H

HALÓEFEKT- jev, který vzniká při nedostatku potřebných informací a při kterém se celkový dojem o člověku přenáší na hodnocení jeho konkrétního řízení a osobnostních vlastností. H. může při utváření prvního dojmu o člověku vystupovat jako pozitivní hodnocení (kladný h.) Nebo negativní hodnocení (záporný h.). Pokud je např. první celkový dojem o člověku příznivý, později se celé jeho chování, rysy a řízení začínají hodnotit kladně. V chování, rysech a řízení se vyčleňují a přeceňují hlavně kladné prvky, zatímco záporné se bagatelizují nebo nevnímají. Pokud je první celkový dojem o člověku v důsledku okolností záporný, pak ani jeho kladné vlastnosti a řízení se později vůbec nevnímají nebo se podceňují, protože pozornost se soustřeďuje zejména na nedostatky. Základem h., Jakož i mnoha jiných jevů sociální percepce (- »percepce sociální) jsou mechanismy, které při nedostatku informací o sociálním objektu zajišťují jejich kategorizaci, zjednodušení a filtraci.

HALUCINACE (z lat. hallucinatio - blud, vidina) - patologická porucha vnímání. Spočívá v tom, že se vnímají objekty, které v daném okamžiku nepůsobí na příslušné smyslové orgány. H. vznikají v důsledku mimovolným, od subjektu nezávislé vnitřní projekce obrazů a jejich lokalizace v prostoru a čase, což vede k prožívání těchto ve vědomí spontánně vzniklých obrazů jako objektivní vnímané skutečnosti.

HANBA - emoce, která vzniká v důsledku uvědomění si reálného nebo zdánlivého nesouladu mezi jednáním nebo určitými projevy zavedenými v dané společnosti a vlastními normami, mravními požadavky. H. může být vyvolána i chováním nebo projevy osobnostních vlastností jiných, zpravidla blízkých lidí (h. Za někoho). H. se prožívá jako nespokojenost se sebou, sebaodsudzovanie nebo sebeobviňování. Úsilí vyhnout se podobným pocitem představuje silný motiv chování zam-ného na sebezdokonalování, získávání znalostí a dovedností, na rozvoj schopností. Různí lidé mají různé prahy h., Pod¬mienené hodnotovými orientacemi, zaměřenosti osobnosti. H. je spjata také s citlivostí na názory, hodnocení ostatních lidí. V důsledku h. se pozornost subjektu soustřeďuje na vlastní jednání a vlastnosti. H. pomáhá rozvíjet sebeuvědomění, sebekontrolu, sebekritiku, je "reflexní" emocí (- »reflexe). H. zvyšuje citlivost subjektu na hodnocení okolí, a tak se účastní regulaci styku (usnadňuje nebo ztěžuje medziosobnostné kontakty). H. je zcela sociálně podmíněna emoce, která se utváří v ontogeneze při uvědomělém osvojování etických norem a pravidel chování konkrétního společenského zřízení, konkrétní kultury.

HODNOTOVÉ ORIENTACE (v sociální psychologii) (z franc. Orientation - zaměření) - 1. ideologický, politický, morální, estetický atd. základ hodnocení skutečnosti subjektům a orientaci v ní; 2. způsob rozlišování objektů podle jejich významnosti (-> osobnostní smysl). H. o. se utvářejí při osvojování sociální zkušenosti (-> socializace) a projevují se v cílech, ideálech, přesvědčeních, zájmech apod. Ve struktuře lidské činnosti jsou h. o. úzce spjaty s poznávací a volů stránkou činnosti. Systém h. o. představuje obsahovou stránku zaměřenosti osobnosti a vyjadřuje vnitřní základ jejích vztahů ke skutečnosti. Při společné činnosti, která určuje vztahy lidí ve skupinách, se vytvářejí skupinové h. o. Shoda důležitých h. o. členy skupiny určuje její soudržnost (jako jednota hodnotových orientací).

