Ž

ŽENEVSKÁ ŠKOLA GENETICKÉ PSYCHOLOGIE (z gréc. genesis - původ) - směr ve výzkumu psychického vývoje dítěte, který založil J. Piaget a jeho následovníci. Předmětem zkoumání je původ a vývin inteligence dítěte; hlavní roli představuje studium mechanismů poznávací činnosti dítěte, které se skrývají za vnějším obrazem jeho chování; hlavní metodou výzkumu je klinická beseda (- * interview klinické), která se nezaměřuje na popis vnějších vlastností jevů, ale na procesy, které je vyvolávají. Práce ž. š. g. p. ukázaly, že inteligence dítěte se rozvíjí postupně od egocentrismu (centrace) přes decentráciu k objektivnímu stanovisku. Zvláštnost vývinu psychiky dítěte souvisí s těmi strukturami inteligence, které se utvářejí v průběhu života na základě činnosti. Vnější materiální činnosti dítěte do dvou let (zpočátku prováděny navenek a postupně) se opakováním schematismu a pomocí symbolických prostředků (imitace, hry, rozumového obrazu, kresby, řeči) se v předškolním věku zvnitřňuje. Koordinací s jinými činnostmi se již v mladším školním věku mění na rozumové operace. Učením lze urychlit osvojování pojmů, ale rozsah a povaha tohoto osvojování vždy závisí na počáteční vývojové úrovně. Sociální vlivy se podřizují schématům a strukturám, pomocí kterých je subjekt schopen tyto vlivy vnímat. Posloupnost utváření základních struktur myšlení je dána, ale období, ve kterém se dosahují, může variovat v závislosti na několika faktorech. Zákony vývinu poznání jsou univerzální, působí tak při vývinu myšlení dítěte, jakož i ve vývinu vědeckého poznání (-> epistemologie genetická). Základní tezi této školy představuje teze o interakci živého systému s prostředím ve dvou nepřetržitých a neoddělitelných procesech - asimilaci a akomodaci. Při asimilaci organismus jakoby vtěsnával prostředí své schémata chování, zatímco při akomodaci přetváří tyto režimy podle vlastností prostředí. Z takového obecného biologického přístupu vycházel J. Piaget při vysvětlovat <lování psychického vývinu, přičemž předpokládal, že organismus se snaží dosáhnout stále dokonalejší formy rovnováhy s prostředím (-> homeostáza), a tím utváří poznávací struktury.