F

FACILITACE SOCIÁLNÍ (z angl. to Facilitate - pomáhat, usnadňovat) - projev medziosobnostných vztahů ve skupinách, který usnadňuje interakci mezi lidmi, odstraňuje psychologické bariéry a zvyšuje individuální aktivitu a výkonnost. F. s. experimentální dokázal amer. vědec N. Triplett a zkoumali ji i W. Moede, F. Allport, V. M. Bechtěrev a M. V. Lange. Zjistilo se, že f. s. se nejčastěji projevuje tehdy, když člověk provádí za přítomnosti jiných lidí relativně běžné, naučené činnosti a řeší jednoduché úkoly. Při plnění a řešení nových, složitých úkolů se může projevit opačný jev - efekt sociální inhibice (potlačení).

FAKTOROVÁ ANALÝZA (z lat. factor- působící, vytvářející, z řec. analysis- rozložení, rozčlenění) - metoda vícerozměrné matematické statistiky, používaná při zkoumání statisticky souvisejících vlastností s cílem odhalit faktory, které nejsou přístupné přímému pozorování. F. a., Která byla vytvořena na počátku století pro potřeby psychologie (Ch. Spearman se pokoušel najít jeden faktor, který determinuje inteligenci), se později rozšířila v ekonomice, medicíně, sociologii a dalších vědách zkoumajících velký počet proměnných, z nichž je třeba vyčlenit nejzávažnější. Pomocí f. a. se nezjišťuje pouze vztah mezi změnami jedné proměnné a změnou jiné proměnné, ale určuje se i míra tohoto vztahu a odhalují se hlavní faktory, které jsou základem těchto změn. F. a. je velmi efektivní v počátečních etapách vědeckého výzkumu, když je třeba v zkoumané oblasti vyčlenit určité předběžné zákonitosti. To umožňuje efektivnější experimentovat ve srovnání s experimentováním s náhodně vybranými proměnnými. F. a. má i své slabé stránky, chybí zejména jednoznačné matematické řešení problému sycení faktorů, t. j. problému, jak ovlivňují jednotlivé faktory na změny různých proměnných.

FANATICKÉ IDEJE - představy, myšlenky, úsudky, které se rodí ve vědomí subjektu na základě reálných životních situací a nabývají něj mimořádný (až patologický) význam. Na rozdíl od bludu, chybného a neadekvátního posuzování skutečnosti, f. i. mají jistý, i když velmi malý, reálný základ. I zde je však subjekt přesvědčen o jejich pravdivosti a neposuzuje jejich kriticky. Pokud narazí na nezvratné důkazy, kterými jsou jeho f. i. vyvracela, používá neuvědomované obranné mechanismy (- »obrana psychologická) a v jeho chování se tyto ideje neprojevují. Pokud se však ocitne v situaci, která jeho f. i. posiluje, s novou silou se projeví v chování, zejména tehdy, když je subjekt přímočarý, sebejistý, autoritativní. F. i. se vyskytují i ​​v chování pacientů s epileptoidnou a organickou psychopatii, při organických poškozeních mozku, epilepsii a některých formách schizofrenie.

FANATISMUS (z lat. fanatus- šílený, střeštěných) - krajní stupeň oddanosti nějaké myšlence nebo věci, založený na slepé víře v správnost svých názorů a činů. Doprovází ho nesnášenlivost vůči jinému přesvědčení a názorem, neschopnost zaujmout kritický postoj k sobě a svým skutkem (např. Náboženský f.).

FANTAZIE- psychický proces, který se projevuje: 1. ve vytváření obrazu prostředků a konečného výsledku předmětné činnosti subjektu; 2. ve vytváření programu chování v neurčité problémové situaci; 3. v produkování obrazů, které neprogramuje, ale nahrazují činnost; 4. v utváření obrazů, které odpovídají popisu objektu. Největší význam f. spočívá v tom, že umožňuje představit si výsledek práce ještě před jejím zahájením, a tím usměrňuje člověka v procesu činnosti. Vytvoření modelu konečného produktu nebo meziproduktu práce pomocí f. přispívá k jeho předmětné realizaci. Právě představou očekávaného výsledku pomocí f. se lidská práce podstatně odlišuje od instinktivního chování zvířat. F. je součástí každého pracovního procesu a nezbytnou stránkou každé tvůrčí činnosti - umělecké, konstruktérské, vědecké. V procesu činnosti je f. v jednotě s myšlením. Zahrnutí f. nebo myšlení do procesu činnosti závisí na stupni neurčitosti problémové situace, úplnosti nebo nedostatku informací na začátku úlohy. Jestliže jsou údaje známé, pak řešení úlohy se podřizuje převážně zákonem myšlení; pokud se však tyto údaje obtížně analyzují, začnou působit mechanismy f. Tatáž úloha se často řeší pomocí f. i pomocí myšlení. Význam f. spočívá v tom, že umožňuje rozhodovat i tehdy, když údaje potřebné k řešení úlohy nejsou úplné; v tomto případě však řešení problému často není dostatečně přesné, což je nevýhodou f. Procesy f. mají analyticko-syntetický charakter, podobně jako procesy myšlení, paměti, vnímání. Hlavní tendencí f. je přetváření představ paměti, které konec konců vytváří novou, předtím neexistující situ-tėcí. Pokud jde o mechanismy f., Její podstata spočívá v přetváření představ a vytváření nových obrazů na základě stávajících. F. je odraz reálné skutečnosti v nových, neobvyklých, neočekávaných souvislostech a vztazích. Syntéza představ v procesech f. se uskutečňuje v různých formách: aglutinace - sdružování reálné neslučitelných kvalit, vlastností, částí předmětů; hyperbolizácia - zvětšování nebo zmenšování předmětu, změny vlastností jeho částí; zaostření - zdůraznění určitých vlastností; schematizace - stírání rozdílů mezi předměty a odhalování shody; typizace - vyčlenění podstatného, ​​opakujícího se ve stejných jevech a jeho realizace v konkrétním obraze. Podle stupně projevené aktivity lze rozlišit dva druhy f .: pasiv-nu a aktivní. Pasivní f. se vyznačuje vytvářením nerealizovatelných obrazů, programů, přičemž sama f. vystupuje jako náhrada, surogát činnosti, pomocí kterého se člověk zříká potřeby jednat. Pasivní f. může být záměrná a nezáměrná. Nezamýšlenou pasivní f. lze pozorovat při snížené činnosti vědomí, při jeho poruchách v polospánku, v spánku. Záměrná pasivní f. vytváří obrazy (snění) nesouvisející s vůlí, která by mohla pomoci realizovat jejich. Pokud v procesech f. převládá snění, svědčí to o určitých nedostatcích vývinu osobnosti. Aktivní f. může být tvůrčí a reprodukční. Tvůrčí f., Která vznikla při práci, předpokládá samostatnou tvorbu obrazů, realizovaných v originálních a hodnotných produktech činnosti; je nedílnou stránkou technické, umělecké a jiné tvořivosti. Základem reprodukční f. je utváření určitých obrazů, které odpovídají popisu. Proces f. se ne vždy okamžitě realizuje v praktické činnosti. F. často nabývá formu osobité vnitřní činnosti, která spočívá ve vytváření obrazu požadované budoucnosti, t. j. v blouznění. Blouznění je nezbytnou podmínkou přetváření skutečnosti, pohnutkou, motivem činnosti, jejíž ukončení je oddáleno.

FASCINACE (z angl. fascination - okouzlení) - zvlášť organizovaný verbální (slovní) vliv, zaměřený na snížení ztrát sémanticky významné informace při vnímání zprávy recipientu, čímž se zvyšuje její účinek na chování. F. může mít různé formy. V závislosti na akustické organizace může intenzita f. pohybovat od minimální (monotónní řeč řečníka) až po maximální (zvlášť Intonování řeč, recitace, zpěv). Důležitým činitelem při f. je rytmická organizace správy. Existuje i sémantická f., Při níž je text zprávy za určitých podmínek pro recipientů životně důležitý a vyvolává náhlou změnu jejich chování. (Sémantická f. Se projevila např. Ve "fenoménu 30. října 1938", když rozhlasová hra HG Wellse Válka světů vyvolala v USA masovou paniku, která zachvátila více než milion lidí. Podobný vliv měla tato rozhlasová hra v Ecuador o 15 let později. ) Podobný účinek jako sémantická f. vyvolávají zvěsti.

FENOTYP (z řec. phaino - odhaluji, zjišťuji, Typos - stopa, forma, vzor) - jakákoliv vlastnost organismu (morfologická, fyzická, behaviorální), která je přístupná pozorování. Termín f. navrhl r. 1903 dán. biolog W. Johannsen. F. je produktem interakce genotypu a prostředí, avšak vztah f. a genotypu je na různých úrovních organizace (buňka, orgán, organismus) různý. Souhrn sociálních charakteristik člověka se neoznačuje jako f.

FIGURA A POZADÍ (z lat. figura - obraz, tvar) - rozlišení, které původně vzniklo ve výtvarném umění a které později začátkem 20. stol. do psychologie zavedl dán. psycholog E. Rubin. Figurou se nazývá uzavřená, do popředí vystupující a pozornost přitahující část fenomenálního pole, která má "věcný" charakter. Naproti tomu pozadí je to, co obklopuje figuru a co zdánlivě za ní nepřetržitě pokračuje. Odlišení figury od pozadí lze ilustrovat pomocí následujícího dvojznačného obrázku, jehož jednotlivé části jsou vnímatelné jednou jako figura a jednou jako pozadí. Mezi f. a p. jsou nejen popisné, ale i funkční rozdíly. Např. při zrakovém vnímání má pozadí funkci vztažného systému, pro který se hodnotí barevné, prostorové a jiné charak-jích figury. Vztah f. a p. tvoří základ různých druhů konstantnosti.

FLEGMATIK (z řec. phlegma - hlen) - subjekt, který má vlastnosti jednoho ze čtyř základních typů temperamentu. Vyznačuje se nízkou úrovní psychické aktivity, pomalostí, nevýraznou mimikou. F. se těžko preorientúva z jednoho typu činnosti na druhý a těžko se přizpůsobuje nové skutečnosti. Převládá u něj klidná, vyrovnaná nálada, jeho city a nálady jsou obyčejně stále. V nepříznivých podmínkách se u f. mohou rozvinout chudé emoce, malátnost, sklon vykonávat jednotvárné stereotypní úkony.

FÓBIE (z řec. phobos - strach) - nutkavé neadekvátní prožívání konkrétního strachu, který se zmocňuje subjektu v určité (fobické) situaci a je doprovázen vegetativními dysfunkcemi (bušení srdce, nadměrné pocení apod.). F. se vyskytují při neurózách a organických onemocněních mozku. Při neurotických f. si pacienti zpravidla uvědomují neopodstatněnost svého strachu, přistupují k němu jako k chorobnému a subjektivní mučivé zážitku, který nejsou schopni kontrolovat. Rozlišuje se: nozorého jednotlivé části jsou vnímatelné jednou jako figura a jednou jako pozadí. Mezi f. a p. jsou nejen popisné, ale i funkční rozdíly. Např. při zrakovém vnímání má pozadí funkci fobie (strach před nemocí - kancerofóbia, kardiofóbia atd.), sociofóbia (strach z veřejného vystoupení, ze zarudnutí se atd.), strach z prostoru (klaustrofobie - strach z uzavřených prostor, agorafobie - strach z otevřeného prostranství ) aj. Pokud pacient jasně kriticky nevnímá neopodstatněnost a pošetilost svého strachu, nejde o f., Ale o patologické pochybnosti (obavy), blud. F. se projevují typickým chováním, jehož cílem je vyhnout se předmětu f. nebo redukovat strach pomocí nutkavých, rituály úkonů. Neurotické f., Do kterých se jako do "klece" neurotik bezděčně "schovává" před neřešitelným konfliktům, vznikají obvykle u lidí s výraznou představivostí a zároveň s určitou duševní inertností, vegetativní labil- ností. Ve většině případů neurotické f. zanikají při kvalifikovaném terapeutickém zásahu.

FRENOLOGIE (z řec. phrenos - duše, mrav, charakter, logos- učení) - učení F. Galia, které spojovalo psychické vlastnosti člověka nebo živočichů s vnějším tvarem lebky. Jeho hlavní myšlenkou bylo, že kůra mozku sestává z mnoha center a v každém z nich je lokalizovaná určitá schopnost. Pokud se tato schopnost výrazně rozvine, rozvíjí se i příslušné centrum mozku, což se prý projeví v konfiguraci lebky. Takto lze sestavit pomocí speciálního měření frenologickú mapu, která zobrazuje "výstupky schopností" - hudební, literární, malířské; "Pahorky" pro čest, skoupost, odvahu a pod. V 19. stol. byla f. velmi populární jako psychodiagnostických metod. Avšak opakované měření ukázaly, že lebka vůbec neodpovídá tvaru mozkové kůry, proto určování rozumových a mravních vlastností podle vyboulení a prohlubní lebky je nevědecké a neopodstatněné. F. na dlouhé období zdiskreditovala racionální prvky v názorech F. Galia, zejména princip lokalizace funkcí v mozkové kůře, potvrzený později díky objevu psychomotorických center v různých částech mozku (- »lokalizace vyšších psi-chick funkcí), který udělali r. 1870 G. Fritsch a E. Hitzig.

FREUDISMUS - směr nazvaný podle rak. psychologa S. Freuda a vysvětlující vývin a strukturu osobnosti iracionálními, vědomí protikladnými psychickými faktory; technika psychoterapie založená na těchto názorech. F., který vznikl jako koncepce na vysvětlování a léčení neuróz (-> psychogenní), později rozvinul své teze do celkového učení o člověku, společnosti a kultuře a nabyl velký vliv. Jádro f. tvoří názor o stálém skrytém boji mezi nevědomými psychickými silami v hlubinách individua (hlavní z nich je sexuální pud - libido) a nezbytností existovat v sociálním prostředí, které je vůči individuu nepřátelské. Zákazy ze sociálního prostředí (vytvářející "cenzuru" vědomí) způsobují duševní trauma, potlačují energii nevědomých pudů, která proráží na jiných místech v podobě neurotických symptomů, snů, chybných úkonů (přeřeknutí), zapomínání na nepříjemné události atd. Ve struktuře osobnosti se vyčleňují tři komponenty: id ( "ono"), ego ( "já") a superego ( "nad-já"). Id je centrem slepých - buď sexuálních nebo agresivních - instinktů, které usilují o okamžité uspokojení nezávisle od vztahů subjektu k vnější realitě. Přizpůsobení se této realitě slouží ego, které vnímá informace o okolním světě a stavu organismu, uchovává je v paměti a reguluje činnost individua za účelem jeho sebezáchovy. Superego obsahuje morální normy, zákazy a povzbuzení, které si jedinec osvojuje většinou nevědomě výchovou, zejména rodičovskou. Superego se utváří na základě mechanismu identifikace dítěte s dospělým (otcem) a projevuje se jako svědomí, může vyvolávat pocity strachu a viny. Protože požadavky, které na ego klade id, superego a vnější realita (které se individuum musí přizpůsobit), se neshodují, individuum se nevyhnutelně dostává do konfliktní situace. Tato situace vyvolává nadměrné napětí, kterému se individuum snaží vyhnout pomocí "obranných mechanismů" - vytěsnění, racionalizace, sublimace, regrese. F. připisuje důležitou roli při utváření motivace dětství, které údajně jednoznačně určuje charakter a zaměření dospělého. Úkolem psychoterapie je podlá f. odhalovat traumatizující zážitky a osvobodit od nich jedince katarzí, uvědoměním si vytěsněných pudů, pochopením příčin neurotických symptomů. Na to se využívá analýza snů, metoda "volných asociací" a pod. Během psychoterapie naráží psychoterapeut na odpor pacienta, který se mění na emočně pozitivní postoj pacienta k Psychoterapeut-tovi prostřednictvím přenosu: díky tomu vzrůstá "síla já" pacienta, který si uvědomuje zdroj svých konfliktů a prožívá jejich v "neškodné" podobě. F. upozornil k mnoha významné psychologické problémy: nevědomou motivaci, vztah mezi normálními a patologickými psychickými jevy, obranné mechanismy, roli sexuálního faktoru, vlivu dětských traumat na zpráva-ne dospělého, složitou stavbu osobnosti, rozpory a konflikty v struktuře psychiky subjektu. Při vysvětlování těchto problémů však f. zdůrazňoval biologizujúce teze, které jsou z vědeckého hlediska nepřijatelné: o podřízení psychiky instinktivním asociálním pudem, o nadvládě libida (pansexualizmus), o protikladu vědomí a nevědomí.

FRUSTRACE (z lat. frustratio - klam, zbytečné očekávání, špatná nálada) - psychický stav, který vzniká jako důsledek skutečné nebo zdánlivé překážky znemožňující dosažení cíle. Projevuje se pocity tísnivého napětí, úzkostlivosti, zoufalství, hněvu a pod. Síla f. závisí na důležitosti blokovaného chování, jakož i od subjektivní "blízkosti" cíle. Při f. vznikají obranné reakce ve formě agresivity (-> chování agresivní), úniku z těžké situace (včetně úniku do fantazie), sprimitívnením chování (někdy až na úroveň hluboké regrese), neboť v důsledku zvýšeného napětí se utlumují jemnější a složitější struktury regulace činnosti. F. může vést ke změnám charakteru, vzniku subjektivní nejistoty, fixaci rigidních forem chování (-> rigidita). F. je často příčinou neuróz. V souvislosti s tím má zvláštní význam problém odolnosti osobnosti proti ní.

FUNKČNÍ ASYMETRIE MOZKU (z řec. asymmetrie - nesouměrnost) - rozložení psychických funkcí mezi pravou a levou hemisférou. Zjistilo se, že zatímco funkcí levé hemisféry je zpracování verbálních-znakových informací v jejich expresivní podobě, čtení a počítání, funkcí pravé hemisféry je operování obrazy, orientace v prostoru, rozlišování hudebních tónů, melodií a neverbálních zvuků, rozpoznávání zlo-žitých objektů (zejména lidských tváří), snění. Hlavní rozdíl mezi hemisférami nepodmiňují ani tak vlastnosti používaného materiálu (verbálního nebo obrazového) jako spíše způsob jeho organizace, charakter zpracování informací, t. j. typ myšlení. Obě hemisféry jsou schopny vnímat a zpracovávat slova a obrazy (ačkoli pravá hemisféra téměř není schopna zpracovávat expresivní řeč), ale tyto procesy v nich probíhají rozdílné. Myšlení v levé hemisféře je diskrétní a analytické, protože pomocí něho probíhá mnoho po sobě následujících operací, které zajišťují logicky neprotirečivú analýzu předmětů a jevů na základě určitého počtu znaků. Tak se vytváří vnitřně neprotirečivý model světa, který lze fixovat a jedno-značně vyjádřit slovy nebo jinými symboly (-> znaky), což je nezbytnou podmínkou sociálního styku. Myšlení pravé hemisféry je prostorově-obrazné, simultánní (současné) a syntetické, protože umožňuje současně postihovat četné vlastnosti objektu v jejich vzájemné souvislosti a v interakci s vlastnostmi jiných objektů, což zabezpečuje celostní vnímání. Díky takové součinnosti obrazů najednou v několika smyslových rovinách je myšlení pravé hemisféry mnohoznačné. Tato kvalita je na jedné straně základem tvořivosti, na druhé straně však ztěžuje vyjádření vztahu mezi předměty a jevy v logicky uspořádané formě, ba dokonce může být překážkou jejich uvědomování. Obě hemisféry pracují společně, přičemž do celkové činnosti mozku vnášejí své specifikum. F. a. m. je výlučně vlastností člověka, předpoklady pro její vznik jsou dány geneticky, ale ona sama, tak s ní úzce spjata řeč se v konečném důsledku utvářejí pouze v sociálním styku. Přitom v závislosti na konkrétních podmínkách se může vytvořit relativní dominance levé nebo pravé hemisféry, což ve velké míře podmiňuje psychologické vlastnosti subjektu.

FUNKČNÍ STAV CENTRÁLNÍHO NERVOVÉHO SYSTÉMU - pozadí nebo úroveň aktivace nervového systému, na níž se realizují některé akty chování zvířat a člověka. F. s. c. n. s. vystupuje jako celková, integrální charakteristika činnosti mozku, která určuje celkový stav jeho jednotlivých struktur. Závisí na charakteru a zvláštností činnosti, na pozadí níž se uskutečňuje; od významnosti motivů, které podněcují provádění konkrétní činnosti; od míry senzorické zátěže, která může být buď velmi velká, nebo velmi nízká v podmínkách senzorické deprivace; od počáteční úrovně, která je odrazem předchozí činnosti; od individuálních zvláštností nervového systému subjektu; od mimořádných vlivů, které přesahují rámec prostředí (farmakologických, chemických, elektrických podnětů atd.). F. s. c. n. s. se posuzuje nepřímo z projevů chování, kterým odpovídají různé úrovně bdění, nebo na základě změn v efektivnosti činnosti.

FYLOGENEZE, (z řec. phyle - rod, rasa, druh, genos - původ) - utváření druhů organismů v průběhu evoluce. V psychologii se f. chápe proces vzniku a historického vývoje (evoluce) psychiky a chování živočichů; vznik a evoluce forem vědomí v průběhu historie lidstva. F. zkoumá zoopsycholog, etnická psychologie, historická psychologie (- »sociogenéza), jakož i antropologie, etnografie, historie a jiné společenskovědní disciplíny. Jedním z nejznámějších členění je schéma K. Buehler instinkt - návyk - inteligence), odhalení podmínek přechodu od jedné etapy k další, obecných faktorů evoluce; vyčlenění hlavních etap evoluce forem vědomí (v souvislosti s zvláštnostmi výrobní činnosti, sociálních vztahů, kultury, jazyka atd.); stanovení vztahu mezi hlavními etapami f. (Zejména lidské psychiky) a ontogeneze (-> rozvoj psychiky).

FYZIOGNOMIE (z řec. physis - příroda, gnomon - vědoucí) - učení o údajně jednoznačném vztahu mezi vnějším tělesným vzezřením člověka a jeho příslušností k určitému typu osobnosti, na základě čeho se podle vnějších znaků zjišťují psychologické charakteristiky tohoto typu. F. vznikla ve starověku z představ o předurčenosti psychických (mravních) a tělesných vlastností člověka tím, co mu při narození dala příroda. Staletí tvořila f. základ pro mnohé typologie charakterů; tato typologie však také jako pokusy oživit ideje f. v 20. stol. nebyly vědecky zdůvodněné (-> charakterológia).