HOMEOSTÁZE (z řec. homoios - podobný, statis - stav) - dynamický rovnovážný stav určitého systému, udržující se působením proti vnějším nebo vnitřním faktorům, které tuto rovnováhu narušují. Pojem h. byl zaveden původně ve fyziologii na vysvětlení stálosti vnitřního prostředí organismu (krve, lymfy) a stability jeho základních fyziologických funkcí, která se dociluje díky mechanismem autoregulace. Tuto myšlenku rozvinul amer. fyziolog W. S. Cannon v teorii o "moudrosti těla" jako otevřeného systému, který si ustavičně zachovává svou stabilitu. Organismus dostává signály o změnách, které ohrožují systém, a zapíná mechanismy, které pracují, dokud se nepodaří systém vrátit do rovnovážného stavu, na původní hodnoty parametrů. Z fyziologie převzala princip h. kybernetika a další vědy včetně psychologie. Pojem h. tak nabyl obecnější význam, a to jak princip systémového přístupu a autoregulace na základě zpětných vazeb. Idea, že každý systém se snaží udržet svou stabilitu, se začala aplikovat i na oblast interakce organizmu a prostředí. Takový názor je charakteristický zejména pro neobehaviorismus, podle kterého se nová pohybová reakce posiluje díky tomu, že se organismus osvobodí od potřeby, která narušuje jeho h .; pro koncepci J. Piageta, podle níž duševní rozvoj probíhá v procesu vytváření rovnováhy mezi organismem a prostředím; pro tvarovou psychologii, podle níž se psychický systém snaží obnovit narušenou rovnováhu mezi svými komponenty. Princip h. sice objasňuje jev autoregulace, nemůže však vysvětlit příčiny změn psychiky a její aktivity.

HRA - forma činnosti v dohodnutých situacích, která je zaměřena na opakování a osvojování společenské zkušenosti, obsažené v sociální ustálených způsobech provádění dotčených činností, ve vědě a kultuře. V h. jako zvláštní historic-ké formě společenské praxe se reprodukují normy lidského života a činnosti, jejichž dodržováním se poznává a osvojuje předmětná a sociální skutečnost, zabezpečuje rozumový, emoční a mravní rozvoj osobnosti. U dětí předškolního věku je h. hlavní formou činnosti. H. se označují i ​​některé formy životní činnosti u živočichů. Výzkumem h. se zabývá psychologie, etnografie, dějiny kultury, teorie řízení, pedagogika (-> hra modelová) a jiné vědní disciplíny. Jako první se pokusil systematicky zkoumat h. koncem 19. stol. nem. vědec K. Groos, který předpokládal, že v h. se předem nacvičují instinkty vzhledem k příští boj o existenci ( "teorie předběžného cvičení"). Nem. psycholog K. Buehler definoval h. jako činnost, jejímž cílem je dosáhnout "funkční uspokojení". Podle mínění freudistov h. vyjadřuje skryté instinkty nebo pudy. Společným nedostatkem všech těchto koncepcí je biologizujúci přístup k h. a zdokonaluje regulace chování. H. se vyznačuje tím, že se rychle mění situace, ve kterých se objekt nachází, a že se činnosti rychle přizpůsobují nové situaci. Ve struktuře dětských h. se rozlišují: role, které přebírají jednotlivci; herní činnosti jako prostředek k uskutečnění těchto rolí; používání předmětů během h., t. j. nahrazení reálných předmětů herními, náznakově; reálné vztahy mezi hráči. Jednotkou a zároveň centrálním prvkem h. je role, která sjednocuje všechny její stránky. Námětem h. je oblast skutečnosti, kterou h. reprodukuje; obsah h. tvoří to, co děti reprodukují jako hlavní prvek činnosti a vztahů mezi dospělými v jejich pracovním procesu a společenském životě. V h. se formuje vědomé chování dítěte, jeho socializace. Charakteristickým rysem h. je její dvojúrovňovosť, kterou se vyznačuje i divadelní umění. Jeho prvky lze nalézt v kterékoli kolektivní h. Subjekt h. jednak vykonává reálnou činnost, jejíž uskutečnění vyžaduje řešit zcela konkrétní, často nestandardní úlohy; na druhé straně mají mnohé prvky této činnosti náznakově charakter, který umožňuje oprostit se od reálné situace, vyžadující zodpovědný přístup a obsahující mnohé dodatečné okolnosti. V důsledku toho h. pozitivně působí na vývin.

HRANIČNÍ STAVY - označení slabých, nevyhraněných forem neuropsychických poruch, které leží na rozhraní mezi psychickým zdravím a patologií. Okruh takových poruch je velmi široký. Rozlišují se: 1. h. s. v užším smyslu - psychogenní bez výrazných psychotických poruch (reaktivní stavy, neurózy), psychopatie, psychické poruchy v extrémních podmínkách, činnosti; 2. h. s. v širším smyslu, z hlediska klinické praxe - pomalu vznikající, zdlouhavé formy schizofrenie, mírné formy cykloidní psychóz (cyklotymie), psychosomatické poruchy, chronický alkoholismus (bez výrazné degradace osobnosti) atd., kdy u pacientů nedochází k hlubokým změnám psychiky. Pro h. s. jsou charakteristické konkrétní psychosociální faktory, které mají dominantní vliv na jejich formování, jakož i přechodné narušení adaptačních možností a integrace osobnosti. Jedinci v h. s. vyžadují specializovanou psychoterapeutickou a sociálnopsychologickú pomoc, kterou poskytují jednak zdravotnická zařízení, jednak poradny pro zdravé lidi, "linky důvěry" atd.

HYPERMNÉZIE (z řec. hyper - nad, mnesis - vzpomínání) - neobvyklé, chorobně zesílené vyřizování. V patologických a hraničních případech se projevuje tím, že se v paměti uchovává množství nepodstatných detailů (údaje jízdního řádu, data, telefonní čísla apod.). H. nezávisí od úrovně inteligence a vyskytuje se dokonce iu slabomyslných. Výskyt h. lze pozorovat při zvýšené teplotě, mozkových traumatech, elektrickém podráždění určitých částí kůry mozkových hemisfér. Vzpomínky mají přitom charakter mimovolních, zevně navozených "záblesků prožitého". H. vzniká i během hypnózy, jakož i v obyčejných snech. Nejlepší ji lze ilustrovat na osobách s tzv. fenomenální pamětí.

HYPTNOTIZACE - navození hypnotického stavu hypnotizérem nebo samým subjektem (- »autohypnóza) pomocí verbálních nebo neverbálních podnětů. Při "klasické" verbální metodě dostává subjekt jednorázové nebo opakovaně instrukci, aby zavřel oči, pociťoval tíhu víček, uvolnil se a usnul; pak následují další sugesce, které vyvolávají příslušné pohyby, činnosti atd. Neverbální metoda předpokládá využití buď mimořádně silných vnějších podnětů, nebo velmi slabých, monotónních a rytmických (zvukových, zrakových, taktilní, tepelných atd.); často se používá fixace pohledu na lesklý předmět, zvuk metronomu, soustředění pozornosti na slova a pohyby hypnotizéra. Rozlišují se dvě varianty h. - imperativní, založená na přesně stanovených, normativních k normativnějším instrukcích hypnotizéra a silných neverbálních stimulech, a kooperativní, která předpokládá mírně formy h. s použitím slabých, opakujících se pobídek a "přesvědčující" slovní sugesce. V mnoha kulturách plní funkci h. i rituální tance, rytmické tóny hudebních nástrojů (bubnování) a monotónně sborové zpěvy. Stupeň h. subjektu se zjišťuje pomocí speciálních testů ( "spojených rukou", "padání dopředu a dozadu" atd.). Konkrétní postupy h. se volí podle individuálních zvláštností hypnotizovaného i hypnotizéra, podle cílů, které má splňovat hypnotické sezení. Účinek h. závisí na poddajnosti ( "hypnabilnosti") subjektu h., od toho, nakolik použité postupy odpovídají psychofyzický vlastnostem hypnotizovaného (zrakový typ, sluchový typ), na tom, zda subjekt netrpí hypnofóbiou (strachem z h.).

HYPNÓZA, HYPNÓZA (z řec. hypnos - spánek) - dočasný stav vědomí, který se vyznačuje snížením rozsahu vědomí a soustředěním se na obsah sugesce, což souvisí se změnami funkcí individuální kontroly a sebeuvědomění. H. je výsledkem speciálního působení hypnotizéra (- »hypnotizovat) nebo cílevědomé autosugesce (-» autohypnóza). Třeba rozlišovat spontánní projevy h. a projevy sugerované hypnotizérem. Mezi specifické znaky stavu h. patří: hypersugestibilita, posthypnotická amnézie (nevědomé zapomínání obsahu h., jakož i samého faktu hypnotizovat). Při h. mohou vznikat fyziologické a psychické reakce, které se při obvyklém stavu vědomí u subjektu nevyskytují. Tyto změny mohou zasahovat sféru vnímání (pozitivní i negativní iluze), paměti (zapomínání nebo vzpomínání na určité události a fakta z minulosti, aktivizace zapamatování nového materiálu), pozornosti (zvýšení koncentrace a rozdělení pozornosti), myšlení (poruchy logického myšlení nebo větší tvořivost) , osobnosti (změna motivace, návyků, nálady, jednotlivých osobnostních vlastností, vsugerovaných obrazu jiného člověka, manipulování se subjektivním časem). Výskyt takových změn se zjišťuje speciálními fyziologickými zkouškami a psychologickými testy. Do poloviny 19. stol. převládaly představy, že h. vyvolává zvláštní "fluidum" nebo vlny, které šíří hypnotizér (F. Mesmer, 1771). Fyziologické teorie ji považují za specifický stav centrálního nervového systému - "částečný spánek". Psychologické teorie zas za změnu fungování normálního vědomí subjektu v mimořádných podmínkách: sugesce motivace, pozornosti, očekávání, medziosobnostných vztahů. H. se uplatňuje v medicíně při léčení chronického alkoholismu, narkomanie, kouření, jako prostředek anestezie v chirurgii, porodnictví, stomatologii. V psychoterapii se h. využívá jako speciální metoda.