánně (- »perseverácia). Při záměrném v. určité události se vědomě obnovují vztahy k této události, což může znovu vyvolat i emoce, které ji provázely. Rekonstrukce minulého zážitku není nikdy úplná. Rozdíl mezi v. a minulou událostí závisí na dynamiky vývinu osobnosti (od jejího ustanovek, motivů, cílů), od toho, kdy se událost odehrála a jaký má význam pro subjekt. Produktivity v. závisí na mnestických prostředků (- »mnemonika) a od podmínek v jakých se událost zapamätávala.

VÝBĚR PSYCHOLOGICKÝ - rozhodování o zařazení kandidátů, kteří mají podlá výsledků psychologických testů největší předpoklady k provádění určité činnosti (profese, studie atd.). V. p. se využívá v psychologii sportu, ve vojenské, kosmické, inženýrské psychologii a jinde. Výběru předchází stanovení psychologických požadavků na kandidáta a výběr testových metodik na základě analýzy jeho budoucí činnosti. Adekvátnost těchto požadavků a metodik se často předběžně ověřuje na reprezentativním vzorku porovnáním výsledků testů s efektivností činnosti. Některé druhy činnosti kladou nároky na psychické zvláštnosti, které se jen těžko rozvíjejí (např. Vlastnosti nervového systému). Jiné druhy činnosti kladou takové nároky, které splňuje každý normální člověk. V. p. je tu opodstatněný když 1. má člověk vykonávat danou činnost relativně krátké období, 5-10 let nebo kratší (např. ve vrcholovém sportu); 2. psychomotorické, myšlenkové a jiné stereotypy nedovolují člověku v přiměřené době zvládnout techniku ​​jeho budoucí činnosti. V obou případech se na základě psychologických testů zjišťuje možnost dosáhnout potřebnou (společensky žádoucí) efektivnost. Ani pečlivě připravený a organizovaný v. p. ještě nezaručuje, že výběr kandidáta vhodného na činnost bude správný; na to je potřebná kladná motivace, která se utváří před začátkem činnosti nebo v jejím průběhu. Efektivnost v. p. se stanovuje srovnáním výsledků psychologických testů s vnějším kritériem - objektivním ukazatelem efektivnosti činnosti, přičemž toto kritérium musí svou psychologickou charakteristikou odpovídat psychologickým testovým metodikám. Kromě v. p. se často provádí výběr na základě zdravotní způsobilosti, a výsledky obou výběrů se vzájemně doplňují.

VÝCHOVA - předávání společensko-historické zkušenosti novému pokolení, plánovitý a cílevědomý vliv na formování osobnosti, její přípravu na společenský život a produktivní práci.

VÝKONNOST - potenciální možnost individua účelně jednat na určité účinné úrovni ve vymezených hodinách. V. závisí na vnějších podmínkách činnosti a od psychofyziologických zdrojů individua. Ve vztahu k řešené úloze lze vyčlenit maximální, optimální a sníženou v. V činnosti dochází ke změně úrovně v., Co možná znázornit křivkou v., Znázorňující závislost efektivnosti činnosti od času její realizace. Při dlouhotrvající činnosti jsou pro v. typické tyto stadia: zapracování, optimální v., Nekompenzovaná a kompenzovaná únava, konečné vypětí. Tyto stádia se určují hlavně na základě vnějších ukazatelů činnosti. Analýza změn ve fungování systémů, které zajišťují činnost, umožňuje jemnější diferencovat stádia v .: mobilizace, primární reakce, hyperkompenzácia, kompenzace, subkompenzácia, dekompenzace, selhání. Jednotlivé stadia v. mají rozličné trvání, střídají se, jsou různé výrazné, ba někdy i chybí. V závislosti na druhu práce, individuálních vlastností, zdravotního stavu a úrovně profesionální přípravy je vzájemný poměr mezi délkou jednotlivých stádií v. jedním z ukazatelů optimální organizace činnosti.

VÝKONOVÁ MOTIVACE - potřeba subjektu dosahovat úspěch v různých druzích činnosti, zejména při soutěžení s jinými lidmi. Zkoumáním v. m. se začala zabývat skupina amer. vědců v čele s D. McClelland. Tito vědci rozpracovali teorii a metody měření v. m., které dále rozvíjely J. Atkinson a H. Heckhausen. Na kvantitativní hodnocení a výzkum v. m. byla vypracována speciální projekční metoda (-> testy projekční). Podle McClelland a ď. se v. m. formuje v průběhu života vlivem výchovy dítěte v rodině, vlivem toho, jak s ním rodiče, zejména matka, zacházejí. Základem v. m. jsou afektivní podbarvené asociace, které spojují vnitřní prožívání dítěte a formy jeho chování. Pokud je dítě v raném dětství často rodiči odměňovány za své úspěchy a trestané za neúspěchy, v 5.-6. r. se u něj utváří v. m., která se později stává stabilní potřebou a projevuje se při rozličných druzích činnosti.

VÝRAZOVÉ POHYBY - vnější projev psychických stavů, především emočních, v mimice (vp svalů obličeje), pantomimike (vp celého těla) a "vokální mimice" - dynamické stránce řeči (intonace, tim- bre, rytmus, vibrace hlasu), v expresi, která může být rozhodující při interpretaci významu daného projevu. V. p. jsou často doprovázeny změnami pulzu, dýchání, činnosti endokrinních žláz atd. Velký vliv na rozvoj v. p. člověka měl jeho historický vývoj, vznik výlučně lidských citů. V procesu styku lidí se v. p. obohacují a diferencují, nabývají charakter obrazné "řeči", specifického kódu na přenášení rozmanitých odstínů pocitů, hodnocení, vztahů k událostem a jevům. Správná interpretace v. p. vyžaduje určité trvání styku. V. p., Neboť jsou aktem styku, stávají se prostředky více či méně vědomého působení na lidi. Forma a využití v. p., určované systémem konkrétních společenských vztahů, se stávají objektem sociální kontroly společenského prostředí podle toho, jaký význam se v. p. připisuje.

VÝZKUMNÝ PROGRAM (Sociálnopsychologický aspekt) (z řec. Programma - předpis) - jeden ze základních pojmů v sociálnopsychologickom výzkumu vědeckého kolektivu (-> kolektiv vědecký, - »programově-ROLOVÁ koncepce vědeckého kolektivu). V. p. v. k. obsahuje systém úkolů, které má řešit vědecký kolektiv, jakož i způsoby jejich řešení. V. p. v. k. má tyto aspekty: předmětný-logický, ve- děcko-sociální a osobnostní-psychologic- ký. Cílem v. p. v. k. je objektivně zkoumat situace, které se utvořily v procesu rozvoje vědy v souvislosti s požadavky společnosti; k jeho konkrétním znakem patří: předem projektován výsledek výzkumu, heuristické metody na jeho dosažení, důslednost jejich využití, popis existujících, náhradních, vyřešených a nedostupných způsobů dosažení vytyčeného cíle atd. V. p. v. k. umožňuje organizovat práci členů kolektivu, řídit skupinové procesy v něm, orientovat ho na realizaci programových cílů. Utváření programu, vznik a výběr výzkumných programů představuje jeden z hlavních problémů pro sociální psychologii vědeckého kolektivu a vědecké tvořivosti vůbec. Od kvality v. p. v. k. závisí soudržnost kolektivu a efektivnost jeho práce. V. p. v. k. je nejdůležitější podmínkou rozvoje vnút- rokolektívnych vztahů tím, že zabezpečuje reálnou "programově-orientační" jednotu výzkumného kolektivu.

VYŠŠÍ PSYCHICKÉ FUNKCE, vyšší psychické funkce - složité systémové psychické procesy, které mají sociální původ a vznikají v průběhu života. Pojem v. p. f. je jedním z hlavních pojmů současné psychologie. Zavedl ho L. S. Vygotskij a rozpracoval A. R. Lurija a další sov. psychologové. Názory, že v. p. f. jsou sociální podmíněné psychické procesy nebo vědomé formy psychické činnosti, vycházejí z tezí marxistické psychologie o společensko-historickém původu lidské psychiky a o vedoucí úloze pracovní činnosti při utváření lidského vědomí. V. p. f.

VYTĚSNĚNÍ - jeden z druhů "psychologické obrany" (- * obrana psychologická). V. je proces, v jehož důsledku se pro individuum nepřijatelné myšlenky, vzpomínky, zážitky "vytlačují" z vědomí a přenášejí do sféry nevědomí; nadále však ovlivňují chování individua, které je prožívá ve formě úzkosti, strachu atd. Pojem v. zavedl S. Freud (-> psychoanalýza, - »freudizmus).

VYTRVALOST - vlastnost vůle zaměřena na dosažení cíle navzdory těžkostem a překážkám. V. se rozvíjí tím, že děti se již od předškolního věku vedou k plnění zadaných úkolů, k vynakládání úsilí, k podřizování svého chování výsledku své činnosti, někdy navzdory působení rušivých vlivů. Při výchově k v. kladně působí hodnotné cíle, jakož i uvědomění si povinnosti a odpovědnosti za svěřené úkoly.

VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE - odvětví psychologické vědy, které zkoumá dynamiku vývoje psychiky člověka. Součástmi v. p. jsou psychologie dítěte, psychologie dospělosti, psychologie stárnutí (gerontopsychológia). V. p. zkoumá vývojové zvláštnosti psychických procesů, osvojování si poznatků, jakož i věkové faktory vývinu osobnosti. Jelikož psychický vývin člověka se uskutečňuje v procesu vzdělávání a výchovy, obsah v. p. se fakticky shoduje s obsahem pedagogické psychologie; ve svém historickém vývoji jsou tyto dvě psychologické disciplíny prakticky neoddělitelné. Reálná jednota v. p. a pedagogické psychologie se vysvětluje společným předmětem zkoumání - člověkem, který se vyvíjí a mění v ontogeneze. V. p. zkoumá dynamiku a zákonitosti věkového vývinu člověka (- »věk), zatímco pedagogická psychologie zkoumá člověka, který se učí a je vychováván v cílevědomém pedagogickém procesu.

VÝVOJOVÉ KRIZE (z řec. crisis - bod obratu, východisko) - označení více nebo méně výrazných konfliktových stavů, které nastávají při přechodu z jednoho vývojového období do druhého. V. k. nejsou nezbytné, ale vždy působí na psychický vý-vin dítěte. Přitom rozpory, které vznikají v průběhu vývinu, stávají se v těchto fázích zvlášť vyhraněnými a zapříčiňují silné emoční zážitky, narušují porozumění s dospělými (- »bariéra smyslová). Zdrojem v. k. mohou být rozdíly mezi rozvíjejícími se fyzickými a duševními možnostmi dítěte a ustálenými formami vztahů s okolním sociálním prostředím a činnostmi. Průběh v. k. a jejich intenzitu ovlivňují i ​​individuální zvláštnosti dítěte (-> rozvoj psychiky).

VZRUCH - vlastnost živých organismů, aktivní odpověď tkáně na podráždění. V. je základní funkcí nervového systému. Buňky nervového systému mají schopnost vést v. z místa jeho vzniku na jiná místa a na sousední buňky. Takto získali nervové buňky schopnost přenášet signály z jedněch struktur organismu na jiné. V důsledku toho se v. stal nositelem informací o vlastnostech zvenčí příchozích podnětů a spolu s útlumem i regulátorem aktivity všech orgánů a systémů organismu. V. vzniká pouze při určité intenzitě vnějšího stimulu, která přesahuje absolutní práh v. (-> pocitový práh), vlastní danému orgánu. Základem v. jsou fyzikálně-chemické procesy; s nimi souvisí i bioelek- trické jevy, které doprovázejí v. a které jsou zaregistrována tak v buňkách, jakož i na povrchu těla zvířat a člověka. Způsoby šíření v. závisí na typu nervového systému. V nejprimitivnější (difuzním) nervovém systému se aktivita šíří rovnoměrně v různých směrech a postupně zaniká. Během evoluce se spolu se vzrůstem složitosti nervového systému zdokonalili i způsoby přenosu v .: tento proces se šíří až do konce dráhy bez jakéhokoliv oslabení, což umožňuje v. regulovat celý organismus. V. a útlum tvoří základ vyšší nervové činnosti. Jejich dynamika ovlivňuje všechny, i ty nejsložitější akty chování a jejich individuální vlastnosti určují typ vyšší nervové činnosti